Anarchistické portréty

Nestor Machno – člověk a mýtus

Paul Avrich

Nestor Ivanovič Machno, anarchistický partyzánský velitel, je jednou z nejbarvitějších a nejhrdinštějších postav Ruské revoluce a občanské války. Po něm pojmenované hnutí na Ukrajině představuje jeden z mála historických příkladů, kdy anarchisté po delší dobu kontrolovali nějaké rozsáhlejší území. Po více než jeden rok představovalo na stepi větší sílu, než Trockij nebo Děnikin. Machno byl rozený vojenský vůdce, machnovské hnutí bojovalo současně na několika frontách, postavilo se rudým i bílým, rakousko-uherským vetřelcům i ukrajinským nacionalistům a to ani nemluvě o bezpočtu marodérských band, pročesávajících step křížem krážem v  honbě za kořistí. Podle Victora Sergeho byl Machno „nepřekonatelně schopný stratég, jehož rolnická armáda se vyznačovala skutečně epickými organizačními a válečnickými kvalitami,“ Emma Goldmanová ho nazvala „nejpitoresknější a nejživější osobností, kterou vynesla do popředí revoluce na Jihu.“ (1)

Machno se narodil 27. října 1889 v chudé rolnické rodině v Ukrajinském městečku Guljaj Pole, položeném v Jekatěrinoslavské gubernii mezi řekou Dněpr a Azovským mořem. Nebyl mu ani jeden rok, když jeho otec zemřel a zanechal tak své ženě na starost pět malých chlapců. V sedmi letech začal Machno pracovat jako pasáček ovcí a krav pro místní rolníky a později si našel práci jako zemědělský dělník a kovářův pomocník. V roce 1906 se ve věku 17 let přidává v Guljaj Pole k místní anarchokomunistické skupině. O dva roky později je postaven před soud za účast na teroristickém útoku, který stál život místního policistu. Tribunál ho odsoudil k trestu smrti oběšením, ale vzhledem k Machnově mládí mu byl trest proměněn na doživotní vězení v moskevských Butyrkách. Machno se ukázal být nepoddajným vězněm, neschopným přizpůsobit se vězeňské disciplíně a během devíti let, strávených za mřížemi, byl často ukován do želez nebo umístěn na samotku. Po určitou dobu ale sdílel celu se starším a zkušenějším anarchistou Petrem Aršinovem, který ho učil základům anarchismu a utvrdil ho v Bakuninově a Kropotkinově přesvědčení.

Machno byl propuštěn po Únorové revoluci z roku 1917, vrátil se do své rodné vesnice a brzy začal hrát vedoucí roli v rozhodování o místních záležitostech. Pomáhal založit odborový svaz zemědělských dělníků a po nějaký čas byl jeho předsedou. Poté byl zvolen předsedou místního svazu tesařů a kovodělníků a rovněž i Guljajpolského sovětu dělnických a rolnických zástupců. V srpnu 1917 ze své funkce hlavy sovětu postavil jednotku ozbrojených rolníků a začal vyvlastňovat pozemky místní šlechty a rozdělovat půdu zemědělcům. Od tohoto okamžiku ho vesničané začali považovat na nového Stěnku Razina nebo Jemeljana Pugačova, seslaného na zem, aby uskutečnil jejich staletý sen o půdě a svobodě.

Machnova činnost se ale zastavila příští jaro, když sovětská vláda podepsala brest-litevskou smlouvu a značná síla německého a rakousko-uherského vojska vpochodovala na Ukrajinu. Machno sdílel rozhořčení svých anarchistických soudruhů nad tímto kompromisem s „německým imperialismem“, ale jeho partyzánská skupina byla příliš slabá na to, aby mohla klást jakýkoli reálný odpor. Machno byl přinucen se skrývat, ustoupil k Volze a pak se  vydal do Moskvy, kam dorazil v červnu 1918.

Během krátké návštěvy hlavního města měl Machno inspirující setkání se svým idolem Petrem Kropotkinem, které je jímavě popsáno v Machnových pamětech. Byl rovněž přijat v Kremlu samotným Leninem, který ho vyslechl v rozhovoru na téma postoje ukrajinského rolnictva k bolševikům, vojenské situace na Jihu a rozdílů mezi bolševickou a anarchistickou koncepcí revoluce. „Většina anarchistů myslí a píše o budoucnosti,“ řekl Lenin,“aniž by rozuměla dnešku. V tom se liší od nás, komunistů.“ Přestože anarchisté byli lidé „plní sebeobětování“, pokračoval Lenin, „jejich slepý fanatismus jim bránil vidět dnešek i budoucnost v jasných obrysech… Myslím, že ale ty, soudruhu,“ řekl Machnovi, „máš realistický přístup k naléhavým potřebám dnešní doby. Pokud by i pouhá třetina anarcho-komunistů byla jako Ty, pak bychom my, komunisté, byli za jistých známých podmínek ochotni pracovat s vámi ruku v ruce na cestě ke svobodné společnosti námezdně pracujících.“ Machno se ohradil, že anarchisté nejsou utopickými snílky, ale realistickými muži akce. Připomněl Leninovi především to, že na Ukrajině se nacionalistům a privilegovaným třídám brání spíše anarchisté a eseři než bolševici. „Možná skutečně nemám pravdu,“ odpověděl Lenin, který následně nabídl Machnovi pomoc při návratu na Jih. (2)

Když se Machno v červenci 1918 vrátil do Guljaj Pole, byla oblast okupována rakousko-uherskými jednotkami a milicí jejich ukrajinské loutky, hejtmana Skoropadského. Machno zorganizoval partyzánskou jednotku pod anarchistickou vlajkou a zahájil sérii nájezdů na rakušáky, hejtmanovce a sídla místní šlechty. Základními Machnovými taktickými zásadami byla mimořádná pohyblivost a soubor chytrých triků. Jeho muži se přepravovali v sedle nebo na lehkých rolnických vozících (tačanka) s namontovaným kulometem a rychle se přesouvali po stepi mezi Dněprem a Azovským mořem, postupně se rozrostli do malé armády a u svých protivníků začali vzbuzovat hrůzu.

Původně nezávislé partyzánské skupiny přijaly Machnovo velení a shromáždily se pod jeho černým praporem. Vesničané dodávali hnutí potraviny a čerstvé koně a umožňovali machnovcům přesouvat se bez větších obtíží až o šedesát nebo sedmdesát kilometrů denně. Machnovci se překvapivě objevili tam, kde by je nikdo nečekal, zaútočili na šlechtu a vojenské posádky a pak se vytratili stejně tak rychle jako přišli. V ukořistěných uniformách infiltrovali nepřátelské pozice, aby se dozvěděli o plánech protivníka nebo zahájili palbu až z bezprostřední blízkosti. Při jedné příležitosti byli Machno a jeho doprovod vpuštěni na statkářský ples v převleku za hejtmanovské gardisty a přímo uprostřed veselí zaútočili na hosty. Když se machnovci ocitli v obklíčení, zakopali své zbraně, jednotlivě se vrátili do svých vesnic a věnovali se normálním polním pracem a jen čekali na signál vyhrabat ze země jiné zbraně a nečekaně udeřit z opačného směru. Pro Izáka Babela, autora „Povídek o Rudé jízdě“, byl „Machno nevypočitatelný jako příroda sama. Tačanky v bitevní sestavě obsazují město, svatební průvod dojde k budově místního výkonného výboru a náhle zahájí soustředěnou palbu, malý kněz mávající černou anarchistickou vlajkou, nařizuje úředníkům a buržoazii, aby proletářům servírovala jídlo a pití a bavila je hudbou. Armáda tačanek má neskutečné manévrovací schopnosti.“ (3)

Machno byl malý agilní pořízek, schopný vůdce, spojující v sobě železnou vůli a smysl pro humor a získávají si nekonečnou oddanost svých stoupenců. V září 1918, poté, co u vesnice Dibrivki byla jeho oddílem poražena velká přesila rakousko-uherských jednotek, mu jeho lidé dali laskavou přezdívku „Baťko“, byl jejich „tatíček“. O dva měsíce později vedlo ukončení I. světové války ke stažení rakousko-uherských a německých vojsk z ruského území. Machnovcům se podařilo zmocnit se části jejich výzbroje a výstroje. Poté se Machno obrátil proti stoupencům ukrajinského nacionalistického vůdce Petljury. Na konci prosince úspěšně napadl jeho posádku v Jekatěrinoslavi a vytlačil ji z města. Machnovské jednotky schovaly zbraně pod civilní šaty, přijely na hlavní nádraží v obyčejném osobním vlaku, vzaly překvapené nacionalisty útokem a vyhnaly je z města. Příští den se ale objevily nepřátelské posily a Machno byl přinucen uprchnout přes řeku Dněpr a vrátit se do své základny v Guljaj Pole. Petljuristé vzápětí podlehli Rudé armádě.

Během prvních pěti měsíců roku 1919 byla guljajpolská oblast prakticky prosta vlivu jakékoli vlády. Rakušáci, hejtmanovci a petuljuristé byli vytlačeni a ani rudí ani bílí neměli sil, aby zaplnili vzniklé vakuum. Machno využil této doby, aby se pokusil zrekonstruovat společnost podle anarchistických zásad. V lednu, únoru a dubnu machnovci uspořádali sérii Regionálních kongresů rolníků, dělníků a povstalců za účelem diskuse o ekonomických a vojenských otázkách a posouzení úkolů, spojených s rekonstrukcí oblasti.

Regionálním kongresům dominoval problém obrany území před těmi, kteří by ho chtěli dostat pod svoji politickou kontrolu. Druhý kongres, konaný 12. února 1919, odhlasoval „dobrovolnou mobilizaci“, což de facto znamenalo brannou povinnost, protože všichni bojeschopní muži byli v případě potřeby povinováni vojenskou službou. Delegáti rovněž zvolili Regionální vojensko-revoluční sovět rolníků, dělníků a povstalců, aby vykonával rozhodnutí pravidelně svolávaných kongresů. Nový sovět zejména podporoval ustavování „svobodných sovětů“ ve městech a na vesnicích, což znamená sovětů, z nichž byli předem vyloučeni členové politických stran. Machnovým cílem v procesu vytváření těchto orgánů bylo odstranění vlády a Vojensko revoluční sovět, jednající v souladu s Regionálními kongresy a lokálními sověty v okolí Guljaj Pole vytvořil jakousi volnou síť anarchistické politické autority.

Podobně jako Vojensko-revoluční sovět, byla Povstalecká armáda Ukrajiny, jak se machnovské síly nazývaly, teoreticky podřízenou složkou Regionálních kongresů. Ve skutečnosti ale pravomoci držel v rukou Machno a jeho štáb. I přes upřímné snahy vykořenit cokoli zavánějící reglementací, Machno sám jmenoval své klíčové důstojníky (zbytek byl volen mužstvem) a podřídil své jednotky přísné vojenské disciplíně, tradiční mezi kozáckými legiemi z nedalekého Záporoží. Povstalecká armáda ale nikdy neztratila svůj plebejský charakter. Všichni její důstojníci pocházeli z řad rolníků nebo v několika málo případech továrních dělníků a zaměstnanců služeb. Marně bychom hledali jakéhokoli velitele, pocházejícího z prostředí střední třídy nebo radikální inteligence.

Po určitou dobu zůstaly Machnovy vztahy s bolševiky přátelské a sovětský tisk ho vychvaloval jako „statečného partyzána“ a revolučního předáka. Situace byla nejpříznivější v březnu 1919, kdy Machno a komunisté uzavřeli smlouvu o společné vojenské akci proti Dobrovolnické armádě generála Děnikina. V souladu s ní se Povstalecká armáda Ukrajiny stala součástí Rudé armády, podléhala bolševickému nejvyššímu velení, ale podržela si své vlastní důstojníky a vnitřní strukturu, stejně jako jméno a černou vlajku.

Podobná gesta ale nemohla odsunout do pozadí nepřátelství mezi těmito dvěma politickými proudy. Komunistům nebyl příliš po chuti autonomní status Povstalecké armády a její ohromná přitažlivost pro rolnické rekruty. Machnovci se na druhé straně obávali, že Rudá armáda se dříve nebo později pokusí potlačit jejich hnutí. Jak napětí vzrůstalo, sovětský tisk přestal se svými chvalozpěvy na machnovce a začal na ně útočit jako na „bandity“. V dubnu 1919 se III. Regionální kongres rolníků, dělníků a povstalců sešel i přes zákaz vyslovený sovětskou vládou. V květnu byli dopadeni a následně popraveni dva agenti Čeky, vyslaní zavraždit Machna. Ke konečnému rozkolu došlo, když machnovci svolali na 15. června IV. Regionální kongres a vyzvali vojáky Rudé armády, aby na něj vyslali své představitele. Trockij, vrchní velitel bolševických ozbrojených sil, zuřil. Komunistické jednotky provedly překvapivý nájezd na Guljaj Pole a rozbily zemědělské komuny, založené machnovci. O několik dní později dorazily děnikinovské síly a dokončily tuto špinavou práci a zlikvidovaly i lokální sověty.

Křehké spojenectví s bolševiky bylo spěšně obnoveno v létě, kdy Děnikinovo tažení na Moskvu uvedlo ve zmatek jak komunisty, tak machnovce. Během srpna a září byly machnovské partyzánské oddíly zatlačovány směrem k západním hranicím Ukrajiny. 26. září ale Machno u vesnice Peregonovka blízko Umaně zahájil překvapivý protiútok, přetnul bělogvardějské zásobovací linie a způsobil paniku a chaos v děnikinském týlu. Toto byla první vážná Děnikinova porážka v jeho postupu do srdce Ruska a důležitý faktor, který způsobil zpomalení nástupu na bolševické hlavní město. Na konci roku donutila protiofenzíva Rudé armády Děnikina zatroubit na ústup směrem k břehům Černého moře.

Na konci roku 1919 dostal Machno od velení Rudé armády instrukce, aby přesunul svoje oddíly na polskou frontu. Rozkaz byl zjevně sestaven s úmyslem odvést Povstaleckou armádu od jejího domovského území, na kterém by pak bylo možné zavést bolševický režim. Machno se odmítl podřídit. Řekl, že Trockij chce děnikinovské jednotky nahradit Rudou armádou a vyvlastněné statkáře politickými komisaři. Poté, co vyjádřil odhodlání, vyčistit Rusko od anarchismu „železným koštětem“, (4) Trockij odpověděl tím, že machnovce postavil mimo zákon. Začalo osm měsíců zuřivých bojů s těžkými ztrátami na obou stranách. Vážná epidemie tyfu rozšířila řady obětí. Machnovští partyzáni stáli proti značné přesile, vyhýbali se otevřenému střetu a spoléhali se na partyzánskou taktiku, kterou po dvou letech občanské války přivedli takřka k dokonalosti. Nepřátelství bylo přerušeno v říjnu 1920, kdy Děnikinův nástupce na Jihu, baron Wrangel, zahájil velkou ofenzívu a udeřil z Krymu směrem na sever. Rudá armáda znovu potřebovala Machnovu pomoc. Výměnou za to komunisté souhlasili s amnestií pro všechny anarchisty v sovětských věznicích a garantovali jim svobodu projevu za podmínky, že se zdrží výzev ke svržení bolševického režimu.

Sotva o měsíc později již Rudá armáda de facto získala vítězství v občanské válce a sovětští vůdci roztrhali na kousky svoji dohodu s Machnem. Machnovci již nebyli potřeba jako vojenští spojenci a dokud „Baťko“ zůstával naživu, bolševický režim se děsil anarchistického ducha a nebezpečí rolnických povstání. 25. Listopadu 1920 byli machnovští velitelé na Krymu krátce po svém vítězství nad Wrangelem zajati Rudou armádou a popraveni. Příštího dne Trockij nařídil útok na Machnovo velitelství v Guljaj Pole, během nějž byli zajati členové Machnova štábu, dílem uvězněni a dílem postříleni na místě. Samotnému „Baťkovi“ se společně se zbytkem své armády, jenž kdysi čítala desítky tisíc mužů, podařilo vyhnout svým pronásledovatelům. Poté, co většinu roku známý partyzánský předák křižoval Ukrajinou, byl vyčerpán a trpěl neléčenými zraněními, překročil řeku Dněstr do Rumunska a posléze skončil v Paříži.

…

Na základě jeho pozoruhodné osobnosti a značně dramatické životní cestě není divu, že Machno se stal tématem stále vzrůstajícího počtu literárních i jiných děl. Až do nedávné doby ale práce o jeho hnutí až na malé výjimky nebyly ničím jiným, než směsicí faktů a výmyslů, nepřátelské a mnohdy záštiplné polemiky a senzacechtivého žurnalismu nebo naopak romantizujících portrétů, hraničících s hagiografií. Možná je skutečně nevyhnutelné, že se s tak slavnou a kontroverzní postavou, jakou byl Machno, zachází podobně. Problém ale do určité míry souvisí i s neúplností historických pramenů. Časopisy a manifesty machnovského hnutí jsou jen těžko k sehnání a většinou byly zničeny nebo ztraceny ve vřavě občanské války. Co je ale důležitější, západním specialistům zůstávají stále nedostupné příslušné dokumenty v sovětských archívech. Podle mých vědomostí rovněž není badatelům přístupen archiv Machnova souputníka Volina (ve vlastnictví jeho synů v Paříži), přestože se v něm dozajista nachází důležité historické materiály. I přes všechna výše zmíněná omezení ale dostupné zdroje jsou značné a stále ještě nebyly pečlivě prozkoumány.

Z čeho se tyto zdroje skládají? Začněme především s Machnovými osobními pamětmi, končícími prosincem 1918, vydanými v trojsvazkové edici v letech 1929-1937, přičemž poslední dva svazky opatřil předmluvou a poznámkami Volin. (5) Dále se italskému anarchistovi Ugo Fedellimu podařilo zachránit celkem jedenáct machnovských proklamací, které dostal během svých návštěv Moskvy, Berlína a Paříže z 20.let, kdy se také osobně seznámil s Machnem. Tyto proklamace byly vydány v originálním ruském a nyní i anglickém vydání Historie machnovského hnutí od Petra Aršinova. (6) Další archivní materiály, o kterých se zmíním později, můžeme najít v Čerikovově sbírce Institutu pro židovské studie YIVO v New Yorku. Navíc sovětské historické práce, i když všechny nepřátelsky naladěné a málo cenné, obsahují užitečné informace, stejně jako články o Machnovi v sovětských vědeckých časopisech. Kromě toho zůstávají další dokumenty a fotografie v rukou přeživších Machnových soudruhů ve Francii a dalších zemích. V západních knihovnách se rovněž nacházejí neúplné sbírky machnovských časopisů, rozhovory se členy Povstalecké armády a lidmi, kteří Machna poznali v exilu, očitá svědectví Petra Aršinova a Volina a sekundární práce Davida Footmana, Michaela Palije a dalších.

Dodnes však nebyla vydána obsáhlá studie o Machnovi, založená na úplném spektru dostupných pramenů. Výsledkem je, že přetrvává mnoho otázek. Byl Machno vojenským diktátorem, jak tvrdí jeho odpůrci? Byl banditou a kontrarevolucionářem, jak ho popisují sovětští autoři? Byl podle Hobsbawna (7) „primitivním rebelem?“ Byl nevyléčitelným opilcem? Byl anti-intelektuálem? Byl pogromistou? Jak úspěšné byly jeho snahy zachránit revoluci před bělogvardějci? Odsoudila ho jeho zastaralá výzbroj a taktika tváří v tvář centralizované profesionální armádě k nevyhnutelné porážce? Jak úspěšné byly jeho snahy ustavit na ukrajinské vesnici a ve městech místní samosprávu? Co skutečně víme o jeho osobě? Kolik z toho je pouhým mýtem a fantazií a kolik nepopiratelnými fakty?

Abychom mohli odpovědět na tyto otázky, musíme pochopit základní souvislosti Machnova anarchistického přesvědčení. Podle Emmy Goldmannové bylo Machnovým cílem vytvořit na Jihu anarchistickou společnost, která by mohla sloužit jako příklad celému Rusku. Je zajímavé, že Trockij na jednom místě poznamenává, že on a Lenin si jednu chvíli pohrávali s myšlenkou přidělit Machnovi za tímto účelem nějaký kus země (8), ale celý projekt údajně ztroskotal, když na Ukrajině propukly boje mezi anarchistickými partyzánskými oddíly a bolševickými jednotkami.

Byl Machno skutečným anarchistou nebo jen dalším „primitivním“ vzbouřencem od jižní hranice, jdoucím ve stopách Razina a Pugačeva s jejich vizí kozáckého federalismu a přímé demokracie? Odpovím tak, že byl obojím. Není v tom žádný protiklad, neboť kozácko-rolnická povstání ze sedmnáctého a osmnáctého století měla silně rovnostářský a protistátní charakter, jejich účastníci zahájili absolutní tažení proti šlechtě a byrokracii a pohrdali státem jako zlou tyranií, pošlapávající jejich lidové svobody. Machnův anarchismus souzněl s těmito sentimenty a všeobecně i s tužbami rolnictva. Rolníci chtěli půdu a pokoj od šlechty, úředníků výběrčích daní, verbířů a všech vnějších nositelů státní moci. Ta měla být nahrazena společností „svobodných námezdně pracujících“, kteří, jak Machno řekl, „by se pustili do práce ve svobodném a radostném rytmu, odrážejícím ducha revoluce.“ (9)

V tomto smyslu byl Machno ideálním ztělesněním rolnického anarchismu, partyzánským velitelem jsoucím v každodenním nejužším kontaktu s nejdražšími tužbami a pocity vesničanů. Byl, jak řekl George Woodcock „anarchistickým Robinem Hoodem“ (10), figurou typickou pro jiné revoluce a řemeslnické society, zejména ve Španělsku a Itálii, kde anarchismus zapustil natrvalo hluboké kořeny. (V Mexiku měl svá dvojčata v postavách Emiliana Zapaty a Ricarda Florese Magóna). Pro své stoupence byl moderním Stěnkou Razinem nebo Jemeljanem Pugačevem, který přišel, aby ochraňoval chudé před utlačovateli a dal jim půdu a svobodu. Stejně jako v minulosti, jeho hnutí vyrostlo v jižních pohraničních oblastech a bylo namířeno proti bohatým a mocným. Alexandr Berkman napsal, že „Machno byl mstitelem chudého lidu, který se na něj díval jako na velkého bojovníka za svobodu, jehož příchod na smrtelné posteli prorokoval Jemeljan Pugačev.“ (11)

Machno následoval příklad svých předchůdců, vyvlastňoval velkostatkáře, odstraňoval vládní představitele, nastolil na stepi „republiku“ v kozáckém stylu a byl svými stoupenci obdivně označen za jejich „Baťku“. Vyzýval rolníky, aby povstali proti „zlatým epoletám“ – Wrangelovi a Děnikinovi a bojovali za svobodné sověty a komuny. Zároveň se stavěl i proti „komunistům a komisařům“, stejně jako se Razin a Pugačev stavěli proti „bojarům a úředníkům“. Co se týče bolševiků, ti ho odsuzovali jako „banditu“, což je označení, kterým Moskva difamovala své partyzánské odpůrce již od sedmnáctého století. O Machnovi se dále zrodily stejné legendy jako o Razinovi a Pugačevovi. Jeho žena řekla Emmě Goldmanové: „Vesnický lid začal věřit, že Machno je neporazitelný, protože během těch dlouhých válečných let nikdy nebyl zraněn, i když podle svého zvyku osobně vedl každý útok.“ (12)

Je zde nicméně jeden důležitý rozdíl. Na rozdíl od Razina, Pugačeva a soudobých ukrajinských „atamanů“, byl Machno motivován specificky anarchistickou ideologií. Celý svůj život se hrdě hlásil k anarchismu jako symbolu odporu k vládě. Jak jsem již poznamenal, již v roce 1906 se přidal k anarchistické skupině v Guljaj Pole. Jeho porozumění anarchismu se vytříbilo pod Aršinovovým vedením během let strávených ve vězení a bylo prohloubeno kontakty s Volinem, Aaronem Baronem a jinými anarchistickými intelektuály, kteří se během občanské války přidali k jeho hnutí. Ze starších teoretiků byl jeho hlavním inspiračním zdrojem Kropotkin, jehož navštívil v roce 1918, jak jsem se již zmínil výše, ale rovněž velmi obdivoval Bakunina, kterého nazval „velkým a nespoutaným“ rebelem a proud letáků, pramenící v machnovském táboře, měl často viditelně bakuninovské rysy.

Machnův anarchismus se ale neomezoval pouze na verbální propagandu, přestože byla důležitá k získání nových stoupenců. Právě naopak – Machno byl muž činu, který přestože byl zaneprázdněn vojenskými operacemi, se snažil uskutečnit své anarchistické teorie v praxi. Jeho prvním činem po obsazení města – po otevření bran vězení – bylo rozptýlení jakýchkoli dojmů, že přišel, aby nastolil nějaký nový režim. Byla vylepena oznámení, informující obyvatele o tom, že nyní jsou svobodní a mohou organizovat své životy podle vlastní úvahy a jeho Povstalecká armáda jim „nebude nic diktovat ani nařizovat.“ Následně byla vyhlášena svoboda projevu, tisku a shromažďování, i když Machno nikdy netoleroval organizace, snažící se zavést nějakou formu vlády a v souladu s tím rozpouštěl bolševické revoluční výbory a radil jejich členům, „aby se poohlédli po nějakém poctivém živobytí.“ (13)

Machnovým cílem bylo potlačit jakoukoli nadvládu jedněch nad druhými a podněcovat ekonomické a sociální sebeurčení pracujících. Jedna z jeho proklamací z roku 1919 říkala: „Záleží na samotných dělnících a rolnících, aby se sami organizovali a dosáhli vzájemného porozumění ve všech oblastech života, jakýmkoli způsobem uznají za vhodné.“ S jeho aktivní podporou byly v Jekatěrinoslavské provincii organizovány anarchistické komuny, každá sestávající z asi dvanácti usedlostí, čítajících asi sto až tři sta obyvatel. V bezprostřední blízkosti Guljaj Pole, Machnovy operační základny, se nacházely čtyři a v sousedících obvodech bylo mnoho jiných. (Sám Machno, když čas dovolil, pracoval v jedné z guljajpolských komun.)

Každé komuně bylo poskytnuto tolik půdy, kolik byli její členové schopni obdělávat bez dodatečné námezdní práce. Půda a stejně tak i zemědělské náčiní a hospodářská zvířata – to vše bylo přidělováno na základě rozhodnutí Regionálních kongresů rolníků, dělníků a povstalců a správa komuny ležela v rukou všeobecného shromáždění jejích členů. Držba půdy byla kolektivní, kuchyně a jídelny byly rovněž komunální, ale nikdo nebránil těm členům, kteří si přáli vařit odděleně nebo si vzít jídlo z kuchyně a stolovat ve svých pokojích. Přestože pouze několik členů se považovalo za anarchisty v pravém slova smyslu, místní rolníci provozovali komuny na základě úplné rovnosti („každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“) a jako svoji principiální zásadu přijali Kropotkinovskou „vzájemnou pomoc“. Je zajímavé, že první taková komuna, rozkládající se poblíž vesnice Pokrovskoje, byla pojmenována na památku Rosy Luxemburgové, nikoli anarchistky, ale marxistky a soudobé mučednice německé revoluce, což odráží nedogmatický přístup machnovců k revoluční teorii a praxi.

Ve svých snahách o rekonstrukci společnosti v souladu s anarchistickými myšlenkami Machno rovněž při jakékoli příležitosti podporoval experimenty v oblasti dělnické kontroly. Když si například železniční dělníci z Alexandrovska stěžovali, že po mnoho týdnů nedostali plat, poradil jim, aby se zmocnili trati a účtovali cestujícím po zralé úvaze slušnou cenu za poskytované služby. Podobné projekty přímo volají po tom, aby byly blížeji prozkoumány historiky a jejich úspěch byl limitovaný. Získaly si jen menšinu dělníků, protože na rozdíl od zemědělců a venkovských řemeslníků, zvyklých starat se o své záležitosti sami, představovali tovární dělníci a dále například horníci jednu ze vzájemně provázaných součástí komplikovaného průmyslového soustrojí a nebyli schopni pracovat bez dohledu technických specialistů. Rolníci a řemeslníci mohli navíc mezi sebou směňovat výsledky své práce, zatímco život dělníků závisel na jejich platu. Machno navíc sám přispěl ke zmatku, když uznal platnost všech papírových peněz, vydaných jeho předchůdci – ukrajinskými nacionalisty, bílými i bolševiky. Nikdy nerozuměl komplexním problémům městské ekonomiky a ani se o to nesnažil. V každém případě měl ale na uskutečnění svých ekonomických programů vymezenu jen velmi krátkou dobu. Machno byl neustále v pohybu. Jeho armádu popsal Volin jako „republiku na tačankách“ a „nestabilita situace znemožnila pozitivní práci.“ (14)

 Na Ukrajině byl v letech 1918-1920 stejně jako ve Španělsku 1936-1939, anarchistický experiment uskutečňován v podmínkách společnosti v pohybu, ekonomického rozvratu a politické a vojenské represe. Nevydržel právě z těchto důvodů a nikoli kvůli nedostatku odhodlání nebo nedostatečného anarchistického uvědomění. Při všech taženích v čele Machnovy armády vlála velká černá vlajka, ozdobená nápisy „Svobodu nebo smrt“ a „Půdu rolníkům, továrny dělníkům.“ Kulturně-vzdělávací komise, do které patřili i mimo jiné Volin, Aršinov a Baron, vydávala anarchistické časopisy a letáky a pořádala pro bojové jednotky přednášky o anarchismu. Kromě toho komise založila anarchistické divadlo a plánovala otevřít anarchistické školy ve  stylu španělské „Escuela moderna“ Francisca Ferrera.

Machno nicméně v jedné oblasti učinil znatelný kompromis se svým anarchistickým přesvědčením. Již jsem řekl, že jako vojenský velitel byl nucen zavést určitou formu branné povinnosti, aby mohl doplňovat své síly a je o něm známo, že příležitostně uplatňoval přísné zásady vojenské disciplíny, včetně zastřelení na místě. Někteří lidé říkají, že jeho násilné tendence byly ještě umocňovány návaly alkoholismu. Volin pijácké a bouřlivácké rysy Machnovy povahy hodnotí mírně, ale Viktor Serge popisuje Machna jako „chaotického a idealistického pijana a dobrodruha.“ (15) Nepřátelští pozorovatelé přirovnávali Machna k čínským válečnickým generálům a tvrdili, že jeho armáda byla anarchistická jen podle jména. Tento obrázek však neodpovídá skutečnosti. Přestože se vojenské úvahy nutně střetávaly s Machnovým anarchistickým přesvědčením, jeho armáda byla mnohem lidovější co se týče jak organizace, tak sociální skladby, než kterákoli jiná soudobá bojová síla.

Všechna svědectví se shodují na skutečnosti, že Machno byl výjimečně schopný a statečný vojenský velitel. Jeho úspěchy na poli organizování ozbrojených sil a vedení dlouhého a úspěšného boje, jsou odmyslíme-li si některé úspěchy španělských anarchistů v 30. letech, naprosto unikátní v celých dějinách anarchismu Machno zdědil mnoho z kozácké tradice nezávislých vojenských komunit na Jihu a jejich odporu vůči vládním zásahům. Jeho partyzánská taktika, založená na překvapivém útoku ze zálohy, byla typickým znakem minulých generací ruských vzbouřenců a předjímala způsoby boje později používané v Číně, na Kubě a ve Vietnamu. Jak ale máme hodnotit úspěšnost jeho snah o záchranu revoluce před Bílými? Volin otevřeně prohlašuje, že „zásluhy za zničení děnikinské kontrarevoluce na podzim roku 1919 bezvýhradně patří pouze Machnovské povstalecké armádě.“ David Footman poněkud zdrženlivěji uvádí, že „existují důvody pro tvrzení, že Peregonovka byla jednou z rozhodujících bitev občanské války na Jihu.“ (16) V každém případě je ale důležitost této bitvy mimo jakoukoli pochybnost.

Machno byl jednoduše řečeno anarchista tělem i duší, který, pokud to okolnosti jen trochu dovolovaly, jednal přesně tak, jak mluvil. Jeho kořeny byly skrznaskrz vesnické, nebyl to diskutér, propagandista ani řečník, ale zapálený stoupenec přímé akce, odmítající prázdné metafyzické systémy a abstraktní sociální teoretizování. Když v roce 1918 přijel do Moskvy, byl rozhořčen panujícím ovzduším „papírové revoluce“, pohlcujícím anarchisty i bolševiky. (17) Anarchistické intelektuály především pokládal za muže slov a ne činů, zhypnotizované vlastními řečmi a postrádající vůli bojovat za své ideály. Nicméně je respektoval pro jejich učenost a idealismus a později vyhledával jejich pomoc, aby mohl své rolnické stoupence naučit základům anarchismu.

Machnův anti-intelektuální přístup sdílel i jeho učitel Aršinov, který byl stejně jako jeho žák dělníkem-samoukem z Ukrajiny. Aršinov však nicméně zašel o krok dále. Ve své Historii machnovského hnutí nejen kritizuje bolševiky jako novou vládnoucí třídu, složenou z intelektuálů, což je teorie poprvé vyslovená Bakuninem (v souvislosti s Marxem a jeho společníky) a dále rozvinutá Machajevským a znovu zformulovaná během revoluce Maximovem a dalšími anarchistickými autory – ale vyjadřuje opovržení také nad anarchistickými intelektuály. Nazývá je pouhými teoretiky, kteří „prospali“ události neuvěřitelného historického významu a ponechali autoritářům volné pole působnosti. (18) V tomto smyslu můžeme porozumět i jeho Organizační platformě z roku 1926, k níž se přihlásil i Machno, kritizující pasivní intelektuály a volající po efektivní organizaci i akci. (19)

 A nyní se dostáváme k nepříjemné otázce Machnova údajného antisemitismu, tématu, jež musí budoucí životopisci podrobit pečlivému zkoumání. Ze všech směrů, zleva i zprava, se na Machnovu hlavu snesla obvinění z nenávisti k Židům a pořádání protižidovských pogromů. Jsou všechna bez výjimky založena na informacích z doslechu, pavlačových drbech anebo úmyslných pomluvách a dosud zůstávají nepodložena a neprokázána. (20) Sovětská propagandistická mašinérie se obzvláště snažila pošpinit Machna jako banditu a antisemitu. Elias Čerikover, významný židovský historik a uznávaná autorita v otázkách ukrajinského antisemitismu, ale po přepečlivém zkoumání uzavřel celou věc prohlášením, že počet protižidovských zločinů, spáchaných machnovci, byl v porovnání s ostatními bojujícími stranami v občanské válce (Rudou armádu nevyjímaje) „zanedbatelný“. (21)

Abych si osobně ověřil tuto skutečnost, prohlédl jsem si několik set fotografií z Čerikovovy sbírky, umístěných v YIVO knihovně v New Yorku a zobrazujících antisemitská zvěrstva, spáchaná na Ukrajině během občanské války. Velká většina fotografické dokumentace zachycuje zločiny spáchané stoupenci generála Děnikina, Petljury a atamana Grigorijeva a dalších samozvaných „atamanů“, ale pouze jedna jediná je označena jako doklad o akci machnovců, přestože na ni není zachycen ani Machno ani nikdo z jeho známých podřízených velitelů, neexistuje žádný důkaz, že nájezd nařídil Machno a dokonce ani že do něj zapojený oddíl ve skutečnosti příslušel k Povstalecké armádě.

Na druhé straně existují důkazy o tom, že Machno dělal vše, co bylo v jeho silách, aby potlačoval antisemitské tendence mezi svými stoupenci. Navíc se k machnovskému hnutí přidal značný počet Židů. Někteří z nich, jako Volin a Baron, byli intelektuálové, pracující v Kulturně-vzdělávací komisi, sestavovali její manifesty a zpracovávali časopisy, ale většina bojovala v řadách Povstalecké armády, ať už ve speciálních židovských dělostřeleckých i pěchotních oddílech nebo jinde v pravidelných partyzánských jednotkách, bok po boku s rolníky a dělníky ukrajinského, ruského a jiného původu.

Machno osobně odsuzoval jakýkoli druh diskriminace a tresty za antisemitské činy byly rychlé a tvrdé. Jeden velitel oddílu byl na místě zastřelen za nájezd na židovskou osadu a stejný osud potkal i jednoho prostého vojáka, pouze za to, že vylepil plakát s ostře antisemitským heslem: „Bijte Židy, ať žije Rusko!“ Machno odsuzoval atamana Grigorijeva za antisemitské zločiny a nakonec ho nechal popravit. Pokud by Machno byl vinen ve smyslu vznesených obvinění, zcela určitě by židovští anarchisté v jeho táboře dali sbohem povstaleckému hnutí a protestovali. To samé platí o Alexandru Berkmanovi, Emmě Goldmanové a dalších, kteří byli tehdy přímo v Rusku a také Šolemovi Schartzbardovi, Volinovi, Senje Flešinové a Mollie Steimerové z Paříže 20. let. Měli daleko k tomu, aby kritizovali Machna jako antisemitu – bránili ho před soustředěnou pomlouvačnou kampaní, valící se na něj ze všech stran.

Konečně, širšího zpracování než dosud si zaslouží také poslední léta Machnova života. Ze všech autorů píšících na toto téma nám nejspolehlivější popis zmíněného období poskytli Malcom Menzies a Alexandre Skirda. (22) Ani ti však čtenáři nevyprávějí celý dramatický příběh Machnova útěku přes Dněpr, internace v Rumunsku, útěku do Polska, zatčení, procesu a osvobozujícího rozsudku, dalšího útěku do Gdaňska, dalšího uvěznění a konečného útěku (provedeného za pomoci Alexadra Berkmana a dalších soudruhů, přebývajících v Evropě) (23) a konečného nalezení útočiště v Paříži, kde Machno prožil zbývající léta v zapomnění, chudobě a nemoci, jako Anteus, oddělený od rodné půdy, ze které mohl načerpat novou sílu. Podle Alexandra Berkmana Machno v Paříži snil o návratu do rodné země, aby „znovu zahájil boj za svobodu a sociální spravedlnost.“ (24) Machno vždy nenáviděl „otrávená“ velkoměsta a choval ve svém srdci prostředí, v němž se narodil. Jak ironické je, že právě on měl skončit svůj život jako obyvatel zahraničního velkoměsta, zaměstnanec továrny na automobily, člověk neustále sžíraný vlastními myšlenkami, člověk závislý na alkoholu, pro kterého pití představovalo jen chabou úlevu.

Machno však nikdy neztratil své vášnivé anarchistické přesvědčení, nikdy neopustil hnutí, jemuž zasvětil celý svůj život. Docházel na anarchistická setkání (často navštěvoval mimo jiné i Židovský klub samouků), bránil Organizační Platformu svého starého soudruha Aršinova a dostal se do kontaktu s anarchisty z celého světa, včetně skupiny čínských studentů a rovněž i Durrutiho a Ascasa ze Španělska, kterým vyprávěl svá dobrodružství z Ukrajiny a nabídl svou pomoc ve kterékoli chvíli, kdy začne jejich vlastní boj. Přestože mu v tom zabránila smrt, je zajímavé povšimnout si, že množství veteránů z jeho Povstalecké armády v roce 1936 odešlo do Španělska bojovat v Durrutiho koloně. (25) Jak by bylo skvělé, kdyby španělští soudruzi tehdy finančně pomohli Machnovi, na smrt nemocnému tuberkulózou.

Machnovy poslední chvíle dojímavým způsobem ztvárnil Malcolm Menzies. (26) V červenci 1934, čtyřicet čtyři let starý Machno leží na smrtelné posteli v jedné pařížské nemocnici. Udolán horečkou se propadá do polospánku a sní svůj poslední sen, sen o své milované zemi, o široširé sněhem pokryté stepi. Na azurové obloze zářivě svítí slunce, Nestor Ivanovič v koňském sedle se pomalu blíží k houfu svých soudruhů na koních, čekajících opodál, kteří ho zdraví a vyhazují čepice vysoko nad hlavy. Čas ubíhá, jedno roční období vystřídá druhé, je tady jaro! Germinal! Znovuzrození naděje, všude je zelená tráva, půda voní, je slyšet zručení potoka – ale – to vše je pouhý okamžik, pouhý závan svobody. Pak už není nic, jen nekonečné ticho. Machnovo tělo bylo spáleno a popel rozptýlen na hřbitově Pére Lachaise, nedaleko masového hrobu pařížských komunardů, kteří zde byli zmasakrováni v roce 1871.  

Notes:

Anarchistická knihovna FSA – svazek 3

Praha, květen 2000

Druhé, opravené vydání

Source: Federace socialnich anarchistu

Return to The Nestor Makhno Archive

Other pages connected to this site:

Anarchist Groups & Organizations

An Anarchist Reader

L@ Pagin@ di nestor mcnab