Historické pozadí a kritika “Organizační platformy libertinských komunistů”
Barikáda kolektiv
Po potlačení celosvětové revoluční vlny z let 1917-1923 musely tisíce proletářských militantů uprchnout z oblastí, kde se aktivně podíleli na revoltách – kapitalistický teror nedokázal pozabíjet všechny revolucionáře, byť to bylo jeho záměrem. Revoluční hnutí očividně utrpělo velkou ránu – vítězná kontrarevoluce téměř úplně zničila struktury, které již proletariát dobyl během svého organizování se ve třídu. Proletářské organizace, které jakožto předzvěsti světové komunistické strany organizovaly centralizování boje, byly zničeny nebo zdeformovány do kontrarevolučních karikatur sebe samých. Bolševická sociální demokracie, která si říkala “komunisté”, se společně s tradičními sociálními demokraty snažila rozložit a zfalšovat jeden ze základů třídního bytí – třídní paměť proletariátu. Tyto tendence jsou ve skutečnosti objektivní negací třídy jako takové, protože jejich definice třídy, stejně jako jejich praktická činnost, zakrývají základní antagonismus mezi buržoazií a proletariátem, neboť přicházejí s koncepcemi, jako je leninistická teorie “socialismu v jedné zemi”, “mírové soužití” socialismu s kapitalismem, bernsteinovská linie socialistické evoluce kapitalismu atd. Tyto ideologie jsou reflexemi negace tříd – objektivní podmínky života kapitalismu – čímž aktivně pomohly buržoazii vstřebat třídní konflikt a posílit atomizovanost proletariátu.
Přesto ale kontrarevoluční období nedokázalo proletariát zcela zničit. Bylo to totiž prakticky nemožné – a nebude to možné ani pro budoucí buržoazii – neboť revoluce není důsledkem osobní vůle, nýbrž plodem a nevyhnutelnou společnicí kapitalistického systému. Mnozí se přímo po porážce snažili interpretovat a zpracovat poučení z revoluce (a porážky) a pokračovat na základě těchto poučení.
Jedno se uvědomělým proletářům – těm, kdo se připravovali na novou revoluční vlnu – zdálo být zřejmé: sociální demokracie (jak bolševická tak tradiční) se ukázala jako nástroj kontrarevoluce. Fakticky je třeba ukázat, že sociální demokracie nebyla revolučním hnutím, které později (podle obecného mínění v roce 1914) zradilo proletariát. Nástrojem kapitálu bylo vždy a v každé své podobě. Jeho cílem ve skutečnosti nikdy nebyl komunistický třídní boj proti státu, hodnotě a diktatuře kapitalismu, nýbrž reformovat kapitalismus, dosáhnout kompromisů, vylepšovat dělníkům jejich postavení vykořisťovaných nějakou povrchní pomocí. Přirozeně, že se to netýká milionů proletářů, kteří se – z nedostatečné kritiky, kvůli kontrarevoluční propagandě atd. – organizovali ve stranách II. internacionály. Týká se to organizace samotné, představitelky historické sociální demokracie, která je odpovědí na třídní boj a alternativou vůči němu, kterou kapitalismus nabízí. Vedení II. internacionály již na svém zakládajícím sjezdu zahájilo boj za eliminaci revolučních živlů a v každé důležité otázce se postavilo proti oněm živlům, kterým se říkalo “anarchisté”.
Koncem revoluční vlny v letech 1923-1924 se většině proletářů stala zřejmou i kontrarevoluční tendence bolševismu. Ze samotného Sovětského svazu sice prosakovaly jen důležitější zprávy, ale přesto mohl svět vidět tendenci po sobě jdoucích kroků: podpis brestlitevské mírové smlouvy a s tím související potlačení revolty levých eserů (1918), potlačení machnovštiny (zhruba 1918-1921), Kronštadtu (1921) a v neposlední řadě NEP, kdy byl ohlášen triumfální návrat všech charakteristik kapitalismu (1921) – to vše byly významnější body obratu. “Ústředí” bolševické strany (Lenin, Trockij) zakázalo všechny revoluční protesty (ve straně i mimo ni) a následně dělalo politiku zachování kapitalismu a diktatury hodnoty. Již v roce 1918 zaútočili ozbrojenou silou na Moskevské anarchistické centrum, 600 militantů bylo uvězněno a mnozí zabiti. Důvodem byla skutečnost, že si anarchisté organizovali vlastní ozbrojenou sílu, Černou gardu, která se připravovala na kruté zúčtování s třídním nepřítelem. A pro kapitalismus není nic děsivějšího než ozbrojený proletariát. Takže bolševismus ty proletářské frakce, které ve jménu revoluce konfrontovaly státní moc nově natřeného kapitalismu, označoval za “anarchisty”, “levičácké úchylkáře” nebo s nimi zacházel jako s kriminálníky a bandity, čímž popíral jejich politickou úlohu.
Takže počátkem dvacátých let se zdálo, že anarchismus a “levý” komunismus jsou jedinými dědici revoluce – a sociální demokracie po nich všemožně šla. Na jedné straně sem kromě již zmiňovaných ruských a ukrajinských anarchistů patřili rovněž němečtí a nizozemští komunisté rad – jejich strana, Komunistická dělnická strana Německa (KAPD), hrála důležitou úlohu při objasňování poučení z této revoluční vlny a při prohlubování rozchodu s kapitalistickým systémem. Na straně druhé pak levá křídla nově formovaných komunistických stran, zejména v Anglii (Sylvia Pankhurstová a její noviny Workers´ Dreadnought a “anarchomarxisté”) a v Itálii (uskupení internacionalistických komunistů okolo Amadea Bordigy), němečtí anarchosyndikalisté, jejichž organizace, Německý svaz svobodných dělníků (FAUD), se po počátečním revolučním dynamismu stále více stávala pod vedením Rudolfa Rockera brzdou, a bezpočet “anarchistických” tendencí po celém světě. V mnoha případech můžeme zmínit jen osoby, jako byl Errico Malatesta, Alexander Berkman, Emma Goldmanová, u nichž se tyto tendence projevovaly. V Anglii bylo vedle radikálních komunistů silné anarchistické hnutí stejně jako ve Španělsku. Zahraniční – zejména ruští – anarchisté prchající před kontrarevolucí, ale nalézali azyl hlavně ve Francii. (Zabýváme se tu pouze Evropou, a proto jen zmíníme, že v této době již bylo centrum revoluční aktivity mimo Evropu, především v Latinské Americe.)
Fenomén zvaný “anarchismus” tehdy znamenal velmi různorodé a kontroverzní skupiny a tendence. Jako celek nebyl revoluční. Jeho kontrarevoluční podstata navíc spočívala v tom, že řadou svých prvků anarchismus skutečně bojoval za revoluci, ale považoval se za jednu velkou rodinu či komunitu, kde různé tendence na éterické rovině chtějí totéž. To ale nebyla pravda. Většina “anarchistických” skupin používala buržoazní hesla a jejich činnost byla jen dovršením sociál demokratismu: popíraly centralizaci třídního boje, deklarovaly kult jedince, odmítaly diktátorskou podobu revoluce a proletariátu. Většina jich velebila samosprávu výrobců, takže namísto změny základny – diktatury hodnoty nad lidskými potřebami – zdůrazňovaly zcela technickou otázku, způsoby kontroly. Jiní – prvně a především komunisté rad a mnozí anarchisté-komunisté – utvářeli opravdu komunistické menšiny a pokračovali ve svém revolučním boji.
Ve francouzském exilu byli všemožní lidé. Všichni mluvili o anarchismu a za anarchistické označovali i ty nejomezenější buržoazní fantasmagorie. V podstatě měl ale tento proces tentýž cíl (jen v menším měřítku), jaký měl bolševismus na “druhé straně”: zamlžit podstatu třídního boje. Omílali starou pozici o “propasti mezi anarchismem a komunismem”, čímž oslabovali obě strany, které jsou ve skutečnosti jedna a tatáž. Bolševické tiskárny chrlily pamflety proti anarchistům, pomluvy o machnovštině a Leninovu brožuru Dětská nemoc levičáctví v komunismu, v níž autor vyloženě odsuzuje každou revoluční tendenci a zastává se elitní strany, parlamentarismu a odborářského boje. “Anarchistická” strana ale rovněž rychle reagovala: “vůdcové”, prvně a především Berkman s Malatestou, uváděli nečekané argumenty proti “autoritářskému socialismu”, tj. “marxiánskému” komunismu. Nejcharakterističtějším produktem této éry byl pamflet s titulem Bakunin versus Marx, jehož neznámý anarchistický autor bulvárním tónem analyzuje “antagonismus” obou tendencí. Jedná se o adekvátní “anarchistický” protějšek Leninova “komunistického” pamfletu.
Největší organizace francouzských anarchistů, Anarchistický svaz (UA), zahájila v roce 1926 velkou debatu o manifestu, jehož cílem bylo harmonizovat postoje jednotlivců s revolučním anarchismem a syndikalismem. Debata se stávala čím dále tím příkřejší, až anarchokomunisté prohlásili, že nemají nic společného s individualisty a dalšími buržoazními “anarchisty”, a tak odešli z organizace a založili si Anarchokomunistický svaz (UAC). Nová organizace prohlásila, že “jediným možným prostředkem boje je revoluční anarchismus a jediným možným cílem je komunismus; obojí je jedno a totéž.” Za cíl si vytkli “rozchod s velkou rodinou anarchismu”, která se snažila sjednocovat revoluční a kontrarevoluční tendence do jedné pseudokomunity. Většina UAC byla pro centralizaci boje a používání diktátorských prostředků, a to natolik, že v roce 1927 byla nastolena otázka založení anarchistické strany (strany, čili centralizované bojové organizace a nikoli politické strany). Pak z UAC odešla jedna tendence - “syntezisté” – a pod vedením Sebastiana Faureho a bývalého machnovce Volina se vrací ke staré teorii lidové fronty, “syntézy” mnoha druhů anarchismu, zatímco revoluční anarchisté upevňují svoji organizaci pod názvem Svaz revolučních anarchistů-komunistů (UACR), který fungoval až do roku 1930.
Těchto bojů se účastnili i ruští anarchisté (kteří byli většinou revolucionáři). Již v roce 1925 založili Zahraniční skupinu ruských anarchistů, která vydávala list s názvem Věc práce (Dielo Truda) – redaktory byli Nestor Machno, Ida Mettová a Pjotr Aršinov. V tomto tiskovém orgánu uveřejnili programatický text skupiny, Organizační platformu libertinských komunistů, která se později proslavila prostě jako Platforma. Zveřejnění Platformy okamžitě vyvolalo žhavé debaty. Vedeni Volinem syntezisté zahájili útok ve svém listu Svaz (???). “Tvrzení, že anarchismus je prostě teorií třídního boje, vede k jednostrannému postoji,” konstatoval Volin. Platformisté svolali na 5. února 1927 schůzi, jejímž cílem bylo zorganizovat mezinárodní konferenci revolucionářů. Byl zřízen Prozatímní výbor, v němž byl Machno, Číňan Čen a Polák Ranko. Účastníci, kteří byli ze 6 různých zemí, vypracovali hlavní témata budoucí konference: 1) Třídní boj jakožto nejdůležitější prvek anarchismu, 2) Anarchistický komunismus jakožto základ hnutí, 3) Syndikalismus jakožto důležitý prostředek boje, 4) Nutnost založení Všeobecného svazu anarchistů, kterážto organizace bude stát na ideologické a taktické jednotě a kolektivní zodpovědnosti, 5) Nutnost pozitivního programu pro dosažení sociální revoluce.
Na tehdejší úroveň to byl opravdu revoluční program, byť obsahoval některé podivné prvky, např. přijetí jistého druhu účasti v odborech, přestože léta 1918-1921 jasně ukázala nemožnost tohoto přístupu. Debata o tomto návrhu nemohla být dokončena, protože policie udělala na shromáždění zátah a všichni byli zatčeni. Machna před smrtí zachránila jen kampaň francouzských anarchistů. “Mezinárodní federace revolučních anarchistů-komunistů” nakonec zůstala jen plánem a řada účastníků se obrátila proti ní (např. Camillo Berneri, skvělý italský anarchokomunista, kterého později v roce 1937 zabil v Barceloně Erno Gero).
Velký útok proti Platformě zahájila také individualistická strana vedená Malatestou. Machno a jeho soudruzi 18. srpna 1927 uveřejnili Odpověď anarchistickému komunistovi. V ní vysvětlili své názory na nutnost revolučního vedení: “Samozřejmě, že revoluci provedou samotné masy, ale revoluční masa vždy plodí menšinu, která bude tlačit masy kupředu.” Podle “anarchistů” velebících svobodu “jednotlivce” a neomezený individualismus bylo toto stanovisko velkou šmouhou na štítě platformistů. Článek o těchto lidech psal následovně: “Celá ta sešlost individualistů, kteří si říkají anarchisté, ve skutečnosti vůbec není anarchistická. Zůstává faktem, že tato spousta lidí, kteří se shromážďují (ale na jakém základě?) a tvrdí, že “jsme jedna rodina”, a této směsce říkají “anarchistická organizace”, není jen k ničemu, nýbrž je vyloženě nepřátelská.”
Ačkoli nebylo možné založit mezinárodní organizaci, Platforma měla velký dopad na revoluční anarchisty mnoha zemí. Ve Francii platformisté na chvíli získali kontrolu nad mnoha organizacemi, nakonec je ale vždy museli opustit. Bylo to pro ně důležité poučení, že zastaralé, kontrarevoluční organizace nelze získat a reformovat, protože je to zbytečné, a že místo toho by měli znovu a znovu, skrze řadu roztržek, konkretizovat třídní program proletariátu. Založili si organizace v Itálii a Bulharsku, ale i v Polsku – ačkoli ta jen přijala obecné principy a Platformu odmítla jako autoritářskou.
Válka v letech 1935-1945 rozpustila řady anarchismu, ale jelikož kapitalistický mír nepřinesl ve srovnání s kapitalistickou válkou skoro žádnou změnu, aktivity třídního boje zase začaly nabývat na síle. Tou dobou již bolševici (včetně trockistů) dohráli svoji úlohu a nemohli mít na skutečně bojující proletářské živly žádný vliv. Revoluční hnutí v mnoha případech znovu sáhlo po Platformě a vytvořilo poněkud kontroverzní, ale každopádně revoluční organizace, jako byla na počátku padesátých let Federace libertinských komunistů (FCL) ve Francii a Akční skupiny anarchistických proletářů (GAAP) v Itálii a později Federace revolučních anarchistů v různých zemích.
O Platformě
Samotný text, jak jsme již viděli, byl sepsán v době, kdy kontrarevoluce – po ptlačení revoluční vlny let 1917-1923 – byla v plné síle. Nejzdůrazňovanějším bodem textu bylo poukázání na dezorganizovanost a pomatenost hnutí, naprostý nedostatek centralizace a jednotné praxe. Není totiž pochyb o tom, že máme-li porazit síly extrémně centralizovaného a jednotného – alespoň proti proletářům – kapitálu, musíme použít podobných metod. Pseudoanarchismus však mermomocí napadal protidemokratickou a diktátorskou podstatu proletářského boje. Takže vytoužené jednoty bylo možné dosáhnout pouze bez jeho stoupenců a proti nim. Platforma správně konstatuje, že anarchismus “není nějaká nádherná utopie ani abstraktní filozofická idea, nýbrž sociální hnutí pracujících mas.” Na místo buržoazní duality praxe a teorie je toto hnutí organickou jednotou, procesem zrušení kapitálu v každém jeho projevu. Platforma vždy vychází z aktivní skutečnosti a podle ní se snaží reagovat. Nezabývá se teoretickými “problémy” neustále debatovanými “anarchology” (Nosil Kropotkin kytičkované trenýrky? Bude se v anarchistické společnosti předpovídat počasí? atd.).
Text především naléhá na vytvoření silné a všeobecné anarchistické organizace. Dnes se to možná jeví jako samozřejmost, ale tehdy tomu tak nebylo. Mnozí pseudoanarchisté popírali samotnou nutnost organizace, jiní zase říkali, že má-li organizace existovat, musí být čímsi nominálním, jen za účelem koordinace, v jejímž rámci mají jednotlivé osoby a podskupiny plnou autonomii. Tato demokratická pseudoorganizace ve všech případech prokázala, že je zcela neschopná jakékoli revoluční aktivity. Tvůrci Platformy tudíž byli pro unitární – revoluční – tendenci a organizovanou kolektivní činnost. To byl od anarchistů velmi významný krok, protože zpochybnili ta tabu, která pro anarchismus znamenala skutečnou bariéru na cestě k efektivnímu boji. Platforma zdůrazňuje absurditu pseudoorganizace postavené na základě takovéto syntézy.
Text si neklade za cíl nic jiného než poskytnout program mezinárodnímu formování anarchistické revoluční organizace, jmenovitě program celosvětové komunistické strany proletariátu – program proletariátu organizovaného ve třídu. Tento úkol však byl mimo možnosti textu. Obecně vzato se jedná o revoluční program proletariátu – byť je existující a faktickou historickou realitou, není ničím jiným než součástí revolučního procesu: nikdo, žádná skupina jej totiž nikdy nedokáže přesně postulovat. To však není nutné, protože v průběhu konkretizace třídního boje (která zahrnuje i psané dokumenty) se tento program vždy bude do nějaké míry realizovat. Z těchto událostí a z poučení z nich plynoucích lze potom abstrahovat a vyvodit některé z jeho charakteristik. V zásadě se jedná o rozchod s demokracií, o diktaturu proletariátu, boj proti parlamentarismu a odborům, boj proti politickým stranám a o úkoly anarchokomunistického jádra (nepatřičně označeného jako “předvoj”).
Tyto body nejsou nikterak jasné ani v Platformě. Nejslabší části textu jsou ty, které se zabývají konkrétními úkoly, které je třeba v průběhu revoluce splnit, které se snaží poskytnout obrázek o organizování výroby, spotřeby, armády atd. Je třeba říci, že Platforma, která zašla poměrně daleko v rozchodu s pseudoanarchismem a v dalších zásadních otázkách proletářské revoluce, zde upadá do pasti vytváření utopií. Hlavním problémem těchto utopií je, že je lze uskutečnit: neřeší totiž antagonismus mezi lidskou aktivitou a prací, prostředky a zbožím, užitnou hodnotou a směnnou hodnotou. I směna mezi městy a vesnicemi (byť hodně zjednodušeně) dnes probíhá stejně... Platformisté nechápali naprostou podvratnost proletářské revoluce – to, že je pro ni charakteristická nutnost důkladné změny vztahů. Výše zmíněné antagonismy je třeba zničit v prvních minutách revoluce a žádný přechodný, napůl kapitalistický, napůl komunistický, stav nemůže existovat. Ačkoli se v textu celá kapitola věnuje odhalování kontrarevolučnosti představ o přechodném období, v druhé části tento text takovýto stav načrtává... Forma diktatury proletariátu – která není “přechodným orgánem”, nýbrž přirozeností revolučního boje, proletářské třídy – je protistátem, jenž je naprostou a aktivní negací stávajícího řádu, stejně jako je proletariát sám negací buržoazie.
Tvůrci textu se dopouštějí chyby, kdy hovoří o “svobodě” a “nezávislosti” proletářů (v jejich terminologii pracujících, což zde znamená totéž). Jsou to dva anarchistické fetiše, které text nedokázal překonat. Tyto dva termíny mají smysl pouze v kapitalismu. Od čeho je dělník svobodný a na čem je nezávislý? Na kapitalismu? Samozřejmě, že nikoli, protože kapitalismus determinuje jeho existenci (jakožto dělníka a jakožto společenského tvora). Je tedy svobodný od své třídy a nezávislý na ní – na síle, jež nemá jiný cíl než naprosté zrušení tohoto systému, včetně svobody a nezávislosti “pracujícího”. Je zajímavé, že s těmito iluzemi se text mnohokrát vypořádává, když argumentuje pro nutnost centralizace a jednotné organizace. A zastánci svobody jej za to mnohokrát napadali...
Jak jsme se již zmiňovali, postoj textu k odborům je rovněž poměrně zmatený. Jinde se sice jasně ukazuje, že revoluční boj není nic jiného než anarchistický komunismus, ale v této otázce autoři rýsují několik rovin a považují syndikalismus za prostředek boje. Na jedné straně chápou kontrarevoluční úlohu odborů (kterou za revoluce prohlédla i většina syndikalistů) a na straně druhé věří v možnost, že lze odbory zlepšit. Toto očekávání se vlastně týká odborů pod anarchistickým vlivem. V tom je však rozpor – má to být organizace, jež se snaží zlepšit (protože jsou to odbory) společnost, kterou chce naprosto zničit (protože je to anarchistická organizace). Historický program proletariátu nezahrnuje mzdové boje (?), ohlášené stávky (?), odborářské první máje. Naopak zahrnuje zrušení námezdní práce, násilné divoké stávky, extatickou radost z boje a diktátorské potlačení nepřátelských zájmů.
Nechceme se zabývat částí o výrobě a distribuci, armádě atd. Jedná se totiž o marné a občas nebezpečné snění o samosprávě a dobrovolnosti atd. – o jakémsi demokratickém nebi, které je v naprostém nesouladu s obecnou částí. Měli bychom však dodat, že ten, kdo se snaží popsat komunistickou společnost v rámci podmínek současné společnosti, nemůže dojít dále než k malování vzdušných zámků.
Na konci textu se autoři musí potýkat s dalším pseudoanarchistickým fantomem, který se zdá být poměrně nebezpečným: s federalismem. Ačkoli se text vlastně zabývá organizováním se ve třídu a centralizací boje – a pseudoanarchističtí skuhralové to dobře chápou – autoři jsou příliš nesmělí, než aby nezbytnost centralizace přiznali verbálně. Snaží se tomu vyhnout rozlišováním na “špatný” a “dobrý” federalismus. Ten “špatný” zdůrazňuje důležitost ega a je prostředkem individualismu, zatímco ten “dobrý”, jak se ukazuje, není federalismem, nýbrž centralismem... A právě vágnost této otázky, nedostatečný rozchod v této otázce vedou autory k předložení zcela buržoazního nesmyslu o federálním výkonném výboru. No, “organizovaný předvoj” to není...
Stručně zmíníme další kritický bod: text neustále odděluje rolnictvo od proletariátu, byť ten neznamená jen “dělníky s rukama od kolomazi”. Rolnictvo není společenská třída. Je to vrstva vytvořená dělbou práce. V jeho řadách nejsou jen proletáři, ale i buržuové (a to platí i pro dělníky, ačkoli rolnických buržoů je samozřejmě více...). Důležitým poučením ale stále zůstává, že rolnictvo v moderním revolučním hnutí v Evropě a oblastech, kde bylo skutečným vlastníkem své půdy (narozdíl od Ruska!), sehrálo spíše kontrarevoluční úlohu. Přeceňování revolučního potenciálu rolnictva souvisí s (až příliš zdůrazňovaným) ruským hlediskem skupiny.
Přespříliš se zdůrazňuje i důležitost práce. Autoři se chytili do staré ouvrieristické pasti, která je tou nejstarší zbraní sociální demokracie proti nám: buďme hrdí na svoji práci, buďme hrdí, že jsme narozdíl od buržoazních “trubců” dělníci, bojujme za “společnost práce”...! Komunismus ale není ničím jiným než naprostou negací práce, jakéhokoli druhu zaměstnání, a uskutečněním lidské aktivity proti odcizené aktivitě. Nejde tedy jen o to, že nejsme hrdí na to, že jsme dělníci – je to důvod, proč revoltujeme, revoltujeme proti práci! “Jaký je rozdíl mezi sociálním demokratem a komunistou?” – kladla si otázku Situacionistická internacionála na počátku sedmdesátých let a ihned si na ni odpovídala: “Sociální demokrat chce plnou zaměstnanost, kdežto komunista chce plnou nezaměstnanost.”
Ještě jednou chceme zdůraznit, že Platforma není žádný posvátný text a není bez chyb. A nebyla bez chyb ani v roce 1926. Jak však autoři tvrdí, jejím cílem nebylo vytvořit nějakou bibli, ale začátek debaty, která vyústí ve společnou revoluční činnost skutečně revolučních živlů. Nic více nelze dodat – ať i dnes plní podobný úkol.
Barikáda kolektiv 2005
Source: Barikáda kolektiv
Return to The Nestor Makhno Archive
Other pages connected to this site: