Machno
v Paříži
Ida Mett
Krátce před válkou jsem sepsala své vzpomínky na Machna, jak jsem ho poznala během svého pobytu v Paříži. Tyto poznámky se během války ztratily. Ale, když jsem viděla, co někteří lidé o Machnovi napsali, rozhodla jsem se sepsat tyto vzpomínky znovu, abych uvedla jeho příběh na správnou cestu.
Abychom
mohli představit úplný obraz Machna, bylo by pravděpodobně nutné
portrétovat ho v době jeho „slávy“ na Ukrajině. Ale jak
rozhodneme kdo byl „skutečný“ Machno – energická postava proslulá
po celé Ukrajině, nebo zbídačený emigrant trápící se v exilu?
Myslím si, že historická přesnost je nadevše, takže se pokusím vyprávět
vše, na co si vzpomenu, od doby, kdy jsem ho poznala.
Okolo
„Baťky Machna“ a jeho hnutí na Ukrajině během občanské
války vyvstaly nejrůznější legendy. Jeden den mohla telegrafická
zpráva agentury Rosta uvádět, že byl zatčen Rusy, a druhý den byly
zprávy naprosto jiné. Jako studentka snící o hrdinských činech a
absolutní svobodě jsem si Machna představovala jako skutečného
hrdinu – udatného, silného, beze strachu, nesobeckého – bojovníka za věc
lidu. Vzpomínám si, že se na Ukrajině říkalo, že býval učitelem
na základní škole. A tak jsem v roce 1925 dorazila do Paříže, a
zjistila jsem, že Machno je tu také. Netrpělivě jsem čekala na
příležitost se s ním setkat, a brzy jsem dostala šanci. Setkala
jsem se s ním v hotelovém pokojíku, kde žil se svou ženou a
dcerkou. Byl úplně jiný, než jsem čekala: malý a křehkého
vzezření, nebyl ničím nápadný. Později jsem ho mohla vídat
pravidelně, a když jsem ho poznala, lépe jsem chápala jeho charakter a
jeho roli v občanské válce.
Myslím
si, že na Machnovi bylo nejdůležitější
věcí to, že vždy zůstával v podstatě ukrajinským rolníkem.
V žádném případě jste o něm nemohli říci, že by
bal bezstarostný, protože hluboko uvnitř byl opravdový, šetrný rolník,
s perfektním pochopením venkovského života a zájmů obyčejných
lidí.
Machno
se v časném mládí stal revolucionářem, teroristou. Celý jeho
způsob života byl perfektním odrazem jeho času. Vyrůstal ve
velké rodině chudých zemědělských dělníků. Ještě
jako mladý společně s přáteli vyráběl bomby, a
jednou dal jeden ze svých „výrobků“ do lavoru, ve kterém jeho matka
obyčejně zadělávala těsto. Můžete si představit
překvapení a smrtelný strach chudinky maminky, když uslyšela výbuch a
viděla lavor, který vyletěl z pece. Krátce po této tragikomické
události se Machno pokusil zabít místního policistu, za což byl odsouzen k trestu
smrti. Bylo mu právě sedmnáct a život mu zachránila pouze prosba a zásah
jeho matky: jeho rozsudek byl změněn na doživotí. Machno zůstal
za mřížemi až do revoluce v r. 1917.
Únorová
revoluce r. 1917 otevřela vrata vězení a Machno byl opět volný.
Nyní mu bylo 25 let (1) a byl vyzbrojen vzděláním získaným
na revoluční „univerzitě“, věznici Butyrky. Machno v Moskvě
dlouho nezůstal. Spěchal zpět do svého rodného města
Guljaj-Polje a vrhl se do víru revoluce.
Machno
mezi lidmi v této oblasti požíval značné autority, a první
anarchistické skupiny, jež založil, byly tvořeny místními rolníky.
Když se později pokoušel sepsat historii hnutí, přisuzoval těmto
skupinám funkci hnací síly partyzánského hnutí. Popíral významnost role
anarchistů zvenčí a viděl je jen jako „speciální hosty“,
kteří k podstatě hnutí nic nepřidali. Machno byl pevně přesvědčen,
že to byla pouze jeho oddanost, která vedla k tomu, že hnutí bylo
anarchistické.
Byl
Machno čestný muž, který si přál jen to nejlepší pro své lidi,
nebo to byla jen náhoda, že skončil ve středu tohoto ohromného
boje? Myslím si, že ve svém postoji sociálního zanícení byl skutečný.
Byl politickým vůdcem s přirozeným talentem, ačkoli současně
se nechal zatáhnout do hazardních vojenských dobrodružství, kde dokonce ani
jeho politické znalosti a osobní schopnosti nebyly garantem úspěchu
či přežití. Nicméně si myslím, že byl přesně tou
vhodnou osobou pro roli lidového mstitele. Mimochodem, slabost Machnovského
hnutí byla také slabostí povstaleckého rolnictva v celém Rusku: nemělo
žádné jasné cíle a konkrétní úkoly. Rolníci chtěli nade vše zemi
a svobodu, ale nevěděli, jak s nimi nakládat. Tato slabost
částečně vysvětluje proč dokonce ani dnes není ruské
rolnictvo schopné úspěšně oponovat novému feudalismu vnucenému
Stalinem.
Pamatuji
si na to, jak mi jednou Machno vyprávěl svůj sen. Bylo to na podzim
roku 1927. Procházeli jsme se v Bois de Vincennes. Možná ho krása přírody
dostala do poetické nálady a naklonila ho k sdílnosti. Mladý
Michnijenko (tehdejší Machnovo příjmení) se vrátí domů do
Guljaj-Polje, začne pracovat, povede tichý, čistý život a ožení
se s mladou rolnicí. Bude mít dobrého koně a dobrou výstroj. On a
jeho žena se večer vrátí domu, po úspěšném dni na trhu, kde prodávali
plody své sklizně. Také si tam nakoupili dárky. Machno se příběhem
nechal tak unést, že úplně zapomněl , že je právě v Paříži
a nemá ani zem, ani dům, ani mladou ženu. V té době žili s jeho
manželkou odděleně – odlučovali se častokrát, jen aby se
znovu sešli a pokoušeli se znovu žít pospolu. Bůhví proč se to
tak zvrtlo. Machnova žena ho pravděpodobně neměla v té době
už ráda, a kdoví jestli vůbec kdy. Byla ukrajinskou učitelkou a její
názory měly blízko k Petljurově táboru – nikdy skutečně
neměla co do činění s revolučním hnutím.
Jednou
jsem četla, že Machno se stal anarchistou pod vlivem učitelky kterou
si později vzal. To je absolutní nesmysl. Galinu Kuzmenko (2)
nepoznal do doby, než se stal známým Baťkou Machnem. Evidentně byla
tato obyčejná učitelka přitahována možností být ženou mocného
ukrajinského hetmana. Nicméně nebyla jedinou ženou v přízni
Baťka Machna. Machno mi v Paříži vyprávěl , že v dobách
jeho největší moci, lidé přicházeli a pochlebovali mu, a mohl mít
jakoukoli ženu, kterou by si přál, ale ve skutečnosti neměl na
soukromý život žádný čas. Machno mi to vyprávěl, aby odhalil
falešný mýtus o pijáckých orgiích, jichž se měl účastnit.
Machno byl ve skutečnosti nezkažený muž, někdo by skoro mohl říci,
že byl cudný. Připadalo mi, že jeho vztah k ženám kombinoval
jistou rolnickou jednoduchost s respektem k slabšímu pohlaví,
charakteristickým pro ruské revoluční kruhy na přelomu století.
Čas od času s upřímnou lítostí vzpomínal na svou první
ženu, rolnickou dívkou z jeho rodného města, kterou si vzal krátce
po svém propuštění z vězení, v roce 1917. Z tohoto
manželství měl jedno dítě, ale když se Machno během německé
okupace musel skrývat, někdo řekl jeho ženě, že byl zabit a ta
se znovu provdala. Dítě zemřelo. Machno už jí nikdy znovu neviděl.
Machno
měl na pravé tváři nápadnou jizvu, která se táhla ke spodnímu
rtu. Byla to památka na ránu, kterou mu zasadila jeho žena Galina, která se
ho jednou snažila zabít ve spánku. To se stalo v Polsku, a zdá se, že
tehdy byla zamilovaná do jednoho Petljurova důstojníka. Nevím jistě,
jaký byl motiv tohoto zuřivého činu. Machnova žena se ho ve společnosti
často, kdykoli to jen bylo možné, snažila zkompromitovat a ponížit.
Jednou v mé přítomnosti řekla o někom: „Tak tohle je
skutečný generál, ne jako byl Nestor.“ Tím, že to řekla chtěla
ukázat, že svého muže nepovažuje za skutečného vojenského vůdce.
Avšak Galina moc dobře věděla, že když byl Machno v Rumunsku,
vláda mu skládala pocty příslušné nejvyšším důstojníkům.
V Paříži
pracovala Galina Kuzmenko jako domácí posluhovačka a kuchařka. Cítila
se být předurčena pro lepší způsob života, ale osud k ní
nebyl zrovna milostivý. V letech 1926-27 žádala sovětské úřady
o povolení k návratu do Ruska. Moskva, nakolik vím, její žádost odmítla,
ale nemyslím si, že by jí to Machno někdy odpustil. Fakt, že zůstávali
spolu byl pravděpodobně způsoben jejich slabostí a neschopností
ukončit vztah. Když Machno zemřel dala se dohromady s Volinem.
Společně také spáchali nanejvýš nečestný čin - ukradli
Machnův osobní denník z pod jeho polštáře. Tak se stalo, že
se tento unikátní rukopis nikdy nedostal na světlo. Byl to Machnův
deník po celou dobu jeho exilu. V něm si zaznamenával postřehy
o soudruzích, jejich aktivitách a mnoho dalšího. Vím, že existoval, protože
v roce 1932 mi Machno řekl, že by rád zaznamenal mé mínění o
událostech, jichž jsem také byla svědkem. Chtěl se ujistit, že
jeho záznamy v diáři budou přesnou výpovědí o tom, co se
stalo.
Jestliže
se nemýlím měla Galina Kuzmenko během nacistické okupace Francie
poměr s nějakým německým důstojníkem a spolu se svou
dcerou odešla do Berlína, kde byla později zabita během bombardování
města. Ale možná to tak není, a stále kdesi žije. Nemůžu ani
vyloučit, že žije kdesi v Rusku. (3)
Machno
svou dcerku velmi miloval. Nevím, jaký byl jejich vztah ke konci jeho života,
ale když byla malá, Machno si s ní bez přestání hrál, skutečně
ji rozmazloval. Někdy se rozčílil a dal jí pohlavek, ale pak byl celý
nešťastný při pomyšlení na to, že na ní vztáhl ruku. Nestor
snil o tom, že jí zajistí vzdělání. Po jeho smrti jsem ji viděla
už jen jednou, bylo jí sedmnáct. Byla Machnovi velice podobná, ale zdálo
se, že o něm skoro nic nevěděla, a nemyslím si, že by jí nějak
jeho osudy zajímaly.
Co
se týká Machnova vztahu k Volinovi, jsem si jistá, že muže, který se
později stal partnerem jeho ženy, neměl rád, ani ho nerespektoval.
Machno ho považoval za nedůvěryhodného a bezcharakterního. Machno
mi často vyprávěl, že na Ukrajině mu pochleboval a nikdy neměl
odvahu projevit svůj názor, když byl Baťka Machno poblíž. Jednou
byl na machnovském štábu popraven bolševický vyjednávač jménem
Polonskij.(4) Mnoho členů štábu z toho bylo nešťastných.
Volin přišel na štáb, a když se doslechl, co se stalo, zeptal se: „Co
si Baťka myslí? Jestliže říká, že to byla správná věc, pak
se tou věcí nebudu zabývat.“ Machno seděl ve vedlejší místnosti
a byl opilý. Když slyšel soudruhy mluvit, vešel dovnitř a došel k Volinovi:
„Tak ty neodsuzuješ, že byl právě zastřelen člověk? Ani
ses nezeptal, proč byl popraven! Dokud to Baťka schvaluje, je to v pořádku,
co? Ale člověk může dělat chyby, zvláště, když je
opilý, nebo snad ne? Co na to řekneš, he?“ Volin se rozhodl, že bude
moudřejší neodpovědět.
Když
žil Machno v Paříži, sám a v chudobě, byla situace jiná.
Mnoho lidí nyní nachází kuráž ostře kritizovat jeho roli na Ukrajině.
Machno byl dostatečně mazaný, aby věděl o co jde. Kritiku
tohoto typu strašně nenáviděl. Ale když mu někdo řekl
pravdu, a když viděl, že oponent si je jistý, mohl se urazit, ale není
pochyb, že takových lidí schopných objektivity si hluboce vážil.
Můžu
podat jeden z příkladů Machnovy citlivosti ke kritice, přímo
z vlastní zkušenosti. Jednou jsem přepisovala kopii jeho vzpomínek.
V jednom bodě jsem si všimla, že historicky podstatná fakta jsou smíchaná
s citacemi projevů na veřejných mítincích z prvních pár
měsíců revoluce. Tyhle kousky nebyly originál a po tolika letech ani
nemusely být vůbec citovány. Projevy tohoto typu se děly v roce
1917 na každém rohu, a svěřovat je papíru nebyl žádný velký
čin. Řekla jsem Machnovi, že jeho vzpomínky jsou velmi zajímavé,
ale toto není cesta, jak napsat knihu. Fakta a dokumenty se musí vybrat a
sestavit tak, aby utvořily celistvý celek. Machno už v této fázi
napsal dvě knihy, ale ještě se ani nedostal k Machnovščině
– všechno co napsal byla jen svého druhu předmluva. Machno si vše
pozorně vyslechnul, ale vůbec neuvažoval o tom, že by se mou radou
řídil. Známá svou nepřílišnou taktností, jsem mu řekla:
„Jsi velký voják, ale ne spisovatel. Proč se nezeptáš někoho ze
svých známých, aby ti pomohl paměti sepsat? Například Marie
Goldsmid.“
Machno
mi ta slova nikdy nezapomněl. Možná si na mou radu ke konci života
nakonec vzpomněl, protože věci dopadly přesně tak, jak jsem
se obávala: kniha o Machnovščině nebyla dokončena. Jeden z Machnových
přátel, Francouz, mu nabídl materiální pomoc, aby mohl dokončit své
paměti, ale když neviděl žádný náznak toho, že to někdy
dokončí, přestal mu dávat peníze. Machno byl donucen si znovu na živobytí
vydělávat, a tak své paměti skutečně nikdy nedokončil.
V posledních letech svého života žil Machno v kruté bídě,
která nijak psaní nepomáhala.
Byl
Machno antisemita? Jsem přesvědčena, že nebyl. Považoval Židy
za schopné a inteligentní lidi, možná jim lehce záviděl, ale nikdy se
v jeho vztazích k Židům neprojevila ani trocha nepřátelství.
Nařčení z antisemitismu Machna bezpochyby zarmucovala, a jako
silný internacionalista cítil závažnost nebezpečí z toho plynoucí.
Machno byl hrdý na to, že popravil hetmana Grigorijeva (5) a
prohlašoval, že povídačky o pogromech vyvolaných machnovci jsou mrzké
lži.
Ptám-li
se sama sebe, jak bylo možné, že osobnost jakou byl Machno, získala svého
času takovou neuvěřitelnou moc nad lidmi, domnívám se, že jsem
viděla Machna jako skutečného ukrajinského rolníka v hloubi svého
srdce. Nikdy se nestal ničím jiným. Navíc byl jako velký herec, který
před davem procházel proměnou. V menším kruhu lidí
komunikoval s obtížemi. Jeho zvyk užívat velká slova se zdál v důvěrném
prostředí absurdní a na nepravém místě. Ale stačilo, aby se
dostal před velké obecenstvo, a zjevil se brilantní, výřečný
a sebejistý řečník. Jednou jsem se účastnila veřejného mítinku
v Paříži o otázce antisemitismu a Machnovském hnutí. Byla jsem
zasažena neuvěřitelnou silou proměny, kterou tento ukrajinský
rolník předvedl.
Bezpochyby
se na jeho úspěchu u mas podílel i další rys Machnova charakteru –
jeho neuvěřitelná odvaha a smělost. Aršinov, ačkoli měl
s Machnem zjevně negativní vztah, líčil, že Machno se pod nepřátelskou
palbou procházel, jako by to byl pouhý deštík. Aršinov shledával odvahu
tohoto typu psychologickou anomálií.
V letech
své emigrace, stejně jako mnoho jiných slavných lidí, trpěl Machno
neschopností adaptovat se na normální, každodenní život. Zdálo se, že
byl rozmrzelý, když lidé nemluvili o něm. A tak neustále poskytoval
novinářům rozhovory, ačkoli dobře věděl, jak nepřátelskými
k němu bylo mnoho stran a lidí v jeho okolí. Jednou mě jeden
ukrajinský novinář požádal, abych mu domluvila s Machnem
interview. Radila jsem Nestorovi, aby ten rozhovor nedělal – dobře
jsem věděla, jak ten novinář překroutí jeho slova a, že
nebude žádná možnost to po vytištění vyvrátit. Ale Machno mě
neposlouchal. Novinář jeho slova překroutil a zveřejnil si co
chtěl. Machno byl naštvaný, ale nemyslím si, že by si z toho vzal
nějaké ponaučení.
Byl
Machno vůbec schopný vrátit se zpět k tomu být „menším“
člověkem? Možná snil o tom, že by žil jako obyčejný rolník,
ale to bylo nyní samozřejmě nemožné.
Vzpomínám
si, že jednoho dne jsme mluvili o osudu sovětských generálů Buďonného
a Vorošilova. Machnův postoj k nim byl poznamenán profesionálním
respektem, a já jsem dokonce měla dojem, že mu na mysl přišla –
možná bezděčně – myšlenka, že také mohl být generálem
Rudé armády. Ale nikdy o tom nemluvil. Naopak, řekl mi, že kdyby se měl
někdy vrátit do Ruska, měl by projít vážným studiem válečného
umění. Toto doznání by možná mohlo být považováno za nahlas
vyslovený sen. Ale jsem si jistá, že kdyby se Machno vrátil do Ruska, trvalo
by jenom den-dva, než by měl konflikt s nadřízenými. Vždycky
byl čestným mužem a netoleroval by sociální nespravedlnost.
Věřil
Machno skutečně v anarchismus, který obhajoval? Nemyslím si. Je
to spíše tak, že zůstával věrný vášni svého mládí, a v té
době byl anarchismus druhem víry, víry, která se zdála být schopná změnit
tvář země a učinit chudé šťastnými. Machno měl o
anarchistech, které v Rusku poznal v době revoluce, nízké mínění.
Považoval je za nekompetentní. Když se přidali k Machnovščině
jako „teoretici“ cítil, že jsou v praxi ve srovnání s obyčejným
ukrajinským rolníkem, který je učil o čem všem je kuráž, slabí
a zbabělí. Machno sžíravě kritizoval Kropotkina za jeho patriotický
postoj, který zaujal v roce 1914. Na závěr je možno říci, že
Machno jasně cítil rozdílnost mezi anarchistickými myšlenkami a jejich
ztělesněním ve skutečném životě, ve společnosti.
Byl
Machno opilec, jak ho popisoval Volin? V Paříži, v průběhu
tří let, jsem viděla Machna při mnoha, mnoha příležitostech,
a nikdy jsem ho neviděla opilého. Několikrát proběhly večeře
zorganizované západními anarchisty na jeho počest, kde jsem ho doprovázela
jako tlumočnice. Po jedné skleničce vína roztával, jeho oči začaly
zářit a byl daleko výřečnější. Ale opakuji: ani jednou
jsem ho neviděla skutečně opilého. Jak jsem říkala, v posledních
letech svého života byl často hladový, tehdy možná šel a začal pít.
Pár kapek alkoholu bylo všechno, co jeho nemocné, oslabené tělo zvládlo.
Předpokládám ale, že když byl hetmanem, tak pil jako každý jiný rolník.
Podle
mého názoru byla negativní stránkou jeho osobnosti patologická nedůvěra
a podezřívání ostatních. Ale to bylo také vcelku pochopitelné v kontextu
– zkušenosti z Občanské války byly v jeho mysli stále příliš
živé. Musí být řečeno, že Machno byl schopen podezřívat
dokonce i své nejbližší přátele.
Byl
Machno schopen rozeznávat přátele od nepřátel? Myslím si, že
čas od času byl, a pomáhal mu zdravý instinkt. Ale se svým bojovným
charakterem často nevycházel s lidmi, kteří mu srdečně
přáli to nejlepší. Po jeho smrti jeho osobní deník padl do rukou dvou
jeho nepřátel, jeho ženy a Volina, čemuž nedokázala zabránit ani
celá jeho nedůvěřivost.
Poznámky:
(1)
Editor toto poopravuje udávaje, že Machno byl na jaře 1917 starý takřka
28 let.
(2)
Od této fáze evidentně Agafija Andrejevna Kuzmenko přešla na používání
Galina jako svého jména.
(3)
A.V. a V.F. Belaš ve své knize "Dorogi Nestora Makhno" (Proza
publishers, Kiev, 1992) zmiňují,
že Agafija A. Kuzmenko byla po nacistické okupaci Francie deportována do Německa
na nucené práce. Po osvobození sovětskými vojsky se vrátila do rodné
země. Dostala 10 let vězení a její dcera byla umístěna do
internátní školy v Džezkazganu (centrální Kazachstán). Po skončení
svého trestu žila Kuzmenko se svou dcerou v Džezkazganu, vystavena neustálým
příkořím ze strany sovětských úřadů. Kuzmenko zemřela
23.3. 1976 ve věku 86. let. Kniha A.V. a V.F. Belaše obsahuje dvě
černobílé fotografie A. Kuzmenko – jednu z 20. let a druhou ze 70.
let, která ji ukazuje jako čipernou starou ženu.
(4)
Editor dodává: „M.L. Polonskij, bolševik, velitel jednoho pluku machnovské
armády, byl zatčen machnovskou kontrarozvědkou pro podezření z plánování
zavraždění Machna a zastřelen 5.12. 1919.“
(5) Ataman Grigorijev – viz. Historie Machnovského hnutí, vydáno Anarchistickou knihovnou FSA
Translation by Pavel Pecka
Source: Federace socialnich anarchistu
Return to The Nestor Makhno Archive
Other pages connected to this site: