Nové v anarchismu

K čemu vyzývá „Organizační Platforma“

Petr Andrejevič Aršinov

Dvacátého června 1929 uplynou přesně tři roky od vydání „Organizační Platformy“. Stanovit míru jejího dopadu na anarchistické prostředí je složité. V některých případech byla Platforma uvítána s úplnou podporou a přímo nadšením. V jiných případech narazila na odpor. V dalších byla nesprávně pochopena. V některých případech se k anarchistům nedostala. S ohledem na pouze tříleté období však lze úspěchy dosažené Platformou považovat za rozsáhlé. Za tuto dobu se v jiných podmínkách a jiném historickém prostředí vytváří ucelené proudy a formují velká politická uskupení. Když ale budeme brát v potaz skutečnost, že anarchistické hnutí ve všech zemích prožívá období prudkého poklesu a stagnace a že v žádném jiném případě neprožilo rozvoj a další postup, tak působení Platformy na anarchistické hnutí a na jednotlivé anarchisty v naších očích nabude velmi rozsáhlého a prvořadého významu.

Je tomu tak. Za posledních pět až deset let se Organizační Platforma a jí vyvolaný pohyb v anarchistických řadách jeví jediným kladným krokem v rozvoji našeho hnutí. Jiné nejsou známé. Není pochyb o tom, že kdyby hlavní myšlenka Platformy byla ve větší míře správně pochopena anarchistickým prostředím, tak by výsledky jejího vlivu byly rozsáhlejší a blahodárnější.

V tomto článku bychom chtěli zdůraznit a komentovat hlavní zásady Platformy, vyvrátit existující nedorozumění a pomoci soudruhům, projevujícím zájem orientovat se v jejím obsahu. Je toho stejně zapotřebí, protože i soudruzi s lepší teoretickou a politickou průpravou komentují význam Platformy absolutně odlišně od jejího skutečného smyslu.

Z  hodnocení Platformy, které máme k dispozici, zde uvádíme jedno nejostřejší ve smyslu mylného chápání jejích hlavních tezí. Soudruh ze SSSR píše:

„...Myslím si, že jste příliš odchýlili váhy ve směru organizace, strany atd. Vaši myšlenku chápu následovně: bolševici zvítězili svou organizací, proto i my musíme mít organizaci. Samozřejmě, naše armáda nebude rudá, ale černá, naše GPU nebude státní ale nějaké jiné, naše strana nebude centralistická ale federalistická, ale armáda, GPU a strana by nějak měly být přítomné. S tím já osobně a mnozí zdejší soudruzi nesouhlasíme. Podstata není ve vnějším vítězství, které se možná vydobude tímto způsobem, ale ve skutečném přibližování k anarchismu. Vaše úsilí je velmi cenné pro to, abychom se vyhrabali z bahna společných nezdarů, využili zkušenosti posledních let... ale já si myslím, že jste se ocitli pod vlivem bolševismu. Je nepřípustné hlavně to, že píšete o nějakém podřízení odborů, samozřejmě ne ve stejném rozsahu jako u bolševiků, ale přeci jen o podřízení.  Ne, ne - to všechno je velmi podobné tomu, co vidíme zde. Nechci a nemohu dále rozvíjet toto téma, protože Vám chci zdůraznit druhou část mé myšlenky: nehledě na tuto nesprávnou tendenci, je „Dělo truda“ velmi dobrý, zajímavý a užitečný časopis. Líbí se mi chladnokrevné formulace otázek, racionální tón. Soudruzi zde přímo žízní po časopise, je to jediná duchovní potrava, jediný příznak, který jím napovídá, že anarchismus je stále naživu...“(Dopis soudruha P., leden 1929).

 Řada jiných soudruhů vyjadřuje nesouhlas s jednotlivými body Platformy - s bodem o „výrobě“, o „ochraně revoluce“, a někteří soudruzi nesouhlasí s jinými termíny, přítomnými v Platformě.

Ve všech nesouhlasných vyjádřeních, namířených proti Platformě, nebyl pochopen její nedůležitější bod - náš přístup k organizačnímu problému a metodě jeho řešení. Pochopení obou bodů je neobyčejně důležité, má rozhodující význam ve správném hodnocení Platformy a celé činnosti organizace „Dělo truda“.

Platforma je především pokusem vyřešit určitou praktickou otázku našeho hnutí. Této otázky si nemůže nepovšimnout nikdo, kdo nezavírá očí nad současným stavem anarchistického hnutí a komu alespoň trochu leží na srdci jeho osud. Nejlépe to můžeme ukázat na jednom nedávném příkladu. V současnosti se celým ruským anarchistickým hnutím - kde se alespoň v základní míře zachovaly principy a duch anarchismu – šíří rozhořčení nad jevem „rassvětovšiny“ (v Severní Americe) a mystickým anarchismem (v Moskvě), skrývajícím se pod praporem anarchismu. Existuje ještě celá řada příbuzných proudů a odstínů, které, podobně jako „rassvětovšina“ a mysticismus, musí být zařazeny do tábora, nemajícího nic společného s revolučním dělnickým anarchismem. Tyto „proudy“ si však samozřejmě spolu s původními proudy anarchismu myslí, že anarchismus skutečně vyjadřují, vydávají noviny a časopisy, kde učí masy svému anarchismu a nedávno jsme se stali svědky toho, jak se „rassvětovci“ ohrazovali před organizací „Dělo Truda“ a volali po jednotné anarchistické frontě „rassvětovců“, malatestovců, kropotkinovců atd. Jednotná fronta polofašistské polomonarchistické skupiny „Rassvět“ s malatestovci a kropotkinovci! - jak vymyslet ještě větší ponížení a hanbu pro anarchismus? Ovšem i tato hanba má své důvody. V některých číslech „Rassvěta“ nalezneme výzvy a oslovení všech anarchistů spojit se s „rassvětovci“ za účelem boje proti „Dělo Truda“.

Každý z nás si musí položit otázku - jakým způsobem jsme došli k takové hanbě, ne k hanbě spojení s „rassvětovci“ - to se nekonalo a doufáme, že se nebude konat, - ale k tomu, že „rassvětovština“ žije, vzkvétá, mává anarchistickým praporem, přebarvuje ho a má tu drzost mluvit o jednotné anarchistické frontě, kde prý bude zastávat neposlední místo? Jakým způsobem se k nám připlížila tato hanba? Nemohla přece spadnout z nebe. V řadách anarchistického hnutí pravděpodobně existovaly příčiny, které postupně připravily její příchod. Jaké jsou tyto příčiny? Zde se blížíme k hlavnímu a základnímu bodu Organizační Platformy.

Anarchistické prostředí bylo dosud vždy a všude promíchané a chaotické. Když si představíme anarchistické hnutí v jakékoliv zemi, narazíme na celou řadu skupin a proudů, přičemž každý z nich má svou ideologii, taktiku a linii. Existují anarchisté-komunisté, individualisté a syndikalisté nebo prostě chaotici - vše uznávající a s ničím nesouhlasící. Všichni takoví různorodí a navzájem si odporující jedinci vytvořili mnohotvárné anarchistické prostředí. Toto prostředí z důvodu své mnohotvárnosti, nebo spíše beztvárnosti, si ani v jednom praktickém případě nemohlo počínat solidárně a sehraně. Naopak, vždy působilo protikladně, antagonisticky a přivedlo praktickou činnost anarchismu k nule.

Myslíme si, že není třeba uvádět příklady, jež by ilustrovaly různorodé složení našeho prostředí. V praxi posledních dvanácti let se o tom každý z nás důkladně přesvědčil a dospěl k tomu, že naše prostředí je jak ideologicky, tak organizačně zamořeno. Těžko si představit větší míru zamoření. Hovořit v tomto stavu o „sjednocení“ prostředí, o jeho „syntéze“, znamená učinit z vážného a odpovědného úkolu anarchistické organizovanosti předmět k tlachání, tzn. fakticky podporovat ten chaos, který během dvou desítek let ničil naše hnutí a porážkou anarchismu v Ruské revoluci dosáhl svého apogea.

Jestliže před 20-26 lety v ruském anarchistickém hnutí existovaly tři proudy, každý mající vlastní víru v ideál a snažící se vyřešit teoretické a praktické problémy anarchismu, pak tedy počínaje rokem 1918, kdy anarchismus ztratil své pozice v sociální revoluci, skončila veškerá vážná teoretická práce anarchismu jako hnutí. Objevilo se ale nekonečné množství objevitelů anarchistických Amerik, budovatelů  anarchistických „teorií“ a „frakcí“. Vytvořil se pananarchismus, universalismus, biokosmismus, syntéza atd. Co člověk - to frakce. A to všechno bez smítka vážnosti a zájmu, bez víry v jakoukoliv ideu. Hnutí, okleštěnému o celkovou teoretickou a taktickou linii, hrozil další rozpad a vnitřní a vnější vymírání. Už v letech 1920-21 bylo možné předvídat objevení se dalších proudů a zkomolení ještě rychleji vedoucích k záhubě. Mysticismus, „rassvětovšina“, polurassvětovšina (v Jižní Americe) a další proudy se staly zákonitými důsledky chaotického a stagnujícího stavu anarchistického hnutí.

Už jsme zdůraznili, že jakékoli snahy „sjednotit“ různorodé anarchistické prostředí, provést jeho „syntézu“, „domluvit se“ atd., ani na krok nepostrčí věc kupředu. Jediná cesta směrem k zvládnutí chaosu a ozdravení anarchistického hnutí je ideologické a organizační rozvrstvení našeho prostředí, jeho diferenciace a výběr jádra aktivních pracovníků na pozadí stejnorodého teoretického a praktického programu. K tomuto rozvrstvení a výběru Organizační Platforma vyzvala všechny anarchisty, kteří chtějí skutečně sloužit anarchistickému hnutí. V tom spočívá jeden z hlavních úkolů a zásluh Platformy. „Za jedinou metodu, směřující k vyřešení společného organizačního problému, považujeme soustředění aktivních pracovníků anarchismu na půdě určitých ideologických, taktických a organizačních ustanovení, tzn. na půdě víceméně celistvého stejnorodého programu“ („Úvod do Platformy“).

Mnozí anarchisté dosud naneštěstí nevěnovali dostatek pozornosti této hlavní myšlence Platformy. Je to smutné i vzhledem k tomu, že úkol rozvrstvit a spolu s tím i organizačně upravit naše hnutí stál před ruskými anarchisty již před dvaceti lety, v letech 1907-1919. Anarchisté byli tehdy rozdrceni hrubou silou carismu, fyzicky vůbec nemohli přistoupit k vyřešení tohoto problému a nestačili jej ani zformulovat a zařadit na pořad dne. Revoluce v roce 1917 anarchisty zastihla ve stavu krajní destrukce, roztříštění a dezorganizace, kdy se osamělí anarchisté zkusmo kontaktovali jeden s druhým a znovu budovali zničené hnutí. Probíhající revoluční události na nich vyžadovaly okamžité aktivní vystoupení. Anarchisté věnovali největšímu sociálnímu převratu - Říjnovému - nezištně a úplně všechny své síly, které nebyly ani zdaleka organizované a kvůli tomu anarchisté neměli možnost znovu vystavět vlastní organizační struktury. Anarchistické hnutí opět utrpělo porážku, tentokrát na pozadí sociálního převratu pracujících a když se začalo potápět v proudu nesčetných „teorií“ a „směrů“, které po rozbití hnutí začaly růst jako houby po dešti - tehdy úkol ideologického a organizačního rozvrstvení našeho prostředí, tzn. očisty od všelijakých vnitřních a vnějších nánosů, se znovu objevil jako hlavní úkol dne. Organizační Platforma se snažila zdůraznit a soustředit pozornost a síly všech aktivistů anarchismu na vyřešení tohoto problému.

V čem spočívá rozvrstvení prostředí a jak má proběhnout? Nejbolavějším a nejcitlivějším místem v anarchismu vždy byla nepřítomnost uceleného stejnorodého programu. Proto anarchisté nikdy nevystupovali před pracujícími vybaveni schopností soudržně a postupně šířit své ideje a praktické návody. Naopak, docházelo u nich vždy k tomu, že to, co dnes propagovala jedna skupina, tak to zítra jiná skupina v zásadě odmítala. A to není jen případ drobností, ale i základních tezí, otázek celkové politiky a hlavních problémů revoluce. Někteří při obhajování takového stavu věcí uvádějí, že tak se projevuje různorodost anarchistických myšlenek. Doufejme. Ale jaký přínos mají z takové různorodosti pracující? Trpící a bojující masy – dnes – právě v tomto okamžiku – potřebují správnou revoluční myšlenku, která je dovede k osvobození. Přitom potřebují myšlenku ne abstraktní, ale živou, reálnou, zpracovanou a odpovídající na důležité životní potřeby mas, uskutečňujících sociální revoluci a socialistickou výstavbu. Když dojde na praktickou činnost, anarchisté namísto takové myšlenky lidovým masám předkládají celé klubko idejí v podobě protikladných systémů a programů, kde se zásadní proplétá s nepodstatným a přízemním, nebo kde jedno popírá druhé. Je úplně jasné, že anarchismus v takovém stavu nikdy nemohl a nadále nemůže být nosnou ideou lidových mas a jejich myšlenkovým vůdcem. Masy samy cítí vratkost protichůdných anarchistických systémů a instinktivně se jim vyhýbají. A to nehledě na skutečnost, že v revolučních obdobích masy žijí skutečně anarchistickým živlem.

Potřebujeme od skupinové práce, kdy skupiny jsou naprosto nezávislé a každá z nich káže svoji myšlenku a uskutečňuje svoji politiku, přejít ke kolektivnějšímu způsobu práce, kdy skupiny jsou mezi sebou spojené jednotou cíle a jednotou taktiky a uskutečňují společnou politiku, plní nějaký společný úkol našeho hnutí. Potřebujeme organizaci, která by stmelila hlavní síly anarchismu, byla by směrodatnou pro celé anarchistické hnutí a přijala by na sebe odpovědnost za hnutí.

Jak dosáhnout vzniku takové organizace?

V tomto směru Platforma též přichází s celkem samostatnou myšlenkou - myšlenkou ideologické a organizační jednoty hnutí, ideologické a organizační stejnorodosti. K vysvětlení této myšlenky Platforma uvedla opačnou podstatu syntézy.

V posledních letech u nás patří k nejmodernějším téma „organizace“ nebo případně „sjednocení“. Kdo všechno jen nemluví a nepíše na tato témata! Neexistuje snad skupina osob, která by je neobjasňovala či neřešila. Autoři si často vůbec nevšímají, že ani diskuse, ani články o organizaci v žádném případě neposouvají záležitosti vpřed, a navíc - nemají s tím co do činění. Jelikož jsou ochuzeny o to nejzákladnější a nejpodstatnější - způsob vyřešení organizačního problému - proto neposunují záležitost vpřed a nemají s ní co do činění.

V tomto směru je typickým pokus, přesněji řečeno zbožné přání některých osob, sjednotit do jediného celku tři proudy anarchismu - anarchokomunismus, anarchosyndikalismus a anarchoindividualismus. Zmínění snílci pojmenovali tento celek honosným jménem „jednotný“ nebo „syntetický“ anarchismus, vycházeje z teorie, že anarchismus se v průběhu vývoje rozdělil do třech samostatných proudů a každý z nich jde vlastním směrem. Ale v současném období - říkají autoři - k tomuto rozdělení neexistuje důvod. Všechny tři proudy mají mezi sebou více společného, nežli rozdílného. Proto je třeba usilovat o jejich sjednocení a vybudování společné organizace. To povede k vyřešení našeho vnitřního organizačního problému.

Tato myšlenka by byla zcela dokonalá, kdyby měla alespoň nějaký základ. Bohužel, má stejné základy jako hrady z písku. Otázku sjednocení lze předkládat pouze v případě existence objektů k sjednocení.

Bylo by možné hovořit o sjednocení různých frakcí anarchismu do jednoho celku, kdyby této frakce existovaly. Ale kde jsou tyto frakce a kdy vůbec existovaly? Když existovaly a existují, tak v čem spočívají jejich ideologické a taktické rozdíly? Podstata je v tom, že takzvané frakce nebo proudy v anarchismu představují do značné míry možnost vyřešení věcí podle svého, podle té či oné nálady (individualismus) nebo pokus jednotlivých skupin řešit praktický problém (anarchosyndikalismus). O frakcích můžeme hovořit jen odtažitě, teoreticky, protože neexistují jako praktické jednotky. Organizační problém ale před námi vyvstává nikoli odtažitě, ale reálně, z masa a krve. Z toho plyne, že v diskusích o sjednocení by autoři této myšlenky měli reálně ukázat, koho s kým je třeba sjednotit a na jakém základě. Nikdy tak neučinili z toho důvodu, že „hrad sjednocení“ stavěli z písku, bez jakýchkoli základů.

Frakční sjednocení nepřichází v úvahu z následujícího prostého důvodu: frakce neexistují coby reálné praktické jednotky. Zůstává tedy pouze sjednocení jednotlivých frakčně naladěných osob, přiklánějících se buď ke komunistickým nebo individualistickým či syndikalistickým  náladám. Toto je reálné sjednocení, ke kterému je dovedena celá myšlenka syntézy. Jinými slovy, autoři syntézy navrhují všem různorodým a protikladným odstínům anarchismu být v jednom spolku, tzn. navrhují právě ten různorodý chaotický typ organizace, který u nás odedávna existuje jako jev záporný, nedávající našemu hnutí možnost postavit se na vlastní nohy a který je dávno odsouzen k zániku samotnou praxí. Teoretická a praktická neopodstatněnost myšlenek o syntéze přímo bije do očí. Uvedený příklad ukazuje, jak málo znamená disponovat pouze zbožným přáním k vyřešení takového vážného problému, jakým je problém vnitřní organizace anarchismu.

Naše pojetí organizačního problému a náš přístup jsou úplně jiné. Považujeme za hrubý výplod fantazie definici anarchokomunismu jako pouze jednoho z proudů anarchismu. Anarchokomunismus - to je hlavní cíl, ve jménu kterého se anarchistické hnutí v různých zemích zrodilo, žije a vyvíjí se a kterému je podřízeno. Anarchokomunismus - hlavní cíl revoluční bojující práce. Vezměte tento cíl pracující třídě a ona ztratí možnost osvobození. Je to tak zřejmé, že i zakladatelé marxismu - Marx a Engels - byli nuceni přiznat za konečný cíl proletariátu bezstátní komunismus, pravda, přenášený jimi do vzdálené budoucnosti, kdy stát podle Engelse „živelně odumře“. Jak vůbec lze tento závěrečný cíl, tento základ základů anarchistického a vůbec proletářského hnutí, dávat v rámci definic proudů anarchismu na stejnou úroveň s částečnými filosofickými nebo praktickými návrhy, jakými jsou individualismus a syndikalismus? Toto chápání mohlo vzniknout pouze u osob, které si neuvědomily smysl a význam anarchokomunismu. Přihodilo se to zejména proto, že anarchistické prostředí je nejen dezorganizované, ale i nekonečně znečištěné, znečištěné jak ideologicky, tak i organizačně. Dezorganizace způsobila znečištění prostředí, a znečištění prostředí - dezorganizaci. V tomto začarovaném kruhu naše hnutí přešlapuje desítky let.

Cožpak hlavní příčinou porážky anarchistického hnutí v Ruské revoluci roku 1917 nebyl nedostatek sil k ideologickému a politickému shromáždění mas kolem myšlenek a hesel anarchismu? Cožpak tento nedostatek sil nebyl přímým následkem chaotického stavu ideologie, teorie a praxe anarchismu a chaotického stavu anarchistických řad? Cožpak se nakonec celý ten chaos nezrodil, nerozvinul a neupevnil v našem hnutí proto, že toto hnutí si od samého počátku nestanovilo určitý programově-organizační princip - princip ideologické stejnorodosti a taktické jednoty?

Dnes z tohoto začarovaného kruhu musíme hledat východisko, abychom předešli následnému rozkladu a rozpadu hnutí. Sjednocení anarchistů na základě stejnorodého programu anarchokomunismu je nutnou podmínkou obrození a upevnění hnutí. Ideologicky a takticky stejnorodá organizace vysvobodí naše hnutí z hrubých vnitřních a vnějších anatagonismů, odpuzujících pracující masy od anarchismu, ozřejmí myšlenkovou a taktickou sílu anarchismu a bezpodmínečně semkne kolem jeho myšlenek a hesel revoluční část dělnické třídy a rolníků.

K budování takové organizace vyzývá anarchisty Organizační Platforma.

Z uvedeného vyplývá, jak vážně chybují ti soudruzi, kteří říkají, že „Dělo Truda“ se v organizační otázce dopouští přehmatů. Musíme si myslet, že tito soudruzi úplně nepostřehli nebezpečí dnešního katastrofálního stavu anarchistického hnutí, nevidí jeho vnitřní příčiny a též se nedostatečně pozorně vyslovili k organizačním myšlenkám, vyjádřeným v Platformě.

Když si tito soudruzi jasně představují dnešní stav anarchistického hnutí, vědí o jeho příčinách a přece nesouhlasí s myšlenkami a metodami vyjádřenými v Platformě a uvedenými v tomto článku, tak je třeba dozvědět se, co předkládají jako opak těchto myšlenek a metod. Co předkládají jako opak principu ideologické a taktické jednoty, principu  kolektivní (vzájemné) odpovědnosti? Co dále předkládají jako opak metody ideologického a organizačního rozvrstvení našeho prostředí, metody ideologického a organizačního třídění?

Pouze když budeme vědět o myšlenkách a metodách opačných k těm našim, pochopíme, v čem existují nesrovnalosti - buď pouze v termínech, nebo naopak v čemsi podstatném a vážném. Tehdy bude zřejmé, kdo správně chápe praktické úkoly anarchismu naší doby a kdo je lépe řeší. Své chápání těchto úkolů ve smyslu ideologickém a organizačním jsme již vyjádřili a považujeme je za jediné správné. O jiném, které by vyřešilo problém, nevíme.

Přejdeme nyní k těm usnesením Platformy, které vyvolaly pochybnosti jak u některých tradičních anarchosyndikalistů, tak i některých anti-syndikalistů - k otázkám výroby, ochrany revoluce, syndikalismu a formách budoucí společné anarchistické organizace.

Myšlence společné výroby, vyslovené v Platformě, někteří soudruzi dávají za vinu, že odporuje myšlence decentralizované výroby, kterou rozvíjeli učitelé anarchismu. Mimo jiné existují námitky proti těm orgánům řízení, které vybudují pracující za účelem plnění organizačních funkcí v nové svobodné výrobě, tzn. proti „dělnickým radám, továrním a závodním výborům nebo dělnickým závodním správám“. Zmíněným soudruhům se zdá, že obdobné orgány a obdobný typ výroby nebudou odrážet myšlenku anarchistické komuny, ale myšlenku volného sovětského zřízení, kterou propagují socialisté-revolucionáři maximalisté.

Obě námitky vychází z nesprávného chápání společné výroby. Termín společná výroba vyjadřuje myšlenku všeobecné, vše-komunistické výroby. Nová výroba je gigantickou dílnou, která může být z technického hlediska rozdělena na několik odvětví, ale ve skutečnosti podle v ní probíhajících výrobních procesů vystupuje jako jednotný výrobní organismus. V této dílně všichni vyrábí spotřební zboží pro uspokojení potřeb všech. Dělníci těžící uhlí, jej těží pro potřebu celé pracující třídy, nejen pro vlastní, kovodělnici vyrábí a zpracovávají kovy pro potřeby celého kovozpracujícího průmyslu a pro celé pracující obyvatelstvo. Pracující železniční a vodní přepravy obsluhují nejen sebe, ale uspokojují potřebu v přepravě všech. Totéž se děje i v jiných sférách výrobního procesu. Všeobecná výrobní soustava - továrny, závody, doprava, půda - nemůže být rozdělena mezi jednotlivé osoby nebo skupiny osob. Skupina pracujících, která pracuje v nějaké továrně, nemůže prohlásit, že tato továrna patří jim, že zboží, které zde vyrábí, používá jen pro svoji osobní potřebu. Nemůže tak učinit z prostého důvodu, že obdobný vztah k výrobnímu problému bude znamenat zničení principu komunismu pracujících a znovuzrození kapitalistického principu soukromého vlastnictví.

Všechno patří všem (chápeme jen pracujícím). Protože třídy pracujících převezmou od buržoazie ekonomiku, budou muset i zde bez průtahů zřídit komunistický princip společné výroby.

Jednota vůbec nemusí znamenat centralismus. Naopak, tvořivost mas se může projevit v maximální míře pouze po zřízení společné komunistické výroby, protože nová komunistická výroba se dá rozvíjet jen díky vůli a organizační schopnosti mas. Termín společná výroba dáváme do protikladu vůči tomu typu decentralizované výroby, kde výrobní prostředky a výrobní nástroje - jednotlivé továrny nebo sdružení závodů a továren - patří  jednotlivým skupinám a trustům, které si konkurují a vedou politiku kapitalistické výroby - politiku konkurence a osobního nebo skupinového hromadění (akumulace).

Ve společné výrobě bude mít své místo decentralizace, vyvolaná potřebami výrobců nebo jednoduchostí výroby, nebude však principem, ale pouze jednotlivou stránkou nové výroby. Stejně tak i integrace práce, tzn. kombinace několika odlišných druhů práce - průmyslového a zemědělského - v jednom pracovníkovi, v nové výrobě může dosáhnout rozsáhlého využití. Integrace podobně jako decentralizace vytvoří pouze jeden z rysů nové výroby. Hlavním principem této výroby bude myšlenka jednoty (pospolitosti) tzn. výrobního komunismu.

Žádný všeobecný celek se ale nemůže obejít bez výkonných orgánů. Ty musí zaujmout své místo i ve společné komunistické výrobě. Jsou to Rady pracujících (dělnické Rady), výrobní nebo spotřebitelské tovární Závodní výbory nebo Dělnické správy. Ty sehrávají výkonnou a technicko-organizační roli. Výrobní rady, složené z těch, kteří se podílejí na výrobě, nebudou mít nic společného s politickými radami, jakými jsou dnes orgány státní správy a v kterých řídící úlohu vykonávají lidé, nemající žádný vztah k výrobě.

Absolutně nerozumíme námitce některých soudruhů proti technickým a výkonným orgánům komunistické výroby. Jak jsme uváděli výše, bez nich si nevystačíme. Ve výrobě nebudou mít žádnou moc, žádná zvláštní práva. Budou plnit technicko-organizační funkce v souladu se společnými pokyny mas, schválenými na odpovídajících schůzích nebo sjezdech. Jestli se tyto orgány budou jmenovat Dělnické výrobní rady nebo tovární Závodní výbory (což je podle našeho názoru stejné), podstatu věci to nemění. Námitky proti názvu pracovních orgánů tedy nemůžeme považovat za podstatné. Názvy vždy mohou být nahrazeny jinými, které více odpovídají myšlence dělnické samosprávy. Otázka nespočívá v názvu orgánů komunistické výroby, ale v samotné myšlence a systému takové výroby. A tato myšlenka a systém zůstávají hluboce komunistickými.

V Platformě je vyjádřen pokus naznačit takové schéma výroby, které bude „prvním taktickým krokem na cestě uskutečnění anarchistické komuny“. Jestli se v takovém schématu najdou nějaké nedostatky principiálního a praktického významu, kolektivní rozum anarchistického hnutí na ně upozorní a bezpochyby je opraví. Autoři Platformy tomu jako první vyjdou vstříc, protože jejich úloha nespočívá v záplatování výrobního problému, ale jeho vyřešení v pravém anarchistickém duchu. Dodnes na takové nedostatky poukázáno nebylo. Ti soudruzi, kteří stále vyjadřují nesouhlas s takovým systémem, místo něj nenabídli vůbec nic. Toto je třeba projednávat jako důkaz, že myšlenka  a schéma výroby, vyjádřené v Platformě, odpovídají hlavním anarchokomunistickým principům.

***

Otázka vztahu anarchismu a revolučního syndikalismu je v Platformě zformulována a vyložena vcelku adresně a dobře. Myslíme si, že většina námitek a nedorozumění, vzniklých na základě tohoto bodu, se objevila hlavně proto, že nesouhlasící soudruzi si nedostatečně pozorně přečetli tento bod a hlavně se nevcítili do jeho obsahu. Smysl tohoto bodu je velmi jednoduchý: revoluční syndikalismus je pouze jednou z forem odborového hnutí pracujících. Vždy sjednocoval a sjednocuje pracující různého politického přesvědčení. Za poslední léta se revolučně-syndikalistické prostředí všude rozvrstvilo podle ideologických směrů: místo jednotného syndikalistického hnutí pracujících se vyrojila řada různorodých syndikalistických uskupení - sociálně-demokratických, komunistických a anarchistických. Ale syndikalismus ani jako celek, ani v podobě rozdrobených uskupení, nemá samostatný a svébytný světový názor, nemá společnou jednotnou ideologii. Právě naopak, zahrnuje do svých řad ideologicky a politicky různorodé prvky z řad pracujících, což z něj činí bojiště různých ideologií uvnitř dělnické třídy. Tento boj probíhá i v rámci syndikátů, budovaných na principu blízké stranické příslušnosti - komunistických nebo anarchistických.

Anarchisté přicházeli do hnutí revolučního syndikalismu ne proto, že neměli co dělat, ale neboť měli určitý cíl - vštěpit tomuto hnutí anarchistickou ideologii a anarchistické metody boje. Ale právě proto, že i ve všech ostatních případech, tak i v otázce syndikalismu byli anarchisté nanejvíce „soukromníky“. Působili osamoceně, nebyli ideologicky propojeni, neměli společný program, a proto nemohli dosáhnout vytýčeného cíle - vnést do syndikalismu anarchistické myšlenky a anarchistické metody boje. Činnost anarchistů - “soukromníků“ v řadách syndikalismu mohla mít značný úspěch v počáteční fázi vývoje syndikalismu, kdy politické strany ignorovaly toto nové hnutí dělnické třídy a kdy anarchisté byli takřka jedinou politickou silou, snažící se ideově stanout v jeho čele. V tomto období se společné jmenovatele anarchistické ideologie a anarchistické taktiky (přímá akce, antiparlamentarismus) setkaly se v řadách revolučního syndikalismu s velkým pochopením. Pochopení ale nepřerostlo do stabilní organizovanosti v anarchistickém smyslu slova. Nemohlo k tomu dojít, neboť sami anarchisté se nacházeli ve stavu naprostého ideového a organizačního antagonismu. Není však špatné volat masy k samosprávě pracujících, k třídní organizaci a sebeosvobození, ale je přitom třeba předložit stejné požadavky i vzhledem k sobě samému a myšlenku organizovanosti, stejnorodosti a jednoty uskutečnit především ve svém vlastním prostředí. Ten kdo tak neučiní, si zahrává s nebezpečím, že se dostane do role bezzásadového propagandisty.

Pracující třída je v boji s kapitálem nucena uskutečňovat svou revoluční třídní politiku, jejíž jednotlivé články musí být v přesném vzájemném souladu. Do této politiky anarchisté nikdy nemohli vstoupit, aniž by měli vlastní organizaci - a samozřejmě ji tak nemohli ideově ovlivňovat.

Je nedostačující prostě být na straně revolučního syndikalistického hnutí, je málo pouze si uvědomovat potřebu aktivního působení v tomto hnutí, není také dostačující se do tohoto hnutí pouze dostat a působit v něm. Anarchisté také potřebují mít kolektivní a jasný názor na všechny teoretické a praktické otázky hnutí práce a potřebují zkoordinovat podle všech těchto otázek svou činnost v rámci hnutí revolučního syndikalismu.

Reagovali někdy anarchisté na tyto požadavky? Nikdy. I anarchosyndikalisté většinou ve svém vztahu k revolučnímu syndikalismu projevovali značnou dávku individualismu, nestability a zmatečnosti. Přicházeli do řad revolučního syndikalismu převážně s vlastní ideologií, vlastní politikou a vlastní taktikou a samozřejmě výsledek jejích práce jako práce anarchistů v jiných sférách byl žalostný. Tuto skutečnost úplně potvrdilo slabé postavení anarchosyndikalismu ve všech zemích. Jiný výsledek se ovšem nedal očekávat. Bez společné organizace a programu, anarchisté -“soukromníci“, ať už chtěli či nechtěli, pracovali v hnutí revolučního syndikalismu individuálně, v lepším případě v malých skupinách a v otázce teorie a taktiky třídního boje projevovali nepřípustné rozpory, odrazující pracující masy od anarchismu. Anarchisté, kteří působili v odborech bez společné organizace, která by je podporovala, zůstávali ochuzeni o jakékoli myšlenkové kořeny.

Místa jednotlivých anarchistů po jejich odchodu z řad revolučního syndikalismu zůstala prázdná. Kvůli tomu slábl a úplně se ztrácel význam prováděné anarchistické práce a na její úkor sílil význam těch politických proudů a uskupení, které propagandu svých názorů v řadách revolučního syndikalismu prováděly kolektivně a přesně podle programových a taktických zásad. Je to vidět na příkladu Francie a jiných zemí, kde byl revoluční syndikalismus v prvních etapách svého vývoje prostoupen anarchistickou ideologií, ale posléze se kvůli myšlenkovému a organizačnímu rozkladu a rozporům v řadách anarchistů dostal do sféry vlivu státotvorných stran – sociálních demokratů a bolševiků. Vztah anarchistů k revolučnímu syndikalismu se zkrátka nacházel a nachází ve stadiu hrubého „soukromničení“. V situaci, kdy anarchisté neměli připravené teoretické programy a praktické organizační struktury, se nic jiného nedalo očekávat. Pokud se současní anarchosyndikalisté i nadále budou utvrzovat v potřebě práce v masových organizacích, tato činnost se nedostane za hranice pouhého soukromničení, pokud se sami anarchisté ideologicky a organizačně nezabezpečí.

Problém syndikalismu, stojící před anarchisty, nemůže být vyřešen bez vyřešení našeho celkového ideologického a organizačního problému. Ten se nedá vyřešit prostřednictvím teoretického a praktického úsilí jednotlivců, ale pouze společnou praxí organizovaného anarchistického hnutí. Právě k takovému kolektivnímu myšlení a kolektivní praxi anarchisty vyzývá Organizační Platforma. V žádném případě se nejedná o podřízení odborových svazů vůli anarchistické organizace, to nikoli! -  ale o spojení revolučního syndikalismu s anarchismem v rámci ideologicky a takticky stejnorodé anarchistické organizace. Pouze při takovém druhu spojení anarchismu s revolučním syndikalismem dosáhne myšlenka a praktická propagace anarchismu v řadách revolučního syndikalismu svého úplného a pravdivého vyjádření, za které bude celkově odpovědné naše hnutí. Voláme po překonání anarchistického „soukromničení“ v syndikalismu a posunutí naší role a činnosti v něm na vyšší stupeň. Bude to možné jen v případě existence svébytné anarchistické organizace, která jediná bude schopna provádět ideologicky a takticky disciplinovanou činnost, přičemž se bude jednat o stálou, na sebe navazující činnost místo náhodné, protikladné činnosti jednotlivých osob, uskutečňované dodnes v syndikátech bez ohledu na to, co přinese zítřek.

Přístup anarchistů k dělnickému odborovému hnutí se mění i v jiném směru. Desítky let existence legálního odborového hnutí mu přivodily značnou strnulost. Většina odborových svazů Evropy a Ameriky (reformistické odbory, řízené socialisty) je vystavěná na základě spolupráce s kapitálem a v tomto směru jsou konzervativní do takové míry, že o jejích rekonstrukci nebo radikalizaci nemůže být ani řeč. „V Británii je snadnější svrhnout režim, než vyměnit odborového funkcionáře“ - tento výraz se dá použít nejen pro Británii, ale i jakoukoli jinou zemi. Výborně poukazuje na stupeň konzervativismu a společně s tím na nedobytnost reformistických odborů pro revolucionáře. Tyto odborové svazy jsou jak ideologicky, tak i takticky uzpůsobeny k sehrání úlohy přisluhovačů buržoazie a při všech snahách anarchistů vytvářet jednotu odborového hnutí, tato jednota v dnešní době není možná. Úkolem dne je vybudování nových revolučních odborů na novém myšlenkovém a taktickém základě. Pouze tato cesta vede v celém syndikalistickém hnutí k vytvoření nového revolučního směru v odborech, který si zvolí ta nejrevolučnější část dělnické třídy, nyní skomírající v reformistických odborech. Skupina soudruhů, která v roce 1922 založila Mezinárodní asociaci pracujících (MAP- anarchosyndikalistickou internacionálu), tuto myšlenku pochopila a vydala se cestu nezávislého a nového revolučně-syndikalistického hnutí.

Představitelé této anarchosyndikalistické internacionály se mohou pochlubit, že praktická práce v MAP se vede anarchisticky, ale přitom bez přítomnosti svébytné anarchistické organizace, což má znamenat že této organizace není až tak třeba k tomu, aby syndikalistické hnutí získalo anarchistické zaměření. Přijmout ale podobnou námitku znamená obelhávat sebe sama.

Svébytná ideově-politická tendence v MAP bezpochyby přítomná je. Mezinárodní asociace pracujících se ale do určité míry přiklání k anarchistickým zásadám a heslům pouze proto, že uvnitř existuje a praktikuje soudržnou anarchistickou činnost sice nevelká, ale myšlenkově skutečně disciplinovaná skupina lidí.

Nebezpečný moment existence MAP spočívá právě v tom, že dnešní ideologické jádro je v ní jakoby náhodné. V případě neexistence společné anarchistické organizace může padnout v důsledku osobních nesrovnalostí, nebo se dostat do zmatku při prvním vážném sociálním výbuchu. Všechen následující vývoj MAP pak půjde jinými směry, protože hnutí ovládnou myšlenková uskupení nepřátelská anarchismu. Když neexistuje stálá ideově-politická organizace, tak nebude existovat ideologická následnost mezi navazujícími okamžiky života tohoto hnutí. Obdobnou katastrofu právě v důsledku neexistence svébytné ideově-politické organizace prožil syndikalismus ve Francii a jiných zemích.

Podstata našeho návrhu spočívá v tom, že myšlenkové vedení v syndikalismu, chytající se příležitosti, se snažíme nahradit myšlenkovým vedením, založeným na principech.

***

Největší hrubá zkomolení a nesrovnalosti se nahromadily kolem otázky obrany revoluce. Příklad hrubého, ale přitom původně poctivého zkomolení otázky je uveden v „Odpovědi na organizační platformu“,  kterou napsal Volin a K*. Tam se jednoduše a nestydatě sděluje čtenářům, že Platforma předpokládá vytvoření centralizovaného vojenského aparátu, který kromě jiného dostane pravomoci politického dohledu a jím navrhovaná anarchistická politická strana bude bojovat s buržoazií a současně také potlačovat všechny ostatní, kteří s ní nebudou souhlasit. Nemá smysl komentovat „připomínky“ obdobného typu.

Nesrovnalosti, vztahující se k tomuto bodu, spočívají v tom, že myšlenku ochrany revoluce někteří soudruzi chápou jako myšlenku ochrany budoucí anarchistické společnosti před vnějším a vnitřním nepřítelem pomoci profesionální armády. Není myšlenky, která by byla tolik pochybná.

Ustanovením o ochraně revoluce se Organizační Platforma snažila obrátit pozornost anarchistů na tu obrovskou sílu odporu, která se zachová u vykořisťovatelských tříd ještě dlouho po jejich pádu, na nebezpečí, které tyto třídy představují v momentě, kdy zaútočí na revoluci.

Revoluce neuskutečňují armády, ale společenské třídy. Vítězná sociální revoluce může přijít jen jako výsledek povstání a obrovského bojového vypětí širokých dělnických a rolnických mas. Žádná socialistická tendence se v této revoluci nemůže orientovat na armádu a ignorovat přitom společenské třídy. Taková divoká orientace je nejméně vlastní anarchistům.

My, anarchisté, jsme za hybnou páku sociálního převratu vždy považovali a považujeme všechen povstalý pracující lid. Za prostředek zničení starého světa považujeme revoluční partyzánské hnutí, vytváření – na pokyn samotných mas – všudypřítomných dobrovolnických vojensko-revolučních oddílů dělníků a rolníků, útočících na stát a jeho ochranné složky - armádu a policii. Avšak jen úplní hlupáci si mohou myslet, že partyzánské hnutí znamená lokální boj lokálních oddílů, zasahujících do boje libovolně ve jménu jakéhokoli cíle. Obdobný názor na partyzánské hnutí přísluší jen osobám, kterým je cizí revoluční a politická myšlenka.

Revoluční práce se pozdvihne na úroveň sociální revoluce ne proto, aby bezmyšlenkově utrácela svoji energii, aby nerozvážně prolévala svoji krev, ale pouze proto, aby zvítězila nad svým staletým nepřítelem - kapitálem. Za tímto účelem musí revoluční partyzánské hnutí v nejvyšší možné míře ovládat umění partyzánského vedení boje, musí umět používat metodu plošného působení a současně musí umět působit jako společná síla, stmelená bojištěm.

Úspěch boje stejným dílem záleží na rozhodnosti a na umění vedení boje. Bojující strany musí znát nejen taktiku toho druhého, ale musí umět na tuto taktiku odpovídat. Víme, že po zahájení občanské války buržoazie při generálním nástupu na revoluci použije vyšší metody vojenského umění - jednotu operačního plánu a jednotu společného vedení. Kromě početných oddílů místního významu vybuduje společnou armádu, která povede ofenzívu proti revoluci jako takové… Bylo by osudnou nenapravitelnou hloupostí, kdyby dělnicko-rolnické partizánské hnutí neodpovědělo buržoazii stejnou mincí: na místní úder buržoazie odpoví úderem místních partyzánských sil, na společný úder buržoazie odpoví společným úderem spojených partyzánských sil.

V organizované občanské válce, kterou buržoazie povede proti revoluční práci, je nezbytně zapotřebí existence spojeného dělnicko-rolnického partyzánského hnutí a absolutně zapotřebí je umění působit na společném bojišti podle společného vojenského a také politického cíle. Obdobné všeobecné partyzánské operace dělníků a rolníků má na zřeteli Platforma, která je pojmenovala armádní metodou boje, a společné sjednocené partyzánské oddíly nazvala revoluční dělnicko-rolnickou armádou.

Někteří soudruzi se zbytečně polekali výrazu „revoluční armáda dělníků a rolníků“. Jak bylo uvedeno výše, pod partyzánskou revoluční armádou je třeba chápat celé dělnicko-rolnické partyzánské hnutí, sjednocené, stmelené, které je schopné působit metodou společného bojiště a společného velení proti buržoazní armádě. Buržoasii je třeba ničit její technikou, její vědou a její metodami. Ve válce často nepřítel vnucuje svoji taktiku protivníkovi. Ve velké Ruské revoluci jsme byli svědky toho, jak svobodné revoluční partyzánské oddíly machnovců se během tří let řídily metodou společného operačního plánu a používaly sjednocená bojiště. Na straně druhé jsme viděli jak kontrarevoluční armády generála Děnikina často používaly partyzánských způsobů vedení boje, rozptylovaly se na části a pronikaly hluboko do týlu nepřítele, kde způsobovaly destrukci a dezorganizaci. Obdobným partyzánským vedením boje prosluly zejména oddíly děnikinského generála Škura na Ukrajině a armáda generála Mamontova v centrálním  Rusku.

Tyto skutečnosti nejlépe ukazují, že vojenská taktika se dotváří během boje a je závislá na situaci a taktice nepřítele.

Z toho vyplývá, že revoluční dělnicko-rolnická armáda, o které se mluví v Platformě, je revoluční dělnicko-rolnické partyzánské hnutí, které se zapojilo do ozbrojeného boje proti státu, ovládanému vykořisťovatelskými třídami a s kontrarevolučními ofenzívami jeho ozbrojených sil a které používá pro tento boj metody plošné akce a jednotného bojiště. Platforma jasně zdůraznila charakteristické znaky této armády: její dělnicko-rolnickou třídní povahu, dobrovolnost, revoluční sebedisciplínu a politickou závislost na výrobních a spotřebitelských dělnicko-rolnických organizacích. Kolébkou, kde se vyvíjely ideály a hesla sociální revoluce, je vykořisťovaná třída - pracující měst a vesnic. V ní a jejích revolučních organizacích se tyto ideály a hesla  budou soustřeďovat v době sociální revoluce. Vojenská obrana revoluce musí být v přísném souladu s těmito ideály a také s energickými sociálně-politickými opatřeními povstalců. Pro vojenskou sílu revoluce to znamená být po ideologické stránce v podřízeném vztahu k dělnicko-rolnickým společenským organizacím a být jimi politicky vedena.

Partyzánské oddíly, které by bojovaly pouze na svoji odpovědnost a nebraly v potaz společná politická rozhodnutí dělnických a rolnických mas a jejích organizací, budou představovat špatný typ partyzánského hnutí, který budeme moci jen odsoudit.

Partyzánský, dobrovolný charakter revoluční armády dělníků a rolníků, poukazuje na to, že je vyvolána k životu specifickými podmínkami občanské války a že s ukončením těchto podmínek přestane i ona existovat. Skutečně, revoluční partyzánské hnutí dělníků a rolníků má na zřeteli pád státu vykořisťovatelských tříd a ochranu revoluce v době občanské války, kdy svržené kapitalistické třídy zaútočí na revoluci. Platforma se vůbec nedotýká otázky ochrany budoucí anarchistické společnosti před vnitřním a vnějším nepřítelem. Tato otázka je úplně jiná, nežli otázka ochrany revoluce v období občanské války. Revoluční partyzánské hnutí během revoluce a regulérní armáda jež chrání nově zformovanou společnost -  to jsou dvě zcela odlišné věci. Kritici Platformy by měli pochopit úplný význam tohoto rozdílu, než začnou zamítat plán, vytvořený na základě velkých zkušeností ruské sociální revoluce. Autoři Platformy si tento rozdíl jasně uvědomují, a proto vysvětlili jen jednu otázku - otázku ochrany revoluce. Myšlenku ochrany budoucí, již ustavené společnosti silou stálé armády autoři nezahrnuli do Platformy proto, že mají k této myšlence záporný vztah a považují ji za protikladnou k ideálům a principům anarchismu.

***

Otázka formy budoucí anarchistické organizace vyvolala rovněž řadu námitek. Odpůrci vznášejí námitky především proti ideologicky a takticky stejnorodé formě organizace. Tvrdí, že tato myšlenka odporuje anarchistickým principům organizace. Avšak toto své tvrzení ničím nepodložili. Máme za to, že ideologicky a takticky stejnorodá forma organizace v žádném případě neodporuje anarchistickým principům a anarchistickému duchu. Úplně nesprávné a hloupé je tvrzení, že tato organizace musí bezpodmínečně být mocenskou organizací, která se snaží vládnout. Tato organizace není nic jiného, než spolek osob, vyznávajících určitá předsevzetí a jdoucích za určitým cílem. Tento cíl nemusí spočívat v získání moci.

Anarchisté vždy vystupovali proti moci jako jedné z příčin vykořisťování pracujících. Proč by měli být po sjednocení do ideologicky a takticky stejnorodé organizace najednou chtiví moci? Jaká je v tomto případě síla jejich anarchistických ideálů a tendencí? Samozřejmě, nicotná. Proto od nich lze očekávat všemožné odchylky každou minutu nezávisle na tom, jestli budou organizováni do všeanarchistické organizace zmíněného typu nebo do obyčejné skupiny. V tomto případě je ovšem věc anarchismu skutečně beznadějná.

My si však myslíme, že anarchistické ideály a tendence jsou v nás dosti silné. Ale chybí nám právě zdravá činná organizace, bez které jsou naše ideály a snahy odkázány k zahnívání v každém z nás. V první části tohoto článku jsme uvedli,  že takovou organizací může být pouze ideologicky a takticky stejnorodý kolektiv. Předchozím skupinám a federacím byl vždy cizí princip ideologické stejnorodosti. Starý typ organizace je dodnes synonymem ideologické zamotanosti a příbytkem chaotického elementu,  jež bez problémů vstupuje do našeho hnutí, zůstává, dokud se mu nezprotiví zabývat anarchismem a uvádí do omylu pracující masy z hlediska myšlenek, cílů a taktiky anarchismu.

Potřebujeme uskutečnit nejen ideologický, ale i organizační výběr, přijmout ty organizační formy, které odpovídají principu ideologické a taktické stejnorodosti a které současně s tím jasně odliší organizovaný anarchismus od anarchochaosu. Všichni uznáváme, že anarchokomunistická, ideologicky a takticky stejnorodá organizace pracujících svým obsahem i formou nejvíce odpovídá tomuto cíli. Jen při tak rozhodném přístupu k problému organizace lze doufat v překonání stavu úpadku a chronické dezorganizace našeho hnutí, vyjít ze slepé uličky a vykročit vzhůru směrem k rozvoji a životu.

Anarchokomunistická organizace pracujících zmíněného typu je uskutečnitelná na základě následujících principů:  jednota ideologie, jednota taktiky, kolektivní (vzájemné) odpovědnosti a federalismu. Ani jeden z těchto principu neodporuje anarchismu, ba co více - jsou v nepřetržitém spojení s praktickými úkoly, které před anarchismus postavila naše doba, s úkoly budování skutečně proletářské a třídní, skutečně revoluční organizace, která by pevně spojila bojovný ideologický život anarchismu se sociálními kořeny práce.

Myšlenka Výkonného výboru této organizace může být nejméně ze všeho předmětem nesouhlasu anarchistických aktivistů. Výkonný výbor, jak plyne z jeho názvu, bude ustanoven k uskutečnění řady funkcí všeobecně organizačního charakteru, které nemohou plnit místní orgány: vydavatelství hlavního tiskového orgánu, vytvoření a rozvoj spojení mezi jednotlivými skupinami, ideová a organizační pomoc mladým skupinám, zpřístupnění  různorodých usnesení z konferencí a sjezdů anarchistů atd. Ideové a organizační směrování činnosti jednotlivých organizací v souladu se společnou ideologií a společným taktickým směrem organizace, se musí chápat samozřejmě nikoli jako příkazy nebo pravidla, ale pouze jako ideová a organizační pomoc, kterou místní méně připravené organizace budou vždy potřebovat a která co nejdříve přijde z jimi zvoleného Výkonného Výboru. To v žádném případě nezmenší práva místních organizací. Výkonné výbory nebo komise v té či jiné podobě ve vážených anarchistických organizacích existovaly vždy. Roli Výkonného výboru v Mezinárodní asociaci pracujících vykonává sekretariát MAP. Název „Výkonný výbor“ je však příhodnější, neboť lépe odráží myšlenku pověření a iniciativnosti. - „Práva, povinnosti a praktické úkoly Výkonného výboru - říká se v Platformě, - stanoví Celosvazový sjezd“.

Jako námitku proti Platformě někteří uvádějí i ostrý tón jejích autorů na adresu odpůrců. Je ale třeba rozlišovat dvě věci: soukromé vztahy a službu našemu hnutí. Ke společné věci není v žádném případě možné přistupovat z hlediska soukromých vztahů. V soukromých vztazích lze být poddajným a ústupným, ale ve věci služby hnutí je třeba pevnosti a neústupnosti. Jen neústupnou službou principům lze něčeho dosáhnout v takovém chaosu, ve kterém se nachází naše hnutí.

***

Analýza většiny námitek, vyslovených proti Platformě, ukazuje, že jsou založeny buď na chybném chápání Platformy nebo záměrném zkreslení jejích základních myšlenek. Poslední námitky nemá smysl vůbec rozebírat. Jsme hluboce přesvědčeni o tom, že soudruzi, nezištně se věnující problému upevnění a rozšíření anarchistického hnutí, nakonec pochopí nejen hlubokou nezištnost úmyslů Platformy a kladnost její základní myšlenky, ale i to, že od této myšlenky nemůžeme nikam utéci, pokud chceme i nadále v podmínkách naší doby sloužit anarchismu.

Nebudeme si nic nalhávat: těch kdo cítí a uvědomují si tuto myšlenku a kontrolují se - těch je zatím poskrovnu, protože samo prostředí uvědomělého ideového anarchismu dnes není velké. Právě proto i s tím málem je třeba s větší rozhodností vykročit si vstříc. Nesmíme se teď zabývat drobnostmi, detaily, když je na řadě uznání hlavního cíle. Kolektivní racionalita našeho hnutí si vždy poradí s detaily, jestli bude uznáno a schváleno to hlavní. Ti doposud nepočetní soudruzi, kteří v bolestech donosili náš organizační problém, musí bez ohledu na to, kde pobývají, spojit své síly, vytvořit řetěz a beze strachu bojovat za naši hlavní myšlenku. Jejich povinnost je výjimečná povinnost okamžiku - věnovat všechno své úsilí rozvoji této myšlenky v rozsáhlém anarchistickém prostředí a nedovolit chaotickému elementu, aby ji zatemnil. 

Čím dříve tito soudruzi vytvoří živé, fungující a bojující jádro, které s nepřekonatelnou vůlí vykročí k velikému cíli, tím blíže budeme řešení našeho celkového organizačního problému, tím s větším přesvědčením a sílou se naše hnutí začne namáhavě dostávat z bažiny zpět na širokou cestu sociálního boje, vedoucí do světa velkých třídních bojů a posléze i do království vítězství a svobody.

P. A. Aršinov: Nové v anarchismu. Podtitul. „K čemu vyzývá organizační platforma“. Vydání „Dělo truda“ Paríž,1929. C 2-24. Přeložila -LP-, Praha 2000.

Zdroj: „ANARCHISTY 1883-1935. Dokuměnty i matěrialy v 2 tt.“ Díl 2 „1917-1935“, redaktor T. V. Chordina, vyd. „Rossijskaja političeskaja enciklopedija (ROSSPEN)“, Moskva 1999.

Poznámka redaktora:

Autor v tomto materiálu používá na několika místech termín „strana“ nebo „všestranická organizace“ (obšepartijnaja organizacija), který je ovšem nutno chápat v dobových souvislostech. Ve druhé polovině 20. let 20. století probíhala v anarchistickém hnutí intenzivní a rozsáhlá diskuse o nových formách organizace, během níž se několik let používal výraz „anarchistická strana“ (poprvé v případě Enrica Malatesty), pro nový typ anarchistické organizace, kterou bychom nyní ve Střední Evropě nazvali „anarchistická federace.“ Jedná se o organizaci, vyznačující se společným cílem, mající společný program, směřující k dosažení tohoto cíle a společný obecný pohled na člověka a společnost (ideologii). Členové této organizace jsou pak v protikladu vůči obvyklému chaotickému a individualistickému charakteru anarchistických „skupin“, vázáni odpovědností pracovat pro vytčený cíl v souladu s vyjádřenými principy.

Skutečnost, že se v žádném případě nejedná o „politickou stranu“, tj. organizaci, usilující o uchopení státní moci, ale o autentický anarchistický subjekt, vzniklý na základě „stranění“, tj. vyjádření podpory nějaké konkrétní politické koncepci, ozřejmuje i sám autor ve svých komentářích.

Kvůli nežádoucím negativním konotacím a možnému mylnému dojmu některých čtenářů překládáme Aršinovův termín „strana“ nebo „stranická organizace“ opisem, vysloveným autorem samotným během charakterizace termínu – jako „ideologicky a takticky stejnorodá organizace“. Ve španělštině se tento typ organizace nazývá „organisacion especifica“, což přesně naznačuje její základní vlastnost, že se jedná o specifický, svébytný politický proud, nikoli o chaotický propletenec navzájem neslučitelných a mnohdy i nesmyslných koncepcí. V angličtině se „obšepartijnaja organizacija“ obvykle označuje jako „libertarian communist organisation“ – anarchokomunistická organizace. Často se celá tato terminologická různorodost přemosťuje jedním jediným termínem „platformistická organizace“ podle hlavního programového dokumentu skupiny Dělo Truda, jehož byl Petr Aršinov hlavním autorem – „Organizační Platformy světového svazu anarchistů“

V českém jazykovém prostředí se vžilo označení „sociálně-anarchistická“ nebo „revolučně-anarchistická“ organizace.

Výraz „anarchistická strana“ podle Aršinovovy definice například zcela odpovídá zásadám a struktuře naší Federace sociálních anarchistů a z dalších skupin pak rovněž slovenské Anarchokomunistické organizaci pracujících, naší sesterské sekci z Mezinárodní asociace pracujících.

Zmíněný termín například několikrát použil i ukrajinský anarchistický revolucionář Nestor Machno ve své sbírce „Boj proti státu a jiné eseje“, vydané naším nakladatelstvím Anarchistická knihovna v Praze 2000.

Stručný životopis autora:

Aršinov, Petr Andrejevič (popř. pseudonym P.A. Marin - 1887-?).

Jedna z nejvýznamnějších postav dějin světového anarchistického hnutí. Aktivista, militant, publicista a teoretik anarchistického hnutí.

V letech 1904-1905 byl členem RSDRP (ruské strany sociálně-demokratické), od roku 1906 anarchokomunista.

9. března 1907 byl odsouzen k trestu smrti oběšením za zabití vedoucího železničních dílen města Alexandrovsk v Jekatěrinoslavské gubernii. 22. dubna 1907 se mu podařilo uprchnout z vězení a  skrýt se v zahraničí. Poté se vrátil do Ruska a v letech 1910-1911 se ve Smolenské a Kostromské gubernii společně s moskevskými anarchisty podílel na expropriačních akcích na podporu hnutí. Dále prováděl agitační a propagátorskou činnost a převážel přes hranice zbraně.

Poté, co byl náhodně zadržen na hranicích, byl 12. května 1911 vydán Rakousko-Uherskem carské vládě a v říjnu t.r. ho Moskevský soudní dvůr poslal na 20 let nucených prací. Do 1. března 1917 byl vězněn v moskevských Butyrkách.

Pak se stal jedním ze zakladatelů a sekretářů Moskevské federace anarchistických skupin. Byl organizátorem nakladatelství Dělo Truda a novin Anarchie. Aktivně se zapojil do občanské války a v období mezi dubnem 1919 a srpnem 1921 byl nejbližším spolupracovníkem a spolubojovníkem Nestora Ivanoviče Machna v řadách Povstalecké armády Ukrajiny a machnovského hnutí. Spolu s V. M. Volinem byl předním aktivistou Konfederace anarchistických organizací Ukrajiny (Nabat). Po vojenské porážce machnovského hnutí v roce 1921 odešel do emigrace, podílel se na práci různých emigrantských vydavatelství, zpracovával otázky teorie anarchismu a publikoval články na téma Ruské revoluce a porevolučních událostí.

Byl hlavním autorem Organizační Platformy světového svazu anarchistů, jednoho z klíčových dokumentů vývoje světového anarchistického hnutí a předním aktivistou skupiny Dělo Truda, ke které patřil i N. I. Machno, Ida Mettová a další ruští anarchističtí emigranti, jako např. Valevskij a Linskij.

Skupina vydávala stejnojmenný časopis. Jeho redakce sídlila nejdříve v Paříži, kde se časopis vydával od června 1925 do ledna 1930 a bylo vydáno 55 čísel. Pak bylo vydavatelství přeneseno do Chigaga (USA) a pokračovalo se až do konce 30. let, přičemž bylo vydáno dalších asi 55 čísel (č.56-108).

Na počátku 30. let se Aršinov vrací zpět do Ruska, o čemž neexistují přesné zprávy. Podle jedné verze byl zlomen katastrofálním stavem evropského anarchistického hnutí a chtěl dožít v kontaktu s příbuznými, podle druhé verze se vrátil proto, aby se pokusil zorganizovat podzemní anarchistickou organizaci a zahájit odboj proti bolševickému režimu. Od tohoto okamžiku o jeho životě nejsou k dispozici žádné spolehlivé informace.

V roce 1935 zveřejnila moskevská Izvestija (centrální tiskový orgán Komunistické strany) dopis, podepsaný údajně Aršinovem, ve kterém se zříká anarchismu. Ruské akademické zdroje uvádějí, že pravděpodobně někdy v letech 1936-1937 byl Aršinov zatčen, obviněn z „pokusu o obnovení anarchismu v SSSR“ a popraven, přičemž byl předtím dlouhou dobu držen ve vězení. Bližší okolnosti konce jeho života a smrti nejsou známy.

Source: Federace socialnich anarchistu

Return to The Nestor Makhno Archive

Other pages connected to this site:

Anarchist Groups & Organizations

An Anarchist Reader

L@ Pagin@ di nestor mcnab