Bibliografický doslov
Alexandre
Skirda
Co
se týče Machnových článků, vynechaných z této
antologie, mohli bychom se například zmínit o jednom na téma rolnictva a
bolševiků (1), ve kterém autor osvětluje (ve skutečnosti
docela známé) socio-ekonomické rozdíly mezi bohatými rolníky – kulaky,
středním rolnickým stavem – seredňjaky, chudými rolníky –
bednjaki a zemědělským proletariátem – batraky. Tyto kategorie měla
bolševicko-stalinská politika rozvojového zemědělského kapitalismu
z 20. let tendenci redukovat na dvě krajní polohy – kulaky a batraky –
to vše ke škodě drtivé většiny rolníků. Dnes již víme, že
v letech 1929-1934 tato politika eskalovala natolik, že vedla k naprostému
odtržení rolníků od jejich půdy za cenu doprovodného a dosud podceňovaného
holocaustu, který způsobil, že podle hodnověrných zdrojů stála
„dekulakizace“ 15 milionů lidských životů. Poznamenejme, že až
právě toto byl skutečný epilog za občanskou válkou, neboť
genocida zasáhla primárně ty oblasti v Rusku a na Ukrajině –
na Donu a Volze – které se nejvíce nepřátelsky stavěly k novému
režimu. Výsledky naprosto stupidní války proti lidem obdělávajícím půdu
byly extrémně reakční. Kulaci, představující dříve jen
nepatrnou menšinu, byli nahrazeni Kulakem-státem, zatímco ti, kteří přežili
vyvražďování – novokřtění „kolchozníci“ - což znamená
zemědělští dělníci -
byli za daných podmínek poníženi do role skutečných státních nevolníků.
Machno naneštěstí neměl přístup k adekvátním informacím,
vypovídajícím o této zločinné politice Stalina a jeho žoldáků,
což jeho článek učinilo víceméně zastaralým.
Ve
svém „Otevřeném dopise Ústřednímu výboru Ruské komunistické
strany“ (2), který se objevil v roce 1928, Machno vyjádřil
svoje pobouření nad dezinterpretací svých jednání s Belou Kunem během
trvání druhé spojenecké smlouvy s Rudou armádou v září
1920. Další historickou záležitost objasnil v článku „Jak bolševici
lžou“ (3). Odkryl pravdu o anarchistickém námořníkovi
Anatoliji Železňakovovi, který v lednu 1918 dal singál k rozehnání
Ústavodárného shromáždění. Machno jeho čin obhajuje a vysvětluje,
že Železňakov, černomořský námořník a delegát Kronštadtu,
sehrál v roce 1917 jednu z nejaktivnějších rolí. Machno pouze
vyjádřil své politování nad skutečností, že odvážný námořník,
těšící se mezi svými kolegy velké prestiži, zároveň nedospěl
k poznání nutnosti odmítnout Lenina i jeho „Radu lidových komisařů“,
což „by bylo historicky důležité a pomohlo by včas strhnout masku
z tváře katů revoluce“. V krátkém článku
„Politika Anglie a světové úkoly revolučních námezdně
pracujících“ (4) tvrdě kritizoval britský
imperialismus a vyzdvihl myšlenku, že jeho plány vzhledem k revoluci a
SSSR jsou zcela bezpředmětné, protož ve skutečnosti v SSSR
„neexistuje svoboda slova, shromažďování ani tisková svoboda a
svoboda zakládat nezávislé organizace pracujících“. Výsledkem je, že na
Sovětském svazu není nic, co bychom měli bránit, neboť pracujícím
je co se týče jejich „práva na to být svobodní a nést zodpovědnost“
odepřena jakákoli spravedlnost.
Mohli
bychom rovněž citovat Machnovu „Výzvu k anarchistickému černému
kříži“, ve které zdůrazňuje potřebu pomáhat anarchistům
perzekvovaným za své přesvědčení po celém světě a
zvláště pak v Sovětském Rusku.
Pokud
se chceme dostat k Machnově práci ve francouzském jazyce, musíme se
obrátit na jeho Paměti - čítající zhruba šest set stran – což
znamená najít nějakého nakladatele, který by je vydal, což se nám po
několika bezvýsledných počinech dosud nepodařilo. Zdálo by se
rovněž dobré co nejdříve vydat v novém překladu Aršinovovu
„Historii machnovského hnutí“ (Volinův překlad je občas nepřesný),
což znovu závisí na dobré vůli případného nakladatele. Tyto dvě
zmíněné knihy by se zcela jistě vzájemně nepřekrývaly a
totéž se dá říci i o mé monografii Nestora Machna, která byla ve
skutečnosti zamýšlena jako doplňující četba.
Nyní
považuji za velmi naléhavé podat přehled o některých publikacích
a nových informacích, které se ke mně dostaly po vydání mé knihy,
plodu osmnácti let výzkumu a ověřování, tedy nikoli výsledku
momentálního zájmu, což se dá prohlásit o většině k tématu
se vztahujících prací. Obecně řečeno zde máme celou plejádu
senzačních pohledů na některá obvinění a tvrzení, která
skutečný význam machnovského povstaleckého hnutí spíše odsouvá do
pozadí. To jej případ i publikace Pavla Litvinova (vnuka Stalinova
ministra zahraničí), samizdatového (vlastním nákladem vydaného a tajného)
textu nazvaného „Nestor Machno a židovská otázka“. (5)
Autor se snaží ukázat, že Machno nikdy nebyl antisemita, ba právě
naopak: ve skutečnosti si zaslouží, „aby Židé jeho památku
respektovali a ctili.“ Takový přístup by se mohl zdát poutavý, pokud
by se ovšem nesnažil vecpat do dveří již zeširoka otevřených.
Dokonce i bolševické historické práce odmítají zmíněné absurdní
obvinění. Litvinov dále spojuje téma své práce ze znovuobjevením se
židovské národnosti a dokonce i pokusem založit na Ukrajině židovský
revoluční „Sion“! I přesto najdeme na práci některé
pozitivní rysy, například způsob, jakým se Litvinov chápe příležitosti
přiblížit hlavní vlastnosti a úspěchy machnovského hnutí, zejména
jeho klíčovou roli v porážce bílých. Musím poznamenat, že
podstatné zdroje, ze kterých Litvinov čerpá, byly vydány mimo Rusko. Některé
pocházejí z ruských anarchistických časopisů a prací
publikovaných ve Francii a Spojených státech ve 20. a 30. letech, což znamená,
že se jedná o zdroje, kterým se přes všechno podařilo uvést věci
na pravou míru. I když ponecháme stranou podivné nepřesnosti – jako
například že Machno pracoval v Paříži jako promítač –
Litvinovova kniha by měla být čtena, zvláště pak v Izraeli
a židovskými čtenáři obecně, neboť mnoho z nich stále
věří povídačkám o Machnovi. Na druhé straně práce nemá
co nového nabídnout západním čtenářům, majícím přístup
k více vyčerpávajícím textům a pracem na dané téma a je
tedy těžko pochopitelné, proč někteří francouzští a
italští anarchisté věnovali Litvinovovi tak senzační publicitu. (6)
Možná je to proto, že po velmi dlouhou dobu zde panoval hlad po historických
a teoretických studiích na téma anarchismu a zde leží vysvětlení, proč
se mnoho anarchistů stalo „dychtivými zákazníky“ a nyní tleskají
každému akademikovi nebo komukoli mimo hnutí, kdo ani nesdílí jeho ideje,
ale vykazuje nějaký zájem o anarchismus.
Dostala
se mi rovněž do rukou kopie dalšího ruského rukopisu, tentokrát se zabývajícího
životem Leona Zadova-Zinkovského, velitele jednotky, která v srpnu 1921
tajně přepravila přes hranice do Rumunska těžce zraněného
Machna. Autor rukopisu, jakýsi Jacob Gridin, se představuje jako bývalý
člen NKVD (Čeka byla nejprve přejmenována na GPU a pak NKVD než
přijala dnešní výmluvný název KGB), který emigroval do Izraele. Podle
Gridina Zadov, po krátký čas velitel machnovské výzvědné služby,
během svého rumunského exilu údajně kontaktoval GPU a prokazoval jí
věrné služby. Tvrdí o něm zvláště, že vylákal kapitána
francouzské kontrarozvědky do smrtící léčky na ukrajinském území
a pak ho ve spánku zavraždil, to vše aby demonstroval GPU poctivost svých úmyslů
a zajistil nejen sobě, ale i svému bratrovi rehabilitaci. V tomto krátkém
špionážním příběhu se objevuje i postava jedné mladé pohledné
zneužívané vdovičky, kterou Zadov osobně utěšoval. Jádro celé
věci spočívá v tvrzení, že Zadov od svých nadřízených
v Moskvě údajně dostal rozkaz k likvidaci Machna, který se
měl v roce 1922 nacházet v jednom z nejlepších varšavských
hotelů. Ve skutečnosti si ovšem „užíval“ dlouhého a nepohodlného
pobytu v místním politickém vězení. O Zadovovi se tvrdí, že úspěšně
splnil svůj úkol a žil poklidně až do „špinavých“
stalinistických čistek v roku 1938, kdy sám upadl do pasti.
Protože
o skutečném Zadovově osudu nevíme vůbec nic, otevírá se široký
prostor pro nejrůznější přikrašlování. V celé práci
se nachází mnoho nepravděpodobného a měli bychom především mít
na paměti, že v bolševických studiích jsou Zadov a jeho bratr
vykresleni jako vykonavatelé špinavé práce pro Machna a především
jako ukrutní zabijáci bolševiků. Za druhé, bratři Zadovové byli
uvědomělými anarchistickými militanty již od roku 1905, což jim
vyneslo několik let v carském vězení a za třetí, opakovaně
prokázali věrnost věci machnovského hnutí.
Vše
výše uvedené způsobuje, že k podobným o nich vyprávěným
absurditám se stavím velmi skepticky a dokonce se může jednat o záměnu
s někým jiným. Mezi sovětskými emigranty židovského původu
můžeme očekávat podobné postoje, protože značná část z nich
jsou jako v Gridinově případě bývalí členové GPU
nebo privilegovaní příslušníci státního aparátu a dalších složek
režimu, či jejich děti nebo rodiče. Nemůže být řeči
o tom, že bychom podobným dezinformacím a slohovým cvičením měli
věřit, pokud si nebudeme zatraceně jisti, že existují nějaké
dokumenty nebo hmatatelné důkazy, podepírající výše zmíněné bláboly.
(7)
Ve
své knize jsem se zmínil o existenci rukopisného souboru vzpomínek na
Nestora Machna od Idy Mettové, členky skupiny „Dělo Truda“ od
roku 1925 do roku 1928. Jedno malé nakladatelství dostalo „skvělý“ nápad
vydat je ve formě 28 stránkové brožurky (z původních šest a
čtvrt strany) s dodatkem několika dalších osobních poznámek o
„radikálnosti Nestora Machna, ve které se ukazuje být zásadně moderní
a prakticky i historicky překračuje rámec anarchistické ideologie.
Co se týče Machna, není revoluce uskutečněním nějaké
ideologie – dokonce ani anarchistické – ale věští konec všem
ideologiím.“ (8) Dnes je tomu již několik let, co začalo
být módní plýtvat slovem „ideologie“ na všechny strany, ale pokud
pochopíme tento výraz jako obecný pohled na život a společnost, bylo by
možná dobré porovnat výše citovaná a krátkozraká tvrzení s názory
bohatě vyjadřovanými v Machnových pracech, jak jsou uspořádány
v této antologii. Co se týče textu Idy Mettové, již jsem upozornil
na jeho limity. Některé jsou až ponižující. Machno „žárlil na Židy“,
ale „sám od sebe byl přítelem Židů (?)“, rovněž „nevražil
na intelektuály“ a co jde více k věci, „žárlil“ na kariéru
generálů Rudé armády Buďonného a Vorošilova tak intenzivně,
že „jeho hlavou se mu dnem i nocí honily myšlenky na to, že by sám mohl být
generálem Rudé armády. Mě osobně ale nic takového neřekl.“
(!!!) Podobná „telepatická“ analýza velmi podrývá váhu takového svědectví
a ve skutečnosti jej snižuje na úroveň naprosto nepodložených
pomluv a pavlačových drbů, které raději měly zůstat
nevyřčeny. Osobně znám Idu Mettovou a myslím, že bychom si ji
měli pamatovat díky jiným, více k věci jdoucím pracím.
Nyní
se dostáváme k nejzajímavějším bibliografickým novinkám. V mém
Machnově životopise jsem se zmínil o existenci dosud nevydaných Volinových
rukopisů, ke kterým jsem se nemohl dostat. Měla je ve svém
vlastnictví Rosa Dubinská, vdova prvního nakladatele Volinovy posmrtně
vydané práce „Neznámá revoluce“ a pak se jich násilím zmocnil Volinův
nejstarší syn Igor Eichanbaum, tehdy zastávající politické názory velmi
odlišné od svého otce. Na základě toho, co víme od Rosy Dubinské, v celé
záležitosti sehrál pochybnou roli i historik Daniel Guerin. Ten mi však
poslal své dementi, ve němž tvrdí, že „tato záležitost šla zcela
mimo mne.“ (9) Beru na vědomí.
Rovněž
jsem se dozvěděl, že v oběhu je několik kopií zmíněných
rukopisů: jednu měl Daniel Guerin, druhou Historický sekretariát
Francouzské anarchistické federace a konečně třetí umístil
Leo Eichenbaum, Volinův druhý syn, do „Zvukového a obrazového
archivu“, založeného Rolandem Fornarim. (10) Díky jeho
laskavosti se i mě naskytla příležitost podívat se do známých
Volinových neotištěných poznámek. Co se v nich skrývá? Především
k mému ohromnému údivu doslov k „Neznámé revoluci“, který všechna
čtyři po sobě jdoucí vydání této knihy úmyslně
vypustila. Tento text je přitom velmi významný – čítá 110 stran
– a pouze jeho malá část, zabývající se setkáním Volina a Trockého
v New Yorku krátce před jejich návratem do Ruska v roce 1917,
byla použita Danielem Guerinem v posledním vydání jeho antologie „Ni
Dieu, ni Maitre“. V souvislosti s tím, že Guerin rovněž dohlížel
na tisk posledních vydání „Neznámé revoluce“, jsem se ho zeptal, proč
byla kniha připravena o doslov, svoji integrální část. Guerin odpověděl,
že se tak stalo na základě společného rozhodnutí jeho a Igora
Eichenbauma, neboť bylo do očí bijící, že obsah doslovu by „snížil“
celou knihu. Poté, co jsem si jej přečetl, jsem dospěl k jinému
závěru, protože se mi zdál perfektně zapadat do celkové
psychologické a morální analýzy Volinovy osobnosti a přestože Volin
chybuje, když popisuje světové události „od roku 1914 do září
1917“ jako „destruktivní fázi světové revoluce“, kvůli níž
„konstruktivní fáze“ proběhla o mnoho rychleji, chybovat je lidské.
Podle mne však v žádném případě není možné vycenzurovat z něčí
posmrtně vydané práce její „doslov“, který by měl vyjádřit
smysl celého díla. Doufám, že v některém budoucím vydání knihy
bude tato mezera dobře a skutečně zaplněna. Soubor nevydaných
rukopisů zahrnuje rovněž Volinovu korespondenci
z období na sklonku jeho života, kde se dotýká mnou zkoumaného
tématu. V dopise jistému Henrimu, datovanému 4.12. 1944 v Marseilles,
se zmiňuje o jakémsi Frémontovi, který údajně „šířil
pomluvy o jeho vztazích s Machnem.“ Frémont „slyšel osobně od
Machna, že od jisté doby jsme nevycházeli tak dobře, jako dříve.
Je to možná tím, že ho Machno proti mně nějak poštval.“ a stejný
Frémont údajně vznesl „směšné obvinění“ proti Volinovi,
„že Machnovi ukradl nějaké dokumenty.“ Jako „formální a hmatatelný
důkaz nesmyslnosti této kruté pomluvy“ Volin na svoji obhajobu uvádí
tři argumenty.
Tvrdí,
že „obětoval plné dva roky své práce v letech 1921-1923, aby
mohla vyjít Aršinovova „Historie machnovského hnutí“ a dodává:
„A skutečně míním ´obětoval´, protože jsem svůj
volný čas mohl věnovat vlastní literární produkci, jak na mě
ostatní naléhali a jak jsem také chtěl.“
Choval
značnou úctu k Aršinovovi, protože sám strávil s machnovským
hnutím pouhých šest měsíců, zatímco Aršinov zůstal až
do úplného konce a byl oproti němu „lépe kvalifikován napsat jeho
historii.“ Volin ji později jednoduše použil, přidal k ní
pár osobních vzpomínek a udělal z ní tu část „Neznámé
revoluce“, která se zabývá machnovským hnutím. Pro každého zvídavého
čtenáře by to měla být základní fakta, ale je dobré slyšet
to říkat samotného autora.
Zmiňuje
se o tom, že pracoval jako „vydavatelský redaktor“ na II. a III. dílu
Machnových pamětí, které se v ruském jazyce objevily v letech
1936-1937. Následoval je francouzský překlad jeho předmluv k oběma
dílům a část úvodu k dějinám machnovského hnutí,
vypůjčená z „Neznámé revoluce“.
Volin
končí svůj druhý dopis Henrimu z 11.11. 1944 přáním, že toto
osvětlení „uspokojí zvídavost soudruhů“ a „dokáže (jim), že
lži o mém údajném chování jsou pouze výplodem kruté a hloupé pomluvy,
zakládající se na nevědomosti mnoha soudruhů o skutečném
stavu věcí.“ Nevíme nic bližšího o konkrétním obsahu oné
„pomluvy“ a můžeme pouze vzít na vědomí Volinovy argumenty a
ponechat na samotných čtenářích, aby je posoudili sami.
Chci
se ještě zmínit zejména o způsobu, jakým Volin vysvětloval
osud machnovských rukopisů: Machnova žena Galina Kuzmenko byla během
německé okupace donucena spálit kufr s věcmi svého manžela a
oznámila Volinovi tuto skutečnost ještě než v roce 1942 odjela
do Německa. Poznamenejme, že to bylo něco naprosto bezmyšlenkovitého,
mohla ho přece raději svěřit důvěryhodným přátelům
nebo nějaké knihovně.
V dalších
dopisech Marii Louise (Berneriové?!) Volin popisuje úplný příběh
svých prací o Ruské revoluci, ve skutečnosti proces zrodu „Neznámé
revoluce“. Slibuje také, že se objeví další práce o Machnovi, ale zároveň
přiznává své problémy celou věc „řádně uchopit.“
Volin závisel na možném použití svých poznámek z přednášek o
Machnovi z let 1935-1936. Jeho tuberkulóza mu zabránila tak učinit.
Kráce poté ji podlehl a zanechal celý projekt ve stadiu poznámek a přípravných
textů, což nicméně znamená něco okolo 236 stran, částečně
strojopisem. Podívejme se na jejich obsah.
Text
je nazván „Machno, příspěvek ke studiu na téma síly
osobnosti“. Byl připraven v roce 1945, široce se zaobírá Ruskou
revolucí a poskytuje i autobiografické detaily o samotném Volinovi. Naším
prvotním zájmem je skutečnost, že Volin zde odkrývá svoje vpisky do Aršinovovy
„Historie machnovského hnutí“. Aršinov se o záporných stránkách hnutí
a samotného Machna zmínil právě na Volinovo naléhání poté, co mu
autor řekl, že „zpracoval ohromné pozitivní stránky celého hnutí a
i když existovalo pár nedostatků, tak ty ve skutečnosti takřka
vůbec nic neznamenaly.“ (str. 31,45 a 126) Podle Volina musíme velmi
litovat tohoto „přehlédnutí“ slabin hnutí, protože „podle jeho názoru
slabiny převažují pozitivní stránky“. Tato kritika předurčuje
styl přístupu k věci: Volin se pohybuje sem tam mezi vychvalováním
a nejzahořklejší kritikou, například v letmé črtě
Nestora Machna: „Byl nesmírně složitou osobností, ´zamlženou´ by možná
bylo to pravé slovo, svého druhu skvělým neotesaným géniem, oplývajícím
vlastními chybami, hrubostí a chytrostí na úrovni geniality… Nepochybně
ho musíme v Ruské revoluci počítat mezi takové osobnosti, jakým
nikdy zcela neporozumíme, osobnosti, které navždy zůstanou pro historii
poněkud ´neuchopitelné´… Enormně pozitivní stránky existovaly
vedle zásadně špatných vlastností…“ (str. 38)
V nedokončené
kapitole nazvané „jádro věci“ Volin ostře kritizuje přítomnost
„podivného pocitu nedůvěry, odsudku a opovržlivého nepřátelství,
které může často vybuchnout do momentálních projevů nenávisti
k intelektuálům i duševně pracujícím a ´ne-rolníkům´…
existujícího mezi ukrajinským rolnictvem a dokonce mezi rolníky obecně
(a ve skutečnosti mezi manuálně pracujícími též) po celém světě.“
Následně odsuzuje „Obecně rozšířený a škodlivý zlozvyk
mnoha revolučních militantů… skrývat před ´veřejností´
a obyčejnými členy tak dlouho, jak je to jen možné, slabé stránky,
´stíny´, neúspěchy a nedostatky hnutí.“ Co se ale jeho týče,
tak on se „zoufalým odhodláním a až do nejmenších detailů
katalogizoval“ temné stránky Machnovy osobnosti. V roce 1938 „již měl
ve vlastnictví slušnou řádku informací,“ ale „mezitím, když jsem
se přiblížil k zakončení mé práce (konec roku 1941), jsem již
věděl o mnoho více…“ Můžeme se podivit nad těmito, jak
autor sám přiznává, opožděnými odhaleními, přestože Volin
strávil na přelomu let 1919-1920 v Machnově přítomnosti půl
roku, nikdy „nevěděl vůbec nic o jeho osobním a intimním životě,
co by mu dovolilo nahlédnout až do hlubin jeho osobnosti.“ Navíc Machno
„nikdy neučinil ani to nejmenší gesto, aby s ním navázal přátelštější
vztahy.“ Tak se tedy ve svém úkolu odtajnit Machnovu osobnost musel obrátit
na svědectví Galiny Kuzmenko, Machnovy ženy, proti které se zdá se stavěli
jistí „machnovští velitelé“, kteří uprchli do Francie (Machno je
naneštěstí nikdy nejmenoval) a dívali se na ni jako na Machnův „přívěsek.“
Volin
vykresluje velice pochvalný obrázek Machnových dobrých vlastností: „Měl
bych říci rychlé a úplné pochopení pravdy, které odvozoval od obecné
životní zkušenosti…Precizní, silný a nepolevující zájem o všechno, co
v životě pokládal za důležité, ať ve svém osobním nebo
obecně chápáném životě… Vlastnictví mimořádně pevné
a osvětlující a nade vším stojící ideje je rovněž známkou
geniality… Nekonečná udatnost a slepá odvaha nejen ve vztahu k boji,
ale životu obecně… Učinil život takovým, jakým jej chtěl mít.
Měl zvláštní talent pro boj, čímž nemám na mysli vojenské nadání…
nikdy neztratil sebeovládání a nepozbyl odvahy a choval se tak jednoduše a přesně
a zároveň v souladu s jasnou a chladnou taktikou, dokud nedosáhl
svého cíle.“ Nicméně jako „geniální muž“, jehož nervozita rovněž
převyšovala normu, čím více Machno „chápal ze svých geniálních
vloh, tím více také věděl o jejich krajních polohách.“ (str.
58-63)
A
teď si vypijme kalich hořkosti. Volin poznamenává, že jeho a
Machnova povaha se nesnášely až do té míry, že když ho Machno v říjnu
1920 osvobodil z čekistického vězení, dlouho váhal, jestli se
k němu má vůbec přidat a rozjet se na Ukrajinu. Machno měl
dále podle něj otravný zlozvyk pohrávat si se svým revolverem i při
té nejmenší příležitosti, dokonce i s ním ohrožoval svého
budoucího soudruha, možná proto, aby „vyzkoušel jeho odvahu (?)“, což
se týkalo i ostatních členů sovětu machnovského hnutí. Především
však Machno údajně na místě zastřelil nějaké dezertéry
z fronty a povstalce vinné válečnými zločiny. Říká se o
něm, že zabil některé lidi „aniž by o jejich případu cokoli
věděl a bez toho, aby zjistil, jestli jsou vinni či nevinni.“
(str. 138) Pokud je na tomto tvrzení něco pravdy, pak nás tedy toto
napomenutí udeří do očí jako nejvýraznější prvek Volinovy
kritiky, protože co se týče zbytku, zdá se, že máme co do činění
s jistou Volinovou posedlostí, pravděpodobně se odvozující od
rozepří, které spolu měli v emigraci – jak osobních (Machno
obvinil Volina z nečestnosti) – tak teoretických (Volin podporoval
Anarchistickou syntézu, zatímco Machno byl nadšeným stoupencem Platformy).
Mohl
bych se rovněž zmínit o několika překvapujících nepřesnostech
ve Volinových informacích – podle něj Machno zemřel o rok dříve,
než se skutečně stalo a měl používat jako své skutečné
jméno pseudonym Michiněnko, pod kterým se přihlásil po svém příjezdu
do Paříže. Tyto zmatky a vzájemné obviňování můžeme patrně
nejlépe vysvětlit pomocí okolností, za nichž Volin činil většinu
z těchto poznámek: v Marseilles během německé okupace
měl všechny důvody obávat se Gestapa a Petainovské „Milice“ a sám
na svou kůži pocítil strasti a deprivaci pramenící z podzemního
života. Mně se nicméně zdá, že klíč k animozitě
mezi Machnem a Volinem se skrývá v kontrastu mezi rolnickým aktivistou a
moralizujícím intelektuálem bez sociálních zkušeností, o čemž jsem
se zmínil již dříve. (11) Zdá se, že ale Volin měl
přeci jenom nějaký důvod k zahořklosti, protože se
vzpomíná, že když v roce 1925 viděl v Berlíně Machna
poprvé po několika letech, řekl mu, že „Aršinov, intelektuál a
Machno, rolník, tvořili tým a nikdy se od sebe neměli odloučit“.
Machno ho patrně neuposlechl (12) a „hodil všechno za
hlavu“ a „opil se snad ještě více než kdykoli předtím.“ Byl
„nepochybně od přírody talentovaný génius, schopný aktivista a
zarytě následoval jakýkoli cíl, který si předsevzal, člověk,
který toho věděl velmi mnoho o životě a mohl se najednou zřítit
ze svých nejvyšších stavů až do úplných hlubin, kde se z něj
stala ´lidská troska´(!)“ (str. 75) Podobně na Ukrajině odmítl
Machno trpět Volinův „morální vliv“ (str. 142) a dal přednost
„kamarile“, složené z části machnovských velitelů. Zejména
co se týče Volina, tak Machno i přes všechny své kvality zůstal
„ignorantským, nevychovaným a nevzdělaným chlapem.“ (str. 60), zvláště
ve spojení s „averzí vůči všemu, co nebylo rolnické. Sám byl
stoprocentní venkovan, znal dopodrobna venkovský život a měl sklony
kritizovat každého, kdo nebyl rolník. Neměl přílišnou důvěru
v dělníky, protože ti byli podle něj takřečeně
demoralizováni šíleným a zlým životem ve městech a továrnách, kde
museli existovat vedle šéfů. Ještě menší důvěru měl
k intelektuálům, ze kterých si tropil žerty. Bylo s ním tedy
velmi těžké hovořit o nedostatcích organizace, protože se uchýlil
k všemožnému posmívání, které vás uvedlo ve zmatek a nedalo vám žádnou
šanci vyřešit záležitost tím či oním způsobem.“ (str.
143) Na jiném místě se Volin o součástech Machnova charakteru vyjadřuje
ještě otevřeněji: „Slepá důvěra v rolnictvo,
nedůvěra ke všem ostatním společenským třídám,
jisté opovržení k intelektuálům, dokonce i anarchistickým.“
(str. 49)
To
je skutečné „jádro věci“ a místo, kde Volinovi někdo šlápl
na kuří oko! On, morálně nezpochybnitelný intelektuál, velice
doufal, že bude moci jednat jako strážce čistého svědomí hnutí,
aby ho udržel na „pravé cestě“. Machno ale namísto toho odmítl jeho
nabídku, možná i posměšným způsobem, aby se jako pravý „mužik“
vrátil ke svým základním instinktům! Potvrzuje to fakt, že během
pobytu v pařížském exilu Volin jednoho dne Machna nazval mužikem
(což v jeho očích musela být urážka odpovídající označení
za „nemyslící zvíře“ či něco podobného) a k zahlazení
tohoto excesu musel být svolán čestný anarchistický smírčí soud.(13)
Ve
skutečnosti z oněch 236 rukopisných stránek, údajně se
zabývajících Machnem, jde k věci jen několik málo. Většina
z nich uhýbá od tématu. Aby podpořil svoji kritiku, Volin cituje několik
konkrétních příkladů, jichž byl očitým svědkem nebo účastníkem.
Zbytek jsou pouhé dojmy, zprávy z druhé ruky a nesouvislé vyprávění
Machnovy ženy, což všechno má vzhledem ke vznášeným obviněním jen
velmi malou váhu. Pokládám za samozřejmé, že stupeň jejich důvěryhodnosti
by se měl poměřovat vzhledem k intenzitě nepřátelství
Volina k Machnovi. Bylo by pro něj možná lepší, aby detailně
a nikoli jen v několika krátkých příbězích popsal celý
čas strávený společně s machnovskými povstalci, pokud ho
ovšem nestrávil zcela ponořen do svých kulturních aktivit, úmyslně
se nevyhýbal chození mezi „mužiky“ a přímému rozmlouvání s nimi
– pak by se tedy nemusel spoléhat na informace z doslechu. Mohl se rovněž
zmínit o okolnostech předcházejících jeho příchodu do povstaleckého
hnutí – byl to Machno osobně, kdo vyslal speciální oddíl, aby ho
zachránil z rukou petljurovských partyzánů. Rovněž na Machnův
popud a Machnovo naléhání byl po dobu několika měsíců voleným
předsedou Revolučního vojenského sovětu povstaleckého hnutí a
opět Machno dosáhl jeho propuštění, které bylo jednou z podmínek,
na nichž záviselo naplnění vojenské a politické dohody s bolševiky
v roce 1920. Volin se rovněž zapomíná zmínit o tom, jak před
čekistickým vyšetřovatelem učinil „prohlášení“ – mírně
řečeno – kritické k machnovskému hnutí, které sovětští
historici několikrát použili k jeho diskreditaci. (14)
V podstatě
nám všechny tyto nesouvislé črty, v nichž se to jen hemží obecnými
soudy, do očí bijícím způsobem odhalují mnohem více o autorově
osobnosti, než Machnově, což je pravděpodobně důvod, proč
dosud zůstaly nevydány. Nicméně si tyto texty i přes viditelné
nedostatky zaslouží, aby vešly ve známost, protože některé pasáže
jsou rozhodně cenné pro hodnocení dobových událostí. Co se týče
„skutečné“ Machnovy osobnosti – ta se rýsuje dostatečně
jasně v jeho vlastních pracích – pamětech i novinových
článcích – abychom mohli odmítnout spoléhání se na anarchistickou
„pavlač“ v honbě za dalšími „senzačními“ objevy.
V kontextu této bibliografické poznámky se ještě chci zmínit o ústním svědectví historika Olega Koščuka, původem z Ukrajiny. Jeho matka byla internována v Polsku ve stejném táboře jako Machno a pamatuje si, že se ho jistí petljuristé pokusili zabít, pravděpodobně kvůli vzpomínkám na nějaké předchozí konflikty. V této chvíli jim ale vysoce postavení nacionalističtí předáci nechali vzkázat, že jakýkoli krok proti Machnovi bude považován za projev nepřátelství vůči ukrajinské věci. I přes politické rozdíly tak nakonec ke slovu patrně přišla i etnická solidarita mezi Ukrajinci z obou břehů řeky Dněpru.
1. |
Dělo Truda, únor-březen 1928, č. 33-34, str. 7-9 |
2. |
Dělo Truda, červen-červenec 1928, č. 37-38, str. 10-12 |
3. |
Dělo Truda, březen 1927, č. 22, str. 12 |
4. |
Dělo Truda, července-srpen 1927, str. 10-12 |
5. |
P. Litvinov: „Nestor Machno et la question juive.“ 21 strojem psaných stran, datovaných 18. června 1982, Moskva. Text byl publikován časopisem „Vremja i my“ v Izraeli v č. 17/1983. |
6. |
„A Rivista Anarchica“, 8. listopadu 1983, Miláno |
7. |
Sedmnáctistránkový rukopis |
8. |
Ida Mettová: „Souvenirs sur Nestor Machno“, Paris 1983, str. 25-26. |
9. |
Dopis autorovi, 27. prosince 1982 |
10. |
Adresa: 5 rue Caplat, 75018 Paris |
11. |
„Nestor Machno, le cosaqu de l´Anarchie“, str. 323-326 a 358-360. |
12. |
Možná, že on sám by nesouhlasil s takovou definicí anarchistické „svaté trojice“. |
13. |
Zápis ze setkání se nachází v dokumentech Reného Fuchse. Viz Archives Jean Maitron. |
14. |
Nevybíravá kritika z jejich strany pokračuje. Poslední pochází od Semanova, který uvádí na podkladě toho, že Volin byl „redaktorem“ Machnových pamětí, že ve skutečnosti na Machnovi „parazitoval“. (S.N. Semanov: „Machnovščina a její pád", in Voporosy Istorii, Moskva 1966, č. 9, str. 52, pozn. 81) Na tomto místě bych chtěl čtenáře upozornit na ještě jednu málo známou skutečnost. Volinův bratr Boris Eichenbaum (1886-1959) byl teoretikem „formalistické“ školy a později významným literárním kritikem za stalinistického režimu. |
Return to The Nestor Makhno Archive
Other pages connected to this site: