ABC
revolučního anarchisty
Nestor I. Machno
Anarchismus
znamená, že člověk svobodně žije a konstruktivně pracuje.
Anarchismus znamená zničení všeho, co je namířené proti přirozeným
a zdravým lidským tužbám
Anarchismus není jen teoretické učení, odvozující se od uměle vytvářených programů se zřetelem na regulaci života, je učením odvozujícím se od života ve všech jeho projevech a přesahujícím všechna nepřirozená kritéria.
Sociální
a politickou představou anarchismu je svobodná antiautoritářská
společnost, taková, která zachovává svobodu, rovnost a solidaritu mezi
všemi svými členy.
V anarchismu
Právo znamená zodpovědnost jednotlivce a je skutečnou zárukou
svobody a sociální spravedlnosti pro úplně každého, kdykoli a kdekoli.
Z toho pramení komunismus.
Anarchismus
je člověku vrozen, komunismus je z něho logicky odvozen.
Zmíněné
teze potřebují teoretickou podporu ve formě vědecké analýzy a
konkrétních faktů, aby se tak mohly stát základními principy
anarchismu. Velcí anarchističtí teoretici, jako Godwin, Proudhon,
Bakunin, Johann Most, Kropotkin, Malatesta a mnoho dalších, se nicméně
(podle mne každopádně) stavěli na odpor snahám sevřít svoji
doktrínu rigidními a definitivními parametry. Pravý opak byl pravdou. Můžeme
říci, že vědeckým dogmatem anarchismu je snaha ukázat, že lidské
přirozenosti je vlastní nikdy neusnout na vavřínech. Jedinou
konstantou vědeckého anarchismu je přirozená tendence odvrhovat všechny
překážky a jakékoli pokusy o vykořisťování člověka
člověkem. Namísto otrockých okovů stále svírajících současnou
společnost, s čímž mimochodem socialismus neudělal vůbec
nic a ani nemohl, anarchismus rozsévá semínka svobody a nezcizitelného lidského
práva této svobody užívat.
Jako
revoluční anarchista jsem během revoluce sdílel osudy ukrajinského
lidu. Z jeho aktivity bylo vidět, že tento lid se instinktivně cítí
zásadně osloven anarchistickými myšlenkami a také za to tragicky
zaplatil. Neustoupil jsem ani o krok a zakusil stejné hrozné strázně našeho
kolektivního boje, ale často jsem nebyl schopen pochopit a následně
zřetelně vyslovit cíle našeho hnutí. Obecně řečeno,
vždy jsem se ale rychle vzpamatoval a jasně pochopil, že cíl, jehož jménem
já a moji soudruzi voláme do zbraně, byl již pohotově přijat
masami, bojujícími za svobodu a nezávislost jednotlivce i lidstva jako celku.
Zkušenosti
z praktického boje posílily mé přesvědčení, že
anarchismus člověka učí na názorných příkladech.
Anarchismus je učení každým coulem stejně revoluční jako sám
život, je různorodé a silné ve svých projevech stejně jako tvořivá
podstata člověka, se kterou je dokonce nerozlučně spjato.
Jako
revoluční anarchista, dokud budu ještě, byť jen velmi slabě,
spojován s tímto souslovím, budu volat vás, mí utlačovaní bratři,
do boje za uskutečnění anarchistického ideálu. Anarchismu ve skutečnosti
porozumíte pouze prostřednictvím boje za svobodu, rovnost a solidaritu.
Anarchismus
je tedy v člověku přirozeně přítomen a v historické
rovině ho osvobozuje od uměle vytvořené otrocké mentality a pomáhá
mu stát se uvědomělým bojovníkem proti všem formám otroctví. V tomto
smyslu je tedy anarchismus revoluční.
Čím
více si je člověk pomocí reflexe vědom svého podřízeného
postavení, tím se stává pobouřenějším a tím více se v něm
projevuje anarchistický duch svobody, odhodlání a akce. Platí to o každém
jednotlivci, muži či ženě, i když předtím dokonce nikdy
nemuseli zaslechnout termín „anarchismus“.
Podstata
člověka je anarchistická, bouří se proti všemu, co uvězňuje.
Podle mého názoru vědecky formulovaný anarchismus velmi dobře vyjadřuje
podstatu člověka. Utlačovatelé i utlačovaní si začínají
pomalu kousek po kousku uvědomovat, jakou anarchismus vlastně hraje
roli. Ti první se snaží jeho ideál dezinterpretovat jakýmikoli prostředky
a ti druzí se snaží o jeho uskutečnění.
Pán
i otrok postupně začínají v procesu vývoje moderní civilizace
rozumět anarchismu.
I
přesto k jakým účelům byla nakonec civilizace použita –
potlačování a drcení jakékoli přirozené lidské tendence
protestovat proti všemožnému porušování lidské důstojnosti –
nebyla schopna umlčet nezávislé vědecké mozky, které prokázaly
skutečný původ člověka a demonstrovaly neexistenci boha,
dosud považovaného za Stvořitele lidstva. Pak se přirozeně
stalo snazším předložit nepopiratelné důkazy nepřirozené
povahy pozemských „božích zákonů“ a jimi zakotvených nespravedlivých
mezilidských vztahů.
Všechny
zmíněné události velmi pomohly uvědomělému vývoji
anarchistických myšlenek. Je rovněž pravda, že ve stejné době
vznikly umělé koncepce liberalismu a údajně „vědeckého
socialismu“, jednu z jehož větví představuje „bolševismus-komunismus“.
I přes jejich široký vliv na psychologii moderní společnosti nebo
minimálně na její značnou část a i přes jejich vítězství
nad klasickou reakcí, tyto umělé koncepce mají obě společnou
tendenci vždy nabrat zpáteční kurs ke starým známým břehům
starého světa.
Svobodný
člověk, který dosáhne uvědomění a začne ho šířit
kolem sebe, nevyhnutelně pošle na věčnost dnes i zítra celou
odpornou minulost lidstva a vše s ní související v pojmech zrady,
svévolného násilí a degradace. Pošle na věčnost i zmíněná
umělá učení.
Od
této chvíle se jednotlivec snaží vyprostit z krunýře lží a zbabělosti,
do kterého ho pozemští bohové sevřeli již od narození, za pomoci hrubé
síly bajonetu, rublu, „spravedlnosti“ a pokrytecké vědy – vědy
čarodějových učňů.
Poté,
co ze sebe smyje tuto pohanu, jednotlivec dosáhne celosti, jenž mu otevře
oči. Naskytne se mu pohled na celý svět a první věcí, které
si povšimne, je jeho minulý otrocký život, oplývající zbabělostí a
bídou. Jeho minulost z něj udělala otroka a zabila v něm
vše čisté, jasné a cenné, s čím vstupoval do života, aby
jej proměnila v bečící ovci nebo přihlouplého pána,
potlačujícího a ničícího všechno dobré, na co mohl narazit v sobě
i jiných.
Teprve
v této chvíli si člověk uvědomuje svoji přirozenou
svobodu, nezávislost na všech a všemu, co drtí na prach jakékoli projevy
odporu, všemu, co porušuje čistotu přírody a uvězňuje krásu,
která se projevuje a roste prostřednictvím svébytných tvořivých
pocitů jednotlivce. Teprve zde si jednotlivec znovu uvědomuje kým je
a proklíná jednou provždy svoji ostudnou minulost, ruší všechny duševní
svazky s tím, co dosud spoutávalo jeho individuální i sociální život
jařmem servilní moci a částečně i jeho vlastní rezignací,
podporovanou a zneužívanou zaklínači vědy.
Člověk
se tedy rok co rok přibližuje k ušlechtilému etickému cíli –
aby se sám nestal zaklínačem, nějakým prorokem moci nad jinými a
již nikdy netoleroval ty, kteří ho ovládají, jak předtím činil
po dlouhé generace.
Osvobozen
od nebeských i pozemských mocností a všech jejich morálních a společenských
nařízení, člověk znovu pozvedá svůj hlas a opravdově
se staví proti vykořisťování člověka člověkem a
pokřivování jeho přirozenosti, která zůstává stále oddána
pokračujícímu postupu směrem k úplnosti a dokonalosti. Tento
vzbouřenec si uvědomí sám sebe a okolnosti života svých utlačovaných
a ponížených bratrů, nechává promluvit své srdce a svůj rozum a
stává se revolučním anarchistou – jediným člověkem, schopným
žíznit po svobodě, dovršenosti a dokonalosti pro sebe i celé lidské
pokolení – a rozdrtí na prach všechno otroctví a sociální nenormálnosti,
jenž se historicky pomocí násilí zhmotnily ve Státu. Svobodný člověk
se proti tomuto vrahovi a organizovanému zločinci spolčuje se svými
soudruhy, aby tak posílil a zachovával linii opravdové komunistické politiky
ve smyslu všech společných výdobytků získaných na cestě
tvorby, která je zároveň grandiózní i bolestná.
Jednotlivý
člen podobných skupin se prostřednictvím své příslušnosti
osvobozuje od zločinného paternalismu vládnoucí třídy do té míry,
že znovu objevuje sám sebe, což znamená, že odmítá jakoukoli servilitu k ostatním,
ať již sám byl předtím cokoli: dělník, rolník, student nebo
intelektuál. Tímto způsobem se vyprostí z údělu mezka,
funkcionáře nebo lokaje, poddávajícího se panské zvrhlosti.
Člověk
se jako jednotlivec vrací ke své autentické osobnosti, když odmítne a
rozdrtí nepravdivá učení o životě a získá tím zpět svá
skutečná práva. Prostřednictvím této dvojí činnosti odmítnutí
a následného příklonu, se jednotlivec stává revolučním
anarchistou a uvědomělým komunistou.
Anarchismus
je jako ideál lidské existence vědomě otevřen každému
jednotlivci a představuje přirozenou touhu myšlení po svobodné a
tvořivé existenci, vedoucí k ideálu společenského štěstí.
Dnes se již anarchistická společnost nebo vůbec lidská harmonická
společnost nezdá být pouhou chimérou. Co se ale týče struktury a
praktického rozvržení, máme o její koncepci dosud jen velmi málo důkazů.
Samotná
idea anarchismu jako učení, nesoucího nový lidský život a jeho tvořivý
vývoj, individuálně stejně jako sociálně, je založena na
nezničitelné lidské podstatě a nezvratných důkazech
nespravedlnosti současné společnosti - opravdového věčného
parazita. Uskutečňování anarchistických cílů vede stoupence
anarchismu - anarchisty - do částečné
nebo úplné ilegality vzhledem k oficiálním institucím existující
společnosti. Anarchismus samozřejmě nemůže být uznán za
legitimní v žádné zemi, což můžeme vysvětlit pomocí toho,
že každá současná společnost je zcela prostoupena svým sluhou i pánem
– Státem. S pojmem Stát se identifikuje ona banda individuí, neustále
parazitujících na lidstvu, jehož život rozdělují na „třídy“.
Ať již individuálně či v bezejmenné mase, člověk
je nicméně vydán na milost a nemilost této bandě příživníků,
známých jako „páni a vládci“, kteří ve skutečnosti nejsou ničím
jiným, než bezostyšnými vykořisťovateli a utlačovateli.
Velká
idea anarchismu není vůbec po chuti těmto žralokům, kteří
utlačují a zotročují současný svět, ať už se jedná
o pravicové či levicové vlády nebo buržoazii či státotvorné
socialisty. Rozdíl mezi nimi se scvrkává na
fakt, že ti první jsou otevřeně buržoazní a tedy méně
pokrytečtí, zatímco ti druzí – státotvorní socialisté všech odstínů
– a mezi nimi zvláště kolektivisté, kteří si neprávem přisvojili
nálepku „komunisté“ - jmenovitě
Bolševici – se pokrytecky skrývají za hesly o „bratrství“ a
„rovnosti“. Bolševici jsou připraveni přelakovat fasádu svého
režimu klidně i tisíckrát a změnit název svého systému ovládání
a zotročování a poopravit přitom
termíny podle požadavků své politiky, ale na podstatě své
společnosti tím nezmění vůbec nic, dokonce i kdyby do svých
stupidních programů zabudovali nějaké kompromisy v rámci přirozených
protikladů, existujících ve vztazích dominace a podřízenosti. Přestože
vědí, že tyto protiklady jsou nepřemostitelné, upínají se k nim
bez ohledu na cokoli, z toho jednoho jediného důvodu, aby nedovolili
obživnutí skutečného lidského ideálu – anarchistického komunismu.
V souladu
se svými absurdními programy se státotvorní socialisté a komunisté
rozhodli „dovolit“ člověku osvobodit se v sociální rovině,
aniž by mohl v sociálním životě projevit jakoukoli svobodu. Co se
týče možnosti, aby se člověk osvobodil úplně svými
vlastními duševními silami tak, aby mohl být úplně svobodný a jednat
na základě vlastní vůle a pouze přirozených pravidel, přestože
se tohoto tématu dotýkají, v jejich přítomnosti o něčem
podobném nemůže být ani řeči. Právě proto spojují své
síly s buržoazií, aby se proces emancipace nikdy nevymknul jejich nečestnému
dohledu. V každém případě my již víme velmi dobře,
jakou podobu na sebe vezme „emancipace“ v rámci vládních institucí.
Buržoazie
pokládá za přirozené hovořit o námezdně pracujících v tom
smyslu, že jsou otroky, předurčenými ke svému údělu. Buržoazie
nikdy nepodpoří autentickou práci, která může zplodit něco
skutečně potřebného a krásného, co poslouží celému lidstvu.
I přesto, že má v průmyslu i zemědělství k dispozici
rozsáhlé kapitálové zdroje, předstírá, že není schopna odvodit zásady
nového sociálního pořádku. Současná doba ji vyhovuje, protože se
jí vlastně klaní až k zemi všichni mocní: carové, prezidenti, vlády
a zdánlivě všichni intelektuálové a vědci, všichni, kteří
za odměnu zotročují lidi. „Služebníci!“, volá buržoazie na své
věrné, „Dejte námezdním otrokům pár šestáků, které si
zaslouží, vezměte si něco za své věrné služby a podržte
zbytek pro nás!“ V podobných podmínkách nemohou vést jiný než překrásný
život. My však souhlasíme, co se týče příkrého odmítnutí státotvorných
socialistů a komunistů. Kdykoli se obracejí na pracující, organizují
je do politických stran, podněcují ke vzpouře a volají: „Odeberte
buržoazii státní moc a dejte ji nám a my vás pak osvobodíme.“
Námezdně
pracující jsou nesmiřitelní nepřátelé státní moci, jsou něčím
více než příživníky a privilegovanými. Dali průchod své nenávisti,
povstali ve své vzpouře, provedli revoluci, zničili státní moc a
odstavili její držitele a pak kvůli své naivitě nebo nedostatku předvídavosti
dovolili socialistům, aby se jí chopili. V Rusku se to stalo v případě
bolševiků-komunistů. Tito zbabělí jezuité, tato monstra, vrazi
svobody, se pak pustili do práce, aby začali věšet, střílet a
drtit lidi, dokonce neozbrojené, přesně tak, jak to dříve
činila buržoazie, ne-li hůře. Snažili se zlomit ducha nezávislosti,
ať již kolektivního nebo individuálního, s cílem vyhladit z člověka
jednou provždy svobodného ducha a tvořivou vůli, učinit ho duševním
otrokem a fyzickým lokajem bandy hrdlořezů, kteří se uhnízdili
na uprázdněném trůnu a neváhali vysílat své zabijáky, aby přiměli
masy k poslušnosti a zlikvidovali své odpůrce.
V Rusku
lid sténá pod vahou okovů socialistického státu. V jiných zemích
úpí pod jařmem socialistů spřežených s buržoazií nebo
pod režimem samotné buržoazie. Kdekoli – ať již individuálně
či kolektivně – člověk sténá pod útlakem státní moci
a jejího politického a ekonomického šílenství. Jen velmi málo lidí si všímá
jeho utrpení bez postranních úmyslů, protože staří i noví
potenciální kati jsou psychicky i fyzicky velice odolní a mohou se spolehnout
na značné a efektivní zdroje, kterými mohou podepřít svůj režim
a zlikvidovat kohokoli, kdo jim stojí v cestě.
Člověk
chce bránit svoje právo na život, svobodu a štěstí, snaží se
projevit své tvořivé odhodlání a skáče po hlavě do uragánu
násilí. Tváří v tvář nejistému výsledku svého boje má někdy
sklon k tomu vzdát se svému katu právě ve chvíli, kdy ten již
mele z posledního a jeden rozhodný úder by ho proměnil v třesoucí
se uzlíček, prosící o milost a břemeno na lidských bedrech by opět
bylo o něco lehčí. Naneštěstí lidé někdy kapitulují
tehdy, kdy jejich kati opravdu dodělávají. Pouze člověk, který
se úspěšně vyprostil z okovů útlaku a spatřil všechny
hrůzy, páchané na lidstvu, může nabýt přesvědčení,
že jeho vlastní svoboda i svoboda jeho soudruha je nezadatelná a stejně
tak i jejich životy. Pokud je připraven vydobýt si a ubránit svoji
svobodu a zlikvidovat všechny utlačovatele a jejich žoldáky (pokud se ti
druzí nevzdají svého řemesla), pak se tedy – pod podmínkou, že se sám
nepromění v terč
boje proti zlu současné společnosti tím, že nahradí buržoazní
moc jinou, stejně utlačující – ať už si říká
socialistická, komunistická nebo „dělnická“ (bolševická) – ale místo
toho se soustředí na vytvoření skutečně svobodné společnosti,
uspořádané na základě individuální odpovědnosti a zaručující
všem skutečnou svobodu a sociální spravedlnost – pouze tento člověk
se stává revolučním anarchistou. Může se směle podívat do očí
svému nepříteli na život a na smrt – Státu, případně klidně
vyslechnout jeho verdikt, ale vynést zároveň verdikt svůj.
„Ne,
tak to nesmí být! Povstaňte, utlačovaní bratři! Povstaňte
proti jakékoli státní moci! Zničte buržoazní moc a nenahrazujte ji mocí
socialistů nebo bolševiků - "komunistů". Skoncujte s jakoukoli
státní mocí a vyžeňte její stoupence, protože oni se nikdy nestanou
vašimi přáteli.“
Moc
státotvorných socialistů nebo komunistů je skrznaskrz stejně
odporná jako buržoazní moc. Může být dokonce ještě odpornější,
když provádí svoje experimenty na úkor krve a života lidí. V tomto
okamžiku tajný návrat na výchozí pozice buržoazní moci na sebe nenechá
dlouho čekat: nová moc se již nestrachuje uchýlit se k nejhoršímu
a lže a podvádí více než kdokoli jiný. Myšlenky socialismu či státního
komunismu se stávají zbytečnými, už jsou k ničemu a nová moc
sáhne po všem, co upevní její pozici. V konečném bodě začne
používat své nové prostředky k udržení nadvlády a stává se
zbabělejší než buržoazie, která revolucionáře věší na náměstí,
zatímco bolševismus-komunismus je podřezává a rdousí stranou v temné
uličce.
Jakákoli
politická revoluce, která se spoléhala na buržoazii nebo státotvorné
socialisty a komunisty jako na svoji hnací sílu, je názorným příkladem
toho, co jsem právě řekl, zvláště pak ruská Únorová a
Říjnová revoluce z roku 1917. Masy námezdně pracujících
svrhly ruský carský režim, ale stále se z politického hlediska cítily
osvobozeny jen napůl a snažily se dokončit svoji práci. Začaly
rozdělovat půdu zkonfiskovanou velkostatkářům a církvi
mezi ty, kteří na ní pracovali nebo chtěli pracovat bez vykořisťování
práce jiného člověka. Ve městech převzali lidé továrny,
dílny, tiskárny a další podniky, ve kterých pracovali. Námezdně
pracující byli pohlceni těmito skvělými a pozitivními počiny,
ustavili bratrské vztahy mezi městy a venkovem, ale nepovšimli si, že v Kyjevě,
Charkově a Petrohradu vznikly nové vlády.
Lidé
s pomocí svých třídních organizací s radostí položili základy
nové svobodné společnosti a zamýšleli nechat ji vyvíjet bez rušivých
vnějších vlivů a odstranit z ní všechny parazity a moc jedněch
nad druhými, kterou námezdně pracující považovali za tupou a škodlivou.
Tento
přístup se jasně projevil na Ukrajině, Uralu a Sibiři.
Podobná tendence se objevila ale i v Tbilisi, Kyjevě a Moskvě, v samotném
srdci zkorumpovaného režimu. Státotvorní socialisté a komunisté ale mají
na všech místech dostatek svých stoupenců i nájemných vrahů. Mezi
těmi druhými bylo i mnoho pracujících. Bolševici-leninisté s jejich
pomocí skoncovali s lidovými snahami takovým způsobem, že by jim
středověká inkvizice mohla závidět.
Co
se nás týče, my známe podstatu samotné státní moci a socialistickým
a bolševickým vůdcům říkáme: "Hanba vám! Tolik jste
toho napsali a řekli o krutosti buržoazie k utlačovaným. Jak
horlivě jste hájili svoji revoluční čistotu a uvědomělost
námezdně pracujících, bojujících za své osvobození a nyní, když
jste se dostali k moci, stali se z vás přesně ti samí zbabělí
služebníčci buržoazie nebo jste se sami proměnili v buržoazii,
protože jste se uchýlili k používání jejích metod v takovém měřítku,
že i samotná stará buržoazie nevěří svým očím a žertuje
na váš účet".
Prostřednictvím
zkušenosti s bolševismem - "komunismem" si buržoazie navíc uvědomila,
že „vědecká“ chiméra státního socialismu se nebyla schopna
vyrovnat se svými vlastními metodami a dokonce ani sama se sebou. Buržoazie
pochopila celou záležitost tak důkladně, že se dnes může posmívat
i obyčejným stoupencům státního socialismu, pokoušejícím se žít
podle jeho zásad. Uvědomila si, že v systému státního socialismu
vykořisťování a organizované násilí proti většině
pracující populace souvisí s prohnilým a extravagantním životním
stylem a parasitismem příživnických vrstev společnosti a ve skutečnosti
se vykořisťování ještě znásobilo a pouze se mu dnes říká
jinak. Přesně k tomuto závěru docházíme i my. Stačí
si jen povšimnout bolševické nenažranosti a toho, jak si přisvojili
revoluční výdobytky lidu a jejich policie, soudy, vězení a armády
žalářníků – to všechno je namířeno proti revoluci. Do
„rudé“ armády se stále verbuje násilím. V jejích řadách
panují staré známé manýry, i když dnes v jiném hávu, dokonce ještě
nespravedlivější a neúnosnější.
Liberalismus,
socialismus a státní komunismus jsou
tři rodní bratři z jedné rodiny. Každý má svůj vlastní
způsob jak ovládat lidi s cílem zabránit jim plně se rozvinout
ve směru ke svobodě a nezávislosti pomocí zformulování nových,
ucelených a původních zásad, zakotvených v sociálně
smysluplném ideálu, platném pro celé lidstvo.
„Povstaňte“!
– radí revoluční anarchista utlačovaným. Povstaňte a zničte
všechnu moc nad vámi i uvnitř vás. V žádném případě
nedopusťte ustavení nějaké nové moci. Buďte svobodní a braňte
svobodu proti všem narušitelům.
V lidské
společnosti je moc obyčejně opěvována těmi, kteří
nikdy nežili ze své vlastní práce, plným životem nebo těmi, kteří
tak už nežijí nebo žít nechtějí. Státní moc nikdy žádné společnosti
nepřinese radost, štěstí a smysluplnost. Státní moc byla vytvořena
příživnickými vrstvami pouze a výlučně za účelem krádeže
a tolerování jejich vražedného násilí proti těm, kteří v potu
tváře silou odhodlání, inteligence nebo svalů vytvářejí všechno
potřebné a dobré v lidském životě.
Ať
už se jedná o státní moc buržoazní, socialistickou nebo bolševicko -
"komunistickou" či dělnicko-rolnickou, ve svém důsledku
se projevuje naprosto stejně: každičkou svoji částí je škodlivá
jak dovršenému a šťastnému jedinci tak společnosti jako celku.
Podstata státní moci je všude stejná: snaží se anihilovat svobodu
jednotlivce, duševně z něj udělat otroka a fyzicky sluhu,
než ho použije pro svoji nejšpinavější práci. Neexistuje nic jako neškodná
moc.
Utlačovaní
bratři, vykořeňte veškerou moc v sobě samých a
nedovolte, aby byla nad vámi či vašimi bratry, ať se již nachází
daleko či blízko, ustavena nějaká nová!
Skutečně
smysluplný radostný život jednotlivce nebo skupiny se nevytváří s pomocí
moci a programu, majícího za cíl uzavřít se v umělých
konstrukcích a psaných zákonech. Ne, může být dosažen pouze na základě
individuální svobody a nezávislých tvůrčích počinů,
prorážejících si cestu střídavě pomocí destrukce a výstavby nového.
Svoboda
každého jednotlivce je základem anarchistické společnosti, která
dosahuje své dovršenosti pomocí decentralizace a uskutečnění společného
cíle – anarchistického komunismu.
Kdykoli
přemýšlíme o anarchokomunistické společnosti, vidíme ji jako
společnost opravdu ohromnou a harmonickou ve svých mezilidských vztazích.
Její osud závisí hlavně na svobodných jednotlivcích, sdružených do
autonomních uskupení – ať již spjatých zájmem, potřebou nebo příchylností
– zajišťujících všem stejnou úroveň sociální spravedlnosti a
spojujících se do federací a konfederací.
Anarchistický
komunismus je společností, zakořeněnou ve svobodě každého
člověka, v jeho nezcizitelném právu na nekonečný rozvoj,
vykořenění vší nespravedlnosti a zla, které bránilo společenskému
vývoji a zdokonalování tím, že společnost dělilo na vrstvy a třídy,
tento zdroj útlaku a násilí jedněch proti druhým.
Anarchistická
společnost si předsevzala jako svůj cíl učinit život všech
lidí krásnější a naplněný poznáním prostřednictvím práce,
odhodlání a intelektu. Anarchistický komunismus je v plném souladu s přirozeným
světem následně založen na dovršeném, nezávislém, tvořivém
a zcela svobodném lidském životě. Z tohoto důvodu se zdá, že
jeho stoupenci žijí životy svobodných a činorodých bytostí.
Práce,
univerzální bratrské vztahy, láska k životu, vášeň pro
svobodnou tvorbu krásného, všechny tyto hodnoty prostupují životem a prací
anarchokomunistů. Nepotřebují vězení, katy, vyzvědače
a provokatéry, které státotvorní socialisté a komunisté najímají ve značných
počtech. Anarchističtí komunisté z principiálních důvodů
odmítají potřebu existence nájemných banditů a zabijáků,
jejichž vrcholným ztělesněním a zároveň i vůdcem je
nepochybně Stát. Utlačovaní bratři! Připravujte se na
ustavení nové společnosti, přemýšlejte a organizovaně
jednejte! Vždy pamatuje, že vaše organizace musí být ve své společenské
práci pevná a soudržná. Stát je zapřísáhlým nepřítelem vaší
emancipace a je nejlépe ztělesněn ve svazku těchto pěti
postav: kapitalisty, vojáka, soudce, kněze a toho, kdo jim všem slouží,
intelektuála. Ve většině případů se ten posledně
jmenovaný chápe úkolu dokázat „legitimní“ oprávnění svých
čtyř pánů utlačovat lidské pokolení, regulovat lidský život
ve všech individuálních a sociálních rovinách a tím pokřivovat význam
přirozeného práva, aby mohla být kodifikována práva „historická a
soudní“, zločinné výplody nájemných pisálků.
Náš
nepřítel je velice silný, protože po celá staletí se živil drancováním
a násilím: z tohoto procesu odvodil a shromáždil zkušenosti, překonal
své vnitřní krize a nyní si nasadil novou tvář, protože je
smrtelně ohrožen novou vědou, která vyvádí člověka z jeho
staletých brlohů na dně. Tato nová věda osvobozuje člověka
od předsudků a vybavuje ho vším nezbytným pro sebepoznání a
objevení svého skutečného místa v životě, navzdory všem
pokusům čarodějových učňů zmíněných pěti
stereotypních postav zastavit pokrok, jdoucí tímto směrem.
Podobná
změna tvářnosti našeho nepřítele může být, můj
utlačovaný bratře, spatřena takřka v čemkoli, co
vychází z pera zkušených reformátorů států. Typický příklad
takové proměny jsme viděli v revolucích, ze kterých máme přímé
zkušenosti. Svazek „pěti“, Stát, náš nepřítel, nejprve jak se
zdálo úplně zmizel z povrchu zemského.
Ve
skutečnosti náš nepřítel pouze proměnil svoji podobu a našel
nové spojence, kteří se proti nám zločinně spikli: velmi poučný
příklad pro lidi z Ruska, Ukrajiny, Gruzie a mnoha oblastí Střední
Asie představují bolševici-komunisté. Je to poučení, které nikdy
nezapomeneme jako lidé, bojující za své vysvobození z hrozného na nás
uvaleného zločinu.
Jedinou
nejspolehlivější zbraní, dostupnou obětem útlaku v jejich
bitvě proti zlu, je sociální revoluce, ohromný skok vpřed ve směrování
lidského vývoje.
Přestože
sociální revoluce propuká spontánně, organizace usnadňuje její průběh,
pomáhá ve vytváření průlomů v bariérách, které jsou
okolo ní vytvořeny a přibližuje její začátek. Revoluční
anarchista pracuje v souladu s touto strategií tady a teď, za svého
života. Každá oběť útlaku si začíná uvědomovat jaké
jařmo ji tíží a přichází na to, že ponížení z člověka
vytlouká život a anarchisté si zasluhují pomoc. Každá lidská bytost by si
měla uvědomit, jakou odpovědnost nese a uskutečnit ji a vyřadit
ze společnosti všechny žoldáky a parazity ze svazku „pěti“, aby
lidstvo mohlo konečně svobodně vydechnout.
Každý
člověk a především revoluční anarchista – průkopník,
podněcující boj za ideály svobody, solidarity a rovnosti – by neměl
zapomenout, že pokud se má sociální revoluce vyvíjet tvořivou cestou,
vyžaduje odpovídající prostředky, zvláště pak stálou organizační
základnu, zejména ve chvíli, kdy ve spontánním výbuchu ničí otroctví
i s jeho kořeny, sází semínka svobody a zajišťuje právo každého
člověka na svobodný a neomezený vývoj. Právě v tomto
okamžiku si jednotlivci a masy uvědomí svoji svobodu v sobě i
okolo sebe a začnou rozhodně jednat na základě výdobytků
sociální revoluce, která bude následně velmi naléhavě potřebovat
onu organizační základnu. Například v Ruské revoluci sehráli
revoluční anarchisté vynikající roli, ale nebyli schopni uskutečnit
své historické poslání, protože jim chyběly základní nástroje sociální
akce. Ruská revoluce nám navíc názorně ukázala platnost následující
pravdivé skutečnosti: poté, co se masy lidí vyprostí z otrockých
okovů, v žádném případě si na sebe nechtějí ukovat
nějaké nové. Právě naopak – během revoluční doby se
masy snaží vytvořit nové formy svobodného sdružování, odpovídající
nejen jejím anarchistickým instinktům, ale rovněž potřebě
bránit jejich revoluční výdobytky v případě nepřátelského
útoku.
Během
praktického pozorování tohoto procesu jsem neustále docházel k závěru,
že nejplodnější a nejvhodnější formou sdružování nemůže
být nic jiného, než komunální svazek, vytvářený samotným životem a
společenskými zdroji: svobodný sovět. Revoluční anarchista
stojí na stejných pozicích a bez ohledu na následky se vrhá do akce a vyzývá
utlačované, aby se přidali k boji za svobodné sdružování.
Revoluční anarchista je přesvědčen, že nestačí, aby
se pouze projevily nejzákladnější tvořivé organizační zásady,
ale že se člověk musí vybavit nezbytnými strukturami na obranu nového
života před nepřátelskými silami. Praxe ukázala, že za tuto věc
se co nejrozhodněji musí postavit samotné masy, ihned a jako jeden muž.
Masy
lidí provádí revoluci, poháněny silou jim vrozeného anarchismu a
hledají způsoby svobodného sdružování. Vždy jsou nakloněny pořádání
svobodných a všeobecně přístupných shromáždění. Revoluční
anarchista jim musí pomáhat co nejzřetelněji artikulovat svůj přístup.
Například ekonomický problém svobodného sdružení komun musí najít
úplné řešení ve vytvoření výrobních a spotřebních družstev,
podporovaných svobodnými sověty. Revoluce postupuje mílovými kroky vpřed
právě prostřednictvím zřízení svobodných sovětů a
masy uchopí do svých rukou veškeré společenské dědictví
- půdu, lesy, dílny, továrny, železnice, přístavy atd. a
pak, sjednocené na podkladě společných zájmů, příchylnosti
nebo sdíleného ideálu, přebudují sociální život všemi možnými způsoby,
aby odpovídal jejich potřebám a přáním.
Je
nepochybné, že tento boj bude krvavý, bude stát hodně životů,
protože se svobodné lidstvo střetne v boji na život a na smrt se
starým řádem. Nebude čas na váhavost a přecitlivělost.
Bude to boj kdo z koho. Každopádně tak by měl uvažovat
kdokoli, kdo si alespoň trochu váží svých práv a práv lidstva, pokud
si ovšem nepřeje zůstat ujařmeným zvířetem a otrokem,
čímž je přinucen být právě dnes.
Když
se převládající životní silou
stane rozum a láska k sobě i ostatním, pak se člověk stane
opravdovým tvůrcem své vlastní existence.
Organizujte
se, utlačovaní bratři, shromážděte všechny lidi od pluhu i z továren,
ze školy i univerzitních kateder a nezapomínejte na učence a všeobecně
na intelektuály, aby tito mohli opustit svoje kabinety a pomoci nám na naší
odvážné cestě vpřed. Je sice pravda, že devět z deseti
intelektuálů na naši výzvu vůbec neodpoví a pokud ano, bude se z nás
opět snažit udělat ovce, protože – pamatujte! – jsou to přeci
jenom věrní sluhové svazku „pěti“. I přesto se ale najde
jeden z deseti, který se stane vaším přítelem a pomůže vám
odhalit zradu zbývajících devíti. Co se ale týče fyzického násilí,
brutální moci těch, kteří vládnou a vydávají zákony, budete ji
muset odrazit svým vlastním násilím.
Organizujte
se, vyzývejte všechny své bratry, aby se přidali ke hnutí a trvejte na
tom, aby byli z úřadů sesazeni všichni zbabělci, kteří ze
své vlastní volby ovládají životy druhých. Pokud se postaví na odpor,
povstaňte, odzbrojte jejich policii, polovojenské oddíly a další hlídací
psy svazku „pěti“. Uvězněte všechny vládce na nezbytně
nutnou dobu a roztrhejte a spalte jejich zákony! Strhněte vězení,
zlikvidujte katy a vyhlaďte jakékoli stopy státní moci!
V armádě
se nachází mnoho nájemných vrahů a zabijáků, ale rovněž i
vaši přátelé, odvedenci. Vyzvěte je, aby se přidali a oni vám
přispěchají na pomoc a pomohou zneškodnit žoldáky.
Bratři!
Jakmile se všichni shromáždíme do jedné velké rodiny, půjdeme vpřed
po cestě pokroku a vědomostí, necháme stíny minulosti za námi a
zamíříme ke společnému ideálu celého lidstva: svobodnému a
bratrskému životu, společnosti, ve které již nikdy nikdo nebude
otrokem, ani nebude nikým ponižován.
Na
brutální násilí našich nepřátel odpovíme mocnou silou naší
povstalecké armády. Na chaos a svévoli odpovíme založením našeho života
na principech spravedlnosti a individuální zodpovědnosti, nejlepší záruky
svobody a sociální spravedlnosti pro všechny.
Na
naší cestě přeměny se k nám odmítnou připojit pouze
krvežízniví zločinci ze svazku „pěti“, budou se nám snažit
postavit na odpor a udržet si svá privilegia a tím si podepíší rozsudek
smrti.
Ať
žije toto jasné a pevné přesvědčení, boj za ideál všeobecné
mezilidské harmonie – anarchistické společnosti.
„Probužděnije“ 18/leden 1932, str. 57-63 a 19-20/únor-březen 1932, str. 16-20
Return to The Nestor Makhno Archive