Cestičky „proletářské“ moci

  Nestor I. Machno

Je tomu již velmi dlouho, co avantgardistická socialistická inteligence ve více či méně otevřené formě zradila cíle historického boje proletariátu proti buržoazii a námezdně pracující se nechali úplně obalamutit jejími hesly a pustili se do boje pod jejím vedením. Tento fakt představuje nepopiratelný triumf oné inteligence, která si předsevzala stát se vůdčí silou proletariátu v boji za jeho úplné osvobození pomocí zničení buržoazní moci a Státu, na jejichž místě bude vystaven „proletářský“ Stát, „proletářská“ moc.

Je velmi přirozené, že jak proletariát, tak inteligence, se do věci pustili se vší vervou a snažili se co nejširšímu veřejnému mínění ukázat všechna negativa buržoazního státu. Díky tomu byli schopni v řadách námezdně pracujících živit a rozvíjet koncepci „proletářské“ moci, která údajně vyřeší všechny jejich problémy. Podle tohoto názoru použije proletariát prostřednictvím své třídní moci a Státu všechny nezbytné prostředky k tomu, aby se on i jiné třídy osvobodily od buržoazie a vnesly do mezilidských vztahů principy svobody a rovnostářství. Takovou předpověď osudu „proletářské moci“ anarchisté vždy považovali za hrubou chybu. V minulosti se naši soudruzi vždy ostře stavěli proti podobné koncepci a poukazovali na to, kde státotvorné politické síly chybovaly v rozlišení „proletářské moci“ a Státu obecně a připisovali „proletářskému státu“ historickou roli jemu bytostně cizí.

Státotvorní socialisté zůstali nicméně věrni své autoritářské tradici, pomocí níž se zmocnili Velké ruské revoluce, bezpochyby mající nejširší a nejzásadnější sociální rozměr, kterému se v celé dosavadní historii nemůže nic rovnat. Co se týče nás, anarchistů, my jsme se postavili proti chybné předpovědi osudu „proletářské moci“. Během polemiky se státotvornými socialisty jsme ukázali, že jakýkoli Stát, ať již buržoazní nebo proletářský, směřuje ze své nejvlastnější podstaty jednoduše k utlačování a vykořisťování člověka, ke zničení všech vrozených vlastností lidského ducha, směřujících k rovnosti podepřené solidaritou v každém z nás. Dnes samotná existence a praktiky „proletářské moci“ v Rusku potvrdily a stále potvrzují správnost naší analýzy. „Proletářský“ stát stále výrazněji odhaluje svoji pravou tvář a ukazuje, že jeho „proletářství“ je pouhá fikce, jak si skuteční proletáři byli schopni uvědomit již v prvních letech revoluce, tím více, že ho sami pomáhali nastolit. Skutečností zůstává, že v průběhu své degenerace se „proletářská“ moc neprojevila jako nic jiného než pouhopouhá státní moc, což je dnes zcela nesporné. „Proletářská“ moc byla přinucena skoncovat s umným skrýváním své podstaty. Její praktické kroky nám poskytly hojnost důkazů, že její cíle a cíle Velké ruské revoluce nemají naprosto nic společného. Během oněch dlouhých let přetvářky se „proletářské“ moci nepodařilo přetvořit si je ke svému obrazu a musela se konfrontovat se všemi, kteří hrozili odhalit její skutečnou tvář – velkého hnisavého vředu na těle Revoluce – jehož zbabělost a zrádnost všude kolem sebe šířila smrt a zkázu, zvláště pro ty, kteří se pokusili být nezávislí a jednat svobodně. Mohli bychom se octnout v pokušení zeptat se sami sebe: jak se to mohlo všechno vůbec stát? Podle Marxe a Lenina se „proletářská“ moc nesmí v žádném ohledu podobat buržoazní moci. Cítí se alespoň některá část dnešního předvoje proletariátu alespoň trochu zahanbena za současný stav?

Mnoho anarchistů se kloní k názoru, že proletariát za nic nemůže, protože byl oklamán „kastou socialistických intelekutálů“, kteří se pravděpodobně již od počátku snažili na základě sledu událostí sociálního a historického vývoje a nevyhnutelných logických zákonitostí fungování státní moci nahradit buržoazní moc svoji vlastní mocí. Pravděpodobně z tohoto důvodu se socialistická inteligence snažila pevně uchopit řízení boje proletariátu proti kapitalistickému buržoaznímu světu.

Podle mne nejsou takovéto argumenty ani přiléhavé, ani neodpovídají skutečnosti. Ruská revoluční zkušenost nám na dané téma poskytuje nadbytek objektivních dat. Ukazuje nám, že během revoluce proletariát nepochybně nejednal jako homogenní síla. Kdykoli se městský proletariát rozhodl svrhnout zřízení svého třídního nepřítele – buržoazie – vždy se chvíli rozhodoval, jestli se vydá cestou Únorové nebo Říjnové revoluce. Až po určité době, poté, co Říjen vojensky zvítězil nad Únorem, se značná část městského proletariátu otevřeně přidala na stranu nových bratrů, přímých strůjců výdobytků Říjnové revoluce. Brzy tento segment proletariátu nejen zapomněl bránit zmíněné výdobytky, ale zbrkle vložil otěže moci do rukou bolševické strany. Ta byla natolik vychytralá, aby mu nezřízeně lichotila a probouzela v něm určitý smysl pro třídní privilegia – politická, sociální i soudní. Námi zkoumaná část proletariátu se nechala opít zmíněnými třídními privilegiemi a zamilovala si svůj „proletářský třídní Stát“. Rozumí se samo sebou, že bolševická sociálně-demokratická strana zásadně podpořila a povzbudila tento trend, protože straně se nabízel široký prostor pro uplatnění vlastního programu, skládajícího se ze získání kontroly nad každodenním bojem proletariátu, aby mohla být jeho rozhodující část podrobena a bolševici se mohli sami chopit státní moci ve svém zájmu. Tímto způsobem se bolševická sociální demokracie proměnila elitářským způsobem na „Bolševickou komunistickou“ stranu, bezostyšně se uchýlila k té nejdrzejší demagogii, nevyhýbala se žádné intrice a pokud bylo třeba, neváhala přijmout za svůj program jiných politických uskupení, a to všechno pro jeden jediný cíl: připoutat proletariát (na jehož stranu se naoko neohroženě stavěla, zatímco sledovala jen své vlastní zájmy) výlučně k sobě. V tomto smyslu se stala bolševická strana nejnázornějším ztělesněním historických ambicí intelektuální kasty: odstavit buržoazii od moci za jakoukoli cenu a začít sama vykonávat tuto moc. Značná část proletariátu neprohlédla její záměry, ba právě naopak: dokonce se s nimi ztotožnila a stala se jejím komplicem.

Zmíněná část proletariátu byla nicméně po celé generace vychovávána ve smyslu koncepce, že proletariát se osvobodí zpod buržoazní moci pouze tehdy, když svrhne její vládu a zničí její státní organizaci, aby uvolnila cestu pro výstavbu jeho vlastního zřízení. Nicméně přesně tito lidé pomáhali bolševické Komunistické straně nastolit svoji vlastní „proletářskou moc“ a vztyčit „její“ třídní Stát.

Nastoupená cesta a použité prostředky způsobily, že zanedlouho byla ona část proletariátu asimilována do podoby navlas stejné, jakou měla svržená buržoazie, začala si opovržlivě a arogantně dovolovat naprosto co chtěla a bez jakýchkoli skrupulí používala to nejbestiálnější násilí, aby upevnila svoji nadvládu nad lidem a revolucí.

Je samozřejmé, že toto násilí bylo druhou přirozeností stranické intelektuální kasty, protože ta se v jeho používání školila dlouhá léta a postupně jím byla přímo zachvácena. Co se týče zmíněné části proletariátu – včerejších otroků – násilí používané proti jeho soudruhům je mu zcela cizí. Tito lidé byli zaneprázdněni budováním svého „třídního státu“ a nebyli dohnáni prostřednictvím násilí ke stejně odpornému postoji k individuální svobodě, svobodě projevu a svobodě politické práce pro každou revoluční organizaci ve chvíli, kdy bolševici již bezostyšně položili na stůl „proletářskou moc“ jako hotovou věc. Tato část proletariátu přispěchala, aby se pod vedením Bolševicko-komunistické strany pohodlně uvelebila v postech, uprázdněných despoty svržené buržoazie, stala se tak sama novou tyranskou panskou třídou a teprve nyní se nezdráhala ve svém zájmu libovolně používat to nejodpornější násilí proti všem, kteří se postavili do opozice vůči jejím záměrům. Toto chování bylo současně dovedně zamaskováno termínem „obrana revoluce“.

Násilí bylo především používáno proti většině ruského proletariátu, výlučně a zcela otevřeně v zájmu pouhé jedné části proletariátu a Bolševicko-komunistické strany jako celku – jménem jejich úplné nadvlády nad ostatními pracujícími třídami. Velmi jasně znovu vidíme, že veškerá státní moc otevřeně ukazuje, co jest jejím základem. Přívlastek „proletářská“ na věci nic nemění.

Myslím si, že ze všech výše zmíněných důvodů by všichni zahraniční soudruzi, nemající tyto přímé zkušenosti, měli velmi pečlivě zhodnotit všechny fáze ruské revoluce, zvláště pak roli sehranou bolševickou Komunistickou stranou a částí proletariátu, která ji následovala. Mohou se tak ve světle odhalené nestydaté demagogie bolševiků a jejich stoupenců na téma účelnosti „proletářské moci“ vyvarovat stejných chyb.

Je rovněž pravda, že současná kampaň všech našich soudruhů, namířená proti bolševickým lžím, by měla být prováděna na základě důvěryhodných informací o čemkoli, co může být předloženo širokým masám jako náhrada „proletářské moci“. Dobrá hesla nestačí, přestože jim masy často naslouchají. Náš boj je veden na podkladě konkrétních skutečností a neustále nás vede ke kladení klíčových a naléhavých otázek, jak a pomocí jakých metod sociálního boje by měly masy námezdně pracujících usilovat o své úplné osvobození.

Na tyto otázky musíme odpovědět co nejpříměji a naprosto jasně. Je to životní nutnost, nejen proto, že pokud máme vést nějaký aktivní boj proti kapitalistickému a buržoaznímu světu prostřednictvím našeho anarchistického hnutí, je v sázce to, jestli právě naše ideje předznamenají začátek i výsledek tohoto boje. Znamená to, že proletariát nesmí opakovat chyby učiněné svými ruskými bratry, takže se nesmí zapojit do budování „proletářské moci“ ve jménu žádné politické strany, dokonce i když se tato maskuje jako „proletářská“, ale musí se naopak věnovat pouze uspokojování potřeb všech námezdně pracujících a obraně revoluce před jakýmkoli druhem státní moci.

„Probužděnije“ 18. leden 1932, str. 45-48

Next Section

Index

Return to The Nestor Makhno Archive