Buržoazní ideologové označují stát za orgán regulující složité sociálně-politické, občanské a společenské vztahy lidí uvnitř současné společnosti a chránící právní řád této společnosti. Anarchisté s touto definicí úplně souhlasí, dodávají pouze, že v základech právního řádu současné společnosti stojí skutečnost, jakou je zotročení většiny lidu nepatrnou menšinou, a že současný stát slouží právě této porobě.

Stát je současně organizovaným násilím buržoazie na pracujících a jejím výkonným orgánem.

Leví socialisté, a z nich konkrétně bolševici, také považují buržoazní vládu a buržoasní stát za služebníky kapitálu. Tvrdí, že moc a stát v rukou socialistických stran mohou být silným prostředkem ve věci osvobození proletariátu. Proto jsou pro socialistickou vládu a proletářský stát. Část z nich tedy stojí za převzetím moci mírnou, parlamentní cestou (což jsou sociální demokraté), část je za vybojování moci revoluční cestou (komunisté, leví socialisté-revolucionáři).

Anarchismus považuje oba tyto způsoby za zásadně chybné a škodlivé pro věc osvobození práce.

Moc byla vždy spojena s vykořisťováním a zotročováním lidových mas. Vyrůstá z tohoto vykořisťování, nebo je pro něj zřízena. Moc bez násilí a vykořisťování ztrácí půdu pod nohama.

Stát a moc berou masám iniciativu, ničí ducha tvořivosti a vychovávají je v otrocké psychologii poroby, čekání a vkládání naděje do vládních míst, do vedení. Osvobození pracujících je ale přitom možné jen během přímého revolučního boje širokých pracujících mas a jejich třídních organizací s kapitalistickým systémem.

Převzetí moci sociálně demokratickými stranami parlamentním způsobem v rámci současného zřízení ani na krok neposune věc osvobození práce vpřed už jen proto, že skutečná síla a tím i skutečná moc, zůstanou buržoazii, která třímá ve svých rukou celou ekonomiku a politiku země. Úloha socialistické moci v tomto případě sklouzne k reformám, ke zlepšení buržoazního zřízení (příklad McDonalda, sociálně demokratických stran Německa, Švédska, Belgie, které se dostaly k moci v rámci kapitalistického zřízení).

Vedoucí silou sociálního převratu jsou dělnická třída měst, rolníci a částečně i pracující inteligence.

Pozn.: Pracující inteligence, i když je podobná venkovským nádeníkům a městskému proletariátu, tj. je vykořisťovanou třídou, je však kvůli ekonomickým privilegiím, které buržoazie poskytuje některým jejím součástem, více rozvrstvena nežli dělníci a rolníci. V prvních dnech sociální revoluce proto budou moci být aktivními činiteli jen nejméně zabezpečené vrstvy inteligence.

Úloha mas v sociální revoluci a socialistické výstavbě se důsledně liší od té, kterou jim přisuzují vládnoucí strany. Zatímco bolševismus a jemu příbuzné proudy mají za to, že pracující masy jsou nositelem pouze revolučně-destruktivních instinktů, protože nejsou schopné revolučně-tvořivé činnosti, v důsledku čehož tuto tvořivou činnost mají převzít lidé, soustředění ve vládě nebo v ústředním výboru strany, anarchisté se naopak domnívají, že pracující mají obrovské tvořivé možnosti a snaží se o odstranění překážek, zabraňujících jejich projevení.

Za hlavní překážku v tomto směru anarchismus považuje stát, který uzurpoval všechna práva lidí a odebral jim téměř všechny společenské a hospodářské funkce.

Stát nesmí odumřít až někdy v budoucí společnosti. Musí byt zničen pracujícími v první den jejích vítězství a nesmí být znovu oživen v žádné jiné podobě. Jeho místo zaujme systém samosprávných výrobně-spotřebitelských organizací pracujících, sjednocených na federativním základě. Tento systém vylučuje jak zorganizování vlády, tak diktaturu té či jiné strany.

Ruská revoluce 1917 naznačila pravě takový směr sociálně-osvobozeneckého procesu. Vytvořila systém dělnických a rolnických rad a továrních-podnikových výborů. Žalostnou chybou z její strany bylo to, že včas nelikvidovala státní organizaci moci, nejprve moc Prozatímní vlády a poté vládu bolševiků. Bolševici, disponující důvěrou dělníků a rolníků, zreorganizovali buržoazní stát v souladu s okamžitými podmínkami, a proto tímto státem zabili výtvor revolučních mas - svobodné zřízení rad a továrních-podnikových výborů, které naznačovaly první kroky bezstátní výstavby.

Činnost anarchistů se dělí na dvě období - na období předrevoluční a období revoluční. V obou případech anarchisté mohou splnit svou úlohu jen v podobě organizované síly, která přesně ví, jaké jsou cíle jejího boje, a rovněž jaká je cesta, vedoucí k jejich uskutečnění.

V předrevolučním období je základním úkolem Všeobecného anarchistického svazu příprava dělníků a rolníků na sociální převrat.

Odmítnutím formální (buržoazní) demokracie, odmítnutím vlády a státu, umocněním úplného osvobození práce, anarchismus maximálně zpřísňuje principy tvrdého třídního boje, rozvíjí v lidech revoluční třídní sebeuvědomění a revoluční třídní nesmiřitelnost.

Anarchistická výchova lidu se musí vést v duchu třídní nesmiřitelnosti, protidemokratičnosti, protistátnosti, v duchu myšlenek anarchického komunismu. Pouhá výchova ale není dostačující. Je zapotřebí také určitá anarchistická organizovanost mas. Za účelem jejího uskutečnění se musí pracovat ve dvou směrech - v rovině výběru a seskupování revolučních dělnicko-rolnických sil na myšlenkovém základě anarchismu (ideové anarchistické organizace) a v rovině seskupování revolučních dělníků a rolníků na výrobním a spotřebitelském základě (revoluční výrobní organizace dělníků a rolníků, svobodná dělnicko-rolnická družstva a jiné).

Dělnická třída a rolnictvo, organizováno na výrobní a spotřebitelské základně a prodchnuté ideologií revolučního anarchismu, jsou základními opěrnými body sociální revoluce a čím více anarchistického uvědomění a anarchistické organizovanosti bude vneseno do jejích prostředí nyní, tím více anarchistického směřování, anarchistické stálosti a anarchistické tvořivosti jimi bude objeveno v období revoluce.

Co se týče dělnické třídy Ruska, tak ta v sobě po osmi letech diktatury bolševiků, kteří zmrazili přirozené tvořivé potřeby mas a nejlépe předvedli skutečnou podstatu každé vlády, skrývá obrovský potenciál vytvoření masového anarchistického a anarchosyndikalistického hnutí. Organizovaní pracovníci anarchismu musí neprodleně všemi svými silami a možnostmi vyjít vstříc těmto potřebám a možnostem a nedovolit, aby zdegenerovaly do menševismu.

Stejně tak bez prodlení a úplně anarchisté musí poskytnout své síly na organizování chudých rolníků, utlačovaných vládou, hledajících určité východisko a skrývajících v sobě obrovský revoluční potenciál.

Role anarchistů v revolučním období se také nemůže omezit pouze na propagaci hesel a myšlenek anarchismu.

Život skýtá nejen arénu propagace těch či jiných myšlenek, ale ve stejné míře arénu boje, strategie a úsilí těchto myšlenek ujmout se vedení. Anarchismus musí být více než která jiná myšlenka vedoucí myšlenkou v sociální revoluci, neboť sociální revoluce dospěje k úplnému osvobození práce pouze na základě myšlenek anarchismu.

Vedoucí postavení anarchistických myšlenek v revoluci současně znamená, aby anarchisté ideově řídili probíhající události. Není ale nutné zaměňovat toto řízení s politickým vedením vládnoucích stran, které nakonec přechází ve státní řízení.

Anarchismus nesměřuje k uchopení politické moci, k diktatuře. Jeho hlavním cílem je pomoci masám vykročit na správnou cestu socialistického převratu a socialistické výstavby. Masám ale nestačí vkročit na cestu sociální revoluce. Je také zapotřebí udržet směr revoluce a její cíl - zničení kapitalistické společnosti ve jménu společnosti svobodných pracujících. Jak ukázaly zkušenosti Ruské revoluce 1917, je tento úkol nelehký, především v důsledku existence mnoha politických stran, které se snaží hnutí navést opačným směrem, než je sociální revoluce.

I když v sociálních hnutích masy žijí hluboce anarchistickými tendencemi a hesly, tyto tendence a hesla jsou přesto rozptýleny. Nejsou spojeny do jednotného systému, a proto nemají takovou organizovanou vedoucí ideovou sílu, která je nevyhnutelná pro uchování anarchistického směru a anarchistického cíle sociální revoluce. Touto myšlenkovou řídící silou může být pouze ideový kolektiv, zvláště vybraný masami. Takovým kolektivem budou organizované anarchistické síly a organizované anarchistické hnutí.

Myšlenkové a praktické povinnosti anarchistického kolektivu, tzn. Všeobecného anarchistického svazu, jsou během revoluce značné.

Svaz bude muset projevit iniciativu a naplno se účastnit všech oblastí sociální revoluce: oblasti směrování a charakteru revoluce, oblasti občanské války a ochrany revoluce, oblasti pozitivních úkolů revoluce, v otázce nové výroby, spotřeby, půdy atd.

Na všechny tyto a spoustu dalších otázek lid potřebuje od anarchistů jasné a přesné odpovědi. Když anarchisté vystoupí s myšlenkou anarchistické revoluce a anarchistického uspořádání společnosti, jsou povinni na všechny tyto otázky poskytnout přesnou odpověď, spojit řešení těchto otázek s celkovou myšlenkou anarchismu a věnovat všechno své úsilí jejich uskutečnění v životě.

Pod pojmem přechodné období sociálně-politických stran se rozumí určitá fáze života lidu, charakterizující odtržení od starého zřízení a vytvoření nového ekonomického a politického systému, který však ještě neobsahuje úplné osvobození pracujících.

V tomto smyslu všechny minimální programy sociálně-politických stran, například demokratický program oportunistických socialistů nebo program komunistů o „diktatuře proletariátu“, jsou programy přechodného období.

Podstatnou stránkou těchto minimálních programů je to, že považují za nemožné úplné splnění ideálů pracujících - nezávislost, svobodu a rovnost - a zachovávají celou řadu institucí kapitalistického systému: princip státního donucování, soukromé vlastnictví výrobních prostředků, nájmy a mnoho dalších, závislých na tom, jakým účelům je podřízen ten či onen program politických stran.

Anarchisté byli vždy zásadními odpůrci podobných programů, shledávajíce, že samotné vytvoření přechodných systémů, princip vykořisťování a donucování mas, udržované těmito systémy, jistě povedou k nárůstu nového otroctví.

Namísto politických minimálních programů anarchisté vždy hájili pouze sociální revoluci, odnímající kapitalistické třídě politická a ekonomická privilegia a předávající výrobní prostředky a všechny funkce společensko-ekonomického života do rukou pracujících.

Anarchisté dodnes setrvávají na této pozici.

Myšlenka přechodného období, podle které ze sociální revoluce musí výsledně vzejít nikoli anarchistická společnost, ale nějaké „X”, nesoucí v sobě prvky a přežitky starého kapitalistického systému, je protianarchistická již ve své podstatě. Skrývá v sobě nebezpečí upevnění a rozvoje těchto prvků do jejich původních rozměrů a obrátí události zpět.

Jasným příkladem toho je režim zřízený bolševiky v Rusku, režim „diktatury proletariátu”, který podle přesvědčení bolševiků musí být pouhopouhým přechodným stupněm k úplnému komunismu, ale který ve skutečnosti vedl k znovuzrození třídní společnosti, na jejímž dně zůstali stejně jako předtím dělníci a nejchudší rolníci.

Těžiště výstavby anarchistické společnosti nespočívá v tom, že každé osobě bude v první den revoluce poskytnuta neomezená svoboda uspokojení svých potřeb, ale v tom, že se vybojuje sociální základna pro tuto společnost a stanoví se principy mezilidských vztahů. Otázka většího či menšího materiálního dostatku není otázkou zásadní, ale technickou.

Základní princip, na němž se vybuduje nová společnost, který naplní obsah této společnosti a který v žádném měřítku nelze omezovat, spočívá v rovnosti vztahů, svobodě a nezávislosti pracujících. Tento princip je tím prvním hlavním požadavkem mas, v jehož jménu povstanou v sociální revoluci.

Jedno nebo druhé - buď sociální revoluce skončí porážkou pracujících - v tom případě bude třeba znovu se připravovat k boji, k novému útoku na kapitalistický systém - nebo skončí vítězstvím pracujících a ti opanují pozice samosprávy půdy, výroby a společenských funkcí a přikročí k výstavbě svobodné společnosti.

To bude počátek výstavby anarchistické společnosti, který když započne, bude pokračovat nepřetržitě dál, sílit a zdokonalovat se.

Ovládnutí výrobních a společenských funkcí pracujícími tedy vyznačí viditelnou hranici mezi obdobím státnosti a obdobím bezstátnosti.

Postavení anarchistického komunismu vůči syndikalismu a naopak považujeme za uměle vykonstruované, zbavené podstaty a smyslu.

Pojmy komunismus a syndikalismus náleží do dvou odlišných rovin. Tehdy, když komunismus, tj. svobodná společnost sobě rovných pracovníků, je cílem anarchistického boje, tak syndikalismus, tj. revoluční odborové dělnické hnutí, je pouze jednou z forem revolučního třídního boje.

Revoluční syndikalismus, který sjednocuje dělnictvo na profesním základě, jako každé odborové hnutí, zároveň nemá vlastní určitou ideologii, není světonázorem, odpovídajícím na všechny složité sociálně-politické otázky současnosti. Ustavičně se v něm odráží ideologie jednotlivých politických uskupení, v závislosti na tom, které z nich provádí nejintenzivnější práci v jeho řadách.

Z uvedeného vyplývá náš postoj k revolučnímu syndikalismu. I bez předběžného zodpovězení otázky úlohy revolučních syndikátů v druhý den revoluce, tj. budou-li organizátory veškeré nové výroby nebo postoupí-li tuto úlohu dělnickým radám či závodním výborům, shledáváme, že do revolučního syndikalismu jako jedné z forem revolučního hnutí pracujících anarchisté musí vstoupit.

Nyní otázka nespočívá až tak v tom, mají-li anarchisté vstupovat do revolučního syndikalismu či nikoli, jako spíše v tom, jak a s jakými cíli do něj vstoupit.

Celé předchozí období až po současnost, kdy se anarchisté zapojovali do revolučního syndikalistického hnutí jako individuální pracovníci a individuální hlasatelé, považujeme za období soukromnického vztahu k dělnickému odborovému hnutí.

Anarchosyndikalismus, který se snaží upevnit anarchistickou ideologii v levém křídle revolučního syndikalismu cestou budování syndikátů anarchistického typu, je krokem kupředu v tomto směru, ale soukromničení nepřekonává. Anarchosyndikalismus nedává záležitost anarchizování syndikalistického hnutí do nevyhnutelného spojení s organizováním anarchistických sil vně tohoto hnutí. Ale pouze při existenci takového spojení je možné anarchizování revolučního syndikalismu a odvrácení odchylek směrem k oportunismu.

Vzhledem k tomu, že revoluční syndikalismus je pouze odborovým hnutím pracujících, nemajícím určitou sociálně-politickou ideologii - a proto je nemohoucí samostatného řešení sociálního problému - považujeme za úkol anarchistů, zapojených do řad tohoto hnutí, rozvíjet v něm anarchistickou ideologii, myšlenkové vedení s cílem jeho přeměny v aktivní armádu sociální revoluce. Je třeba vždy mít na paměti, že když se syndikalismu nedostane podpory od anarchistické ideologie, tak si chtě nechtě najde oporu v ideologii jakékoli státní politické strany.

Francouzský syndikalismus, který kdysi zářil anarchistickými hesly a anarchistickou taktikou, se posléze dostal pod vliv komunistů a z větši části pravicových oportunistických socialistů, je toho do očí bijícím příkladem.

Úloha anarchistů v řadách revolučního odborového hnutí může být ale splněna jen v případě, když tam bude jejich činnost úzce spjata a zkoordinována s činností anarchistické organizace zvenčí syndikátu. Řečeno jinými slovy, musíme vstoupit do revolučního odborového hnutí jako organizovaná síla, odpovědná za práci v syndikátech před celou anarchistickou organizací a řízená touto organizací.

Neomezujíce se pouze na budování anarchistických syndikátů, musíme se snažit ideově působit na celý revoluční syndikalismus ve všech jeho formách (Industrial Workers of the World - IWW, ruské odbory atd.). Toho můžeme dosáhnout, přistoupíme-li k této úloze dobře organizovaným anarchistickým kolektivem, ne drobnými soukromnickými skupinkami, které ještě ke všemu nemají mezi sebou organizační spojení a myšlenkovou koordinaci.

Závodní anarchistické skupiny, pracující na vybudování anarchistických syndikátů, vedoucí boj v revolučních syndikátech o převahu anarchistické ideologie v syndikalismu a za myšlenkové vedení v nich, nasměrované ve své činnosti společnou anarchistickou organizací, k níž náleží - to je podstata a forma anarchistického vztahu k revolučnímu syndikalismu a jemu příbuzným revolučním odborovým hnutím.

On to Konstruktivní cást

Back to Index

Return to The Nestor Makhno Archive