Staré
a nové v anarchismu
Petr Alexejevič Aršinov
V
anarchistickém časopise „La Reveil", vycházejícím v Ženevě,
publikoval soudruh Enrico Malatesta ve formě letáku kritický článek
o projektu organizační platformy zpracovaném skupinou ruských anarchistů
v exilu.Tento článek v nás vyvolal úžas a lítost. Logicky jsme předpokládali
a stále předpokládáme, že myšlenka organizovaného anarchismu se setká
s tvrdošíjným odporem zastánců chaosu, tak početných v
anarchistických řadách, protože tato myšlenka zavazuje všechny
anarchisty, podílející se na hnutí, k zodpovědnosti a zabývá se pojmy
jako povinnost a kontinuita. Princip, kterým byla vychovávána většina
anarchistů až do dnešních dnů, by se dal popsat následující
definicí:"Dělám to, co chci a nenesu odpovědnost za nic."
Je naprosto přirozené, že tací anarchisté, prosáklí podobnými zásadami,
jsou otevřeně nepřátelští ke všem idejím organizovaného
anarchismu a kolektivní odpovědnosti.
Soudruh Malatesta je tomuto principu vzdálen a právě proto v nás jeho text vyvolal takové reakce. Úžas, protože je sám veteránem mezinárodního anarchistického hnutí a nepochopil ducha, ve kterém se nese Platforma, její živoucí podstatu a konkrétnost, která je založena na požadavcích, které na nás klade dnešní revoluční doba. Lítost, protože se ve jménu věrnosti dogmatu, obsaženém v kultu individuality (doufejme, že pouze dočasně), postavil proti práci, která se zdá být nezbytnou etapou v rozšiřování a rozrůstání anarchistického hnutí.Ihned na začátku svého článku Malatesta uvádí, že sdílí řadu tezí, obsažených v Platformě, nebo je dokonce přímo podporuje na pozadí svých idejí, které dále vysvětluje. Souhlasí s názorem, že anarchisté neměli a nemají vliv na běh sociálních a politických událostí kvůli nepřítomnosti seriózní a aktivní organizace.Principy vyzdvihované soudruhem Malatestou odpovídají základním principům Platformy. Mohli bychom tedy čekat, že soudruh Malatesta stejně tak rozebere, pochopí a přijme řadu dalších zásad, rozvinutých v našem projektu, protože všechny teze Platformy jsou soudržně a logicky propojeny. Malatesta nicméně pokračuje tím, že ostře vysvětluje své názorové rozdíly s Platformou. Ptá se, zda Všeobecný svaz anarchistů, navržený Platformou, může vyřešit problém vzdělávání pracujících mas. Na tuto otázku odpovídá záporně. Jako důvod uvádí údajnou autoritářskou povahu Svazu, která by se podle něj rozvinula do principu podřízenosti vedoucím kádrům a vůdcům.
Na
jakém základě je toto vážné obvinění ospravedlnitelné ?
Malatesta vidí hlavní důvod pro takové obvinění v myšlence
kolektivní odpovědnosti, doporučované Platformou. Považuje za nepřípustný
princip, aby celý Svaz byl odpovědný za každého člena a opačně
každý člen by byl odpovědný za politickou linii Svazu. Znamená to,
že Malatesta nepřijímá beze zbytku samotný princip organizace, který
se nám zdá nejdůležitější podmínkou toho, aby anarchistické
hnutí mohlo dále vyvíjet.
Dodnes se anarchistickému hnutí nikde nepodařilo dostat se do vývojové fáze lidového organizovaného hnutí jako takového. Příčina není v žádném případě skryta v objektivních podmínkách, například v tom, že masy námezdně pracujících nechápou anarchismus, nebo se o něj mezi revolucemi vůbec nezajímají; nikoli, příčina slabosti anarchistického hnutí se nachází zásadně v anarchistech samotných. Ti se dodnes ani jednou nepokusili propagovat svoje myšlenky, nebo provádět praktickou činnost mezi masami námezdně pracujících.Jestliže se i toto zdá soudruhovi Malatestovi podivné, stojíme pevně za tím, že činnost nejaktivnějších anarchistů - mezi něž počítáme i jeho - na sebe bere brala nezbytně individualistický charakter, dokonce i když se tato činnost vyznačovala vysokou měrou osobní odpovědnosti, jednalo se o jedince a nikoli o organizaci. V minulosti, když se naše hnutí zrodilo jako lokální i mezinárodní hnutí, měla být vydána výzva k masám námezdně pracujících, která by je přizvala k účasti na anarchistickém způsobu boje. Bylo to nezbytné, i kdyby to měla být práce pro izolované jedince s omezenými prostředky. Anarchističtí veteráni splnili svůj úkol a přitáhli nejaktivnější pracující směrem k anarchistickým myšlenkám. To ale byla pouze první polovina celé věci. Ve chvíli, kdy znatelně vzrostl počet anarchistů, přicházejících z mas námezdně pracujících, stalo se nemožné, omezit se pouze na izolovanou propagandu a činnost, prováděnou individuálně, nebo v roztříštěných skupinách. Pokračovat tímto způsobem bylo to samé, jako běžet na místě. Musíme směřovat vpřed, abychom nezůstali pozadu. Obecný úpadek anarchistického hnutí je objasnitelný přesně tím, že jsme udělali první krok, ale nešli jsme dále.
Onen druhý krok spočíval a stále spočívá v seskupení anarchistických sil, pocházejících z mas námezdně pracujících, v aktivním kolektivu, schopném vést organizovaný boj pracujících s cílem uskutečnit anarchistické myšlenky.
Otázka pro anarchisty celého světa je položena takto: může se naše hnutí spokojit s existencí založenou na starých formách organizace lokálních skupin, nemajících mezi sebou žádné organické spojení a jednajících každá sama za sebe podle svých jednotlivých ideologií a konkrétní praxe ? Nebo, zkuste si to představit, mělo by si naše hnutí zvolit nové způsoby organizace, které mu pomohou se rozvinout a zapustit kořeny mezi širokými masami námezdně pracujících ?
Zkušenost plynoucí z posledních dvaceti let a zejména pak ze dvou ruských revolucí 1905 a 1917-19 zdá se odpovídá na tuto otázku mnohem lépe, než všechny teoretické úvahy.
Během ruské revoluce byly pracující masy získány pro anarchistické myšlenky, ale anarchismus jako organizované hnutí nicméně utrpěl naprostou porážku. Zatímco na začátku revoluce jsme byli v prvních řadách, od okamžiku, kdy začala konstruktivní fáze, jsme se ocitli zcela mimo a následně také mimo masy. Nebyla to pouhá náhoda: takový vývoj nevyhnutelně vyplynul z naší vlastní neschopnosti, stejně tak z hlediska organizace, jako kvůli ideologickému zmatku.
Tento neúspěch byl způsoben skutečností, že anarchisté v průběhu revoluce nevěděli, jak sestavit svůj vlastní sociální a politický program a obraceli se na masy pouze s nesoustavnou a protichůdnou propagandou: neměli jsme žádnou stabilní organizaci. Naše hnutí bylo reprezentováno volně se sdružujícími organizacemi, které vznikaly náhodně tu a tam, nešly pevně za tím, co chtěly a nejčastěji prostě zmizely a nezanechaly za sebou žádné stopy. Bylo by zoufale naivní a hloupé věřit, že pracující by se mohli účastnit práce v takových "organizacích" od chvíle zahájení sociálního boje a komunistické výstavby.
Zvykli jsme si přisuzovat porážku anarchistického hnutí v Rusku v letech 1917-19 státní represi bolševické strany, což je velká chyba. Bolševická represe zabránila rozvoji anarchistického hnutí během revoluce, ale nepředstavovala hlavní a jedinou překážku. Jednou z principiálních příčin této porážky byla vnitřní neakceschopnost, která byla znakem rozdílných politických koncepcí organizace a taktiky. Anarchismus neměl žádný pevný a konkrétní názor na základní problémy sociální revoluce, názor nezbytný pro uspokojení potřeb mas, ze kterých se zrodila revoluce. Anarchisté vyznávali komunistickou zásadu:"Každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb.", ale nikdy se nezabývali převedením tohoto principu do reality a naopak dovolili jistým podezřelým elementům, aby proměnili tuto velkou zásadu v karikaturu anarchismu - vzpomeňte si jen kolik předáků se obohatilo tím, že si přisvojovali to, co patřilo kolektivu. Anarchisté hovořili mnoho o revoluční činnosti námezdně pracujících, ale nijak jim nemohli pomoci, dokonce ani tím, že by poukazovali na to, jak by tato činnost měla zhruba vypadat, nevěděli, jak vyřešit vzájemné se ovlivňující vztahy mas a centra jejich ideologické inspirace. Anarchisté tlačili pracující k tomu, aby ze sebe setřásli břemeno vlády, ale neuvedli, jakými prostředky upevňovat a bránit revoluční výdobytky. Postrádali jasnou a přesnou koncepci programových kroků v mnoha dalších otázkách. Bylo to přesně toto, čím se vzdálili aktivitě mas a odsoudili se k sociální a historické neschopnosti. Prvořadý důvod porážky anarchistů v ruské revoluci musíme hledat právě zde.
Nemáme také žádných pochyb o tom, že pokud by revoluce dnes vypukla v několika dalších evropských zemích, anarchisté by utrpěli stejnou porážku, protože nejsou o nic méně nejednotní v otázce idejí a organizace. Současná doba, kdy pracující vstupují po milionech do arény sociálního boje, si od anarchistů žádá přímé a přesné odpovědi na otázky, týkající se tohoto boje a komunistické výstavby, která po něm musí následovat - současná doba si žádá to samé: kolektivní odpovědnost anarchistů k jejich koncepcím a anarchistické propagandě všeobecně. Jestliže na sebe anarchisté tuto odpovědnost nevezmou, pak nebudou mít stejně jako kdokoli jiný právo šířit svoji nesoustavnou propagandu mezi pracujícími masami, svorně bojujícími, smířenými s těžkými obětmi a nesčetnými ztrátami.
Na této úrovni se v žádném případě nejedná o hru, nebo předmět experimentování. Proto, dokud nemáme Všeobecný svaz anarchistů, nemůžeme odpovědět na všechny tyto naléhavé otázky.
Na počátku svého článku soudruh Malatesta zdá se vítá myšlenku vytvoření široké anarchistické organizace, ale nicméně činí založené takové organizace nemožné svým kategorickým odmítáním kolektivní odpovědnosti. Je totiž nemožné něco takového uskutečnit, pokud neexistuje teoretická a organizační dohoda, zakládající společnou platformu, okolo které se mohou shromažďovat početní veteráni. Způsob respektování platformy, na kterém se dohodnou, musí být povinný pro všechny. Ti, kteří se nebudou řídit těmito základními principy, se nemohou stát členy organizace a ostatně, asi by se jimi nikdy stát nechtěli.
Tímto způsobem se organizace stane svazkem těch, kteří mají společnou koncepci teoretického, taktického a politického směrování, které má být naplněno.
Praktická činnost člena organizace tak bude následně přirozeně v plném souladu s obecnou činností a naopak činnost celé organizace nebude v rozporu se svědomím a aktivitou každého člena, pokud přijme za svůj program, na kterém je organizace založena.
Kolektivní odpovědnost můžeme charakterizovat tím, že celý Svaz je odpovědný za činnost každého člena za předpokladu, že bude vykonávat politickou a revoluční práci v politickém duchu Svazu. Zároveň je každý člen plně odpovědný za celý Svaz a hledí si toho, aby jeho činnost nebyla v protikladu s aktivitou, provozovanou ostatními členy. Neznamená to v žádném případě nějaké autoritářství, jak nás soudruh Malatesta chybně ujišťuje, je to výraz uvědomělého a odpovědného pochopení politické práce.
Je jasné, že tím, jak vyzýváme anarchisty, aby se organizovali na bázi konkrétního programu, neodmítáme jako takové právo anarchistů, hlásících se k jiným tendencím, aby se organizovali, jak je jim libo. Jsme nicméně přesvědčeni o tom, že ve chvíli, kdy anarchisté vytvoří celistvou organizaci, ukáže se pokleslost a bezvýchodnost tradičních organizací.
Soudruh Malatesta chápe princip odpovědnosti ve smyslu morální odpovědnosti jednotlivců a skupin. Proto připisuje konferencím a přijatým rezolucím pouze roli jakýchsi rozhovorů mezi přáteli, jejichž výsledkem jsou obecně pouze zbožná přání.
Do tohoto tradičního způsobu chápání role organizací, se s vervou pouští otázky, vyslovené Platformou. Soudruh Malatesta tak neučinil a pojmul současný problém organizování se pomocí dogmatické abstrakce. Pro nás, kteří jsme si v něm zvykli vidět nikoli ideologa, ale aktivistu skutečného a živoucího organismu, je to naprosto nepochopitelné. Soudruh Malatesta se spokojil se zjištěním, do jaké míry je ta či ona teze Platformy v souladu nebo nesouladu s tradičními anarchistickými názory. Poté, co zjistil, že se tyto teze nacházejí v protikladu se starými koncepcemi, odmítl je. Není schopen pomyslet na to, že by tomu ve skutečnosti mohlo být naopak a to, co způsobilo objevení Platformy je chybnost těchto starých tezí. Tak může být vysvětlena celá řada výše uvedených chyb a protikladů.
Musíme připomenout rovněž jeden jeho velký nedostatek. Nezabývá se ani konstruktivní částí Platformy, ale výlučně projektem organizace. Náš text nebyl zaměřen pouze na odmítnutí idejí syntézy a anarcho-syndikalismu, jako nerealizovatelných myšlenek, nacházejících se v koncích, ale rovněž stavěl do popředí projekt seskupení aktivních stoupenců anarchismu na základě víceméně homogenního programu. Soudruh Malatesta by měl být zastáncem přesně této metody, ale namísto toho ji přešel mlčením, stejně jako konstruktivní oddíl, přestože jeho záměry se zjevně vztahují na Platformu jako celek. To činí jeho článek protichůdným a neudržitelným. Svobodný komunismus nemůže otálet ve slepé uličce minulosti, ale musí z ní vykročit, postavit se jejím chybám a překonat je. Původní aspekty Platformy a skupiny Dělo Truda spočívají přesně v odcizenosti zastaralým dogmatům a pohotovém rozvíjení myšlenek a snaze být činný na základě věrohodných a současných faktů. Tento přístup představuje první pokus přiblížit anarchismus skutečnému životu a na tomto základě postavit anarchistickou činnost. Jenom tak se může svobodný komunismus oprostit od vysloužilých dogmat a popohnat vpřed živoucí hnutí mas.
Dělo Truda, č. 30 - 5/1928, str. 4-11.
překlad -PW-
Source: Federace socialnich anarchistu
Return to The Nestor Makhno Archive
Other pages connected to this site: