Machnovščina
a problém antisemitismu
Nestor I. Machno
Po
celých sedm prošlých let na machnovské revoluční hnutí nakydali jeho
nepřátelé tolik špíny, že se jeden musí podivit nad jejich naprostou
bezostyšností. Je velmi výmluvné, že tyto nestydaté lži namířené
na moji osobu, machnovské povstalce a dokonce naše hnutí jako celek, mohou
sjednotit lidi nejrůznějšího původu i politického přesvědčení.
Můžete mezi nimi najít novináře všech možných odstínů,
spisovatele, vědce i nemotorné nedouky, politické hochštaplery i
spekulanty, kteří se občas nezdráhají postavit na piedestal jako předvoj
revolučních myšlenek. Můžeme se rovněž setkat i s údajnými
anarchisty, například Yanovským z časopisu „Freie Arbeiter
Stimme“. Všichni tito lidé nejroztodivnějšího přesvědčení
se nestydí o nás lhát, aniž by nás osobně znali a někdy snad ani
sami nevěří svým pomluvám. Velmi nečestně o nás lžou a
neustále na nás útočí, aniž by se pokusili ověřit si
podklady pro své ubohé řeči a mluvení z cesty. Musíme se
zeptat, máte vůbec nějaký důkaz pro svoji hysterii? Před nějakou
dobou mě všechny bezostyšné lži o machnovcích - pogromistech, podávané
bez jediného důkazu nebo ověření, vedly k oslovení mezinárodní
židovské komunity prostřednictvím důvěryhodného francouzského
a ruského anarchistického tisku. Požádal jsem o odkrytí zdrojů všech
zmíněných absurdit, o konkrétní faktografické detaily týkající se
údajných pogromů nebo navádění či podněcování k pogromům
ve spojitosti s mnou vedeným ukrajinským revolučním hnutím námezdně
pracujících.
Na
moji „Výzvu Židům celého světa“ mi odpověděl pouze známý
pařížský klub „Fabourg“. Prostřednictvím novin nechal jeho
ředitel oznámit, že na setkání 23. června 1927 se bude probírat následující
otázka: “Byl ´generál´ Machno přítelem Židů nebo se podílel
na jejich vyvražďování?“ V poznámce stálo, že na moji obranu
vystoupí náš francouzský soudruh Lecoin.
Samosebou
jakmile jsem se dozvěděl o chystané debatě, ihned jsem navštívil
ředitele klubu Poldese a písemně ho požádal, aby byl z pořadu
jednání stažen Lecoinův projev a já mohl k členům klubu
promluvit osobně. Poté, co jsem obdržel kladnou odpověď, předstoupil
jsem 23. června 1927 před klubové shromáždění.
Nicméně
se stalo, že debata se odehrávala poněkud zvláštním způsobem a na
témata týkající se mne došlo až na samém konci programu a já jsem mohl
promluvit až velmi pozdě, okolo jedenácté hodiny večerní. Nemohl
jsem se tak problému věnovat do dostatečné hloubky. Mohl jsem udělat
nejlépe pouze to, že jsem se zabýval historickou podstatou, zdroji a
strukturou ukrajinského antisemitismu. Možná moji nepřátelé z této
skutečnosti vytlučou nějaký politický kapitál, ale neměl
jsem nad situací kontrolu a navíc jsem se do výkladu zabral skutečně
důsledně. Podle francouzských policejních předpisů
teoreticky nemám vůbec právo komunikovat se svými francouzskými
soudruhy. Výsledkem je fakt, že jsem nemohl sám zorganizovat nějaké veřejné
shromáždění, abych se postavil proti novým pomluvám. Někteří
lidé rovněž o této záležitosti drze lhali a tvrdili, že jsem byl v Paříži
„postaven před soud“! Je to jen další z mnoha lží mých nepřátel,
údajných a ve skutečnosti pokryteckých obhájců práv a nezávislosti
židovského lidu, který si za posledních třicet let v Rusku a na
Ukrajině tolik vytrpěl.
Můžeme
vůbec proti těmto lžím postavit věrohodná fakta? Všichni židovští
námezdně pracující i ostatní pracující na Ukrajině si jsou velmi
dobře vědomi, že mnou vedené hnutí
bylo autentické revoluční hnutí pracujících. Nikdy jsme se
nepokoušeli rozdělit praktickou organizaci zrazovaných, vykořisťovaných
a utlačovaných námezdně pracujících na rasovém základě.
Pravý opak je pravdou: snažili jsme se je všechny sjednotit do mocného
revolučního svazku schopného rázně se postavit utlačovatelům,
zvláště děnikinovcům, zcela zarputilým antisemitům. Naše
hnutí nikdy neprovedlo žádný protižidovský pogrom a nikdy k žádnému
nepodněcovalo. Co je ale důležitější – v tvrdém jádru
ukrajinského (machnovského) revoluční hnutí se nacházelo mnoho Židů.
Jedna rota guljajpolského pěšího pluku se například skládala z dvou
set výlučně židovských pracujících. Ve stejné jednotce byla rovněž
dělostřelecká baterie složená že čtyř hrubých kusů.
Její velitel, obsluha i ochranný oddíl – všechno byli Židé. V machnovském
hnutí bylo mnoho dalších Židů, kteří se z osobních důvodů
rozhodli zařadit do normálních smíšených revolučních bojových
oddílů. Všichni se tak rozhodli učinit svobodně, všichni to
byli dobrovolníci, kteří statečně a čestně bojovali
za společnou věc všech námezdně pracujících. Představitelé
těchto anonymních bojovníků se nacházeli ve všech ekonomických útvarech,
zásobujících celou armádu. Vše výše řečené může být ověřeno
v židovských osadách a vesnicích guljajpolského regionu.
Tito
a podobní židovští povstalci z řad námezdně pracujících
strávili pod mým velením dlouhou dobu, nikoli dny či měsíce, ale
spíše celé roky. Všichni byli svědky toho, jakým způsobem jsem se
já, štáb i celá armáda zachovali k antisemitismu a pogromům, které
způsobil.
Každý
pokus o pogrom nebo rabování z naší strany byl zaražen hned v počátku.
Všichni vinni podobnými zločiny byli obyčejně zastřeleni
na místě. Tak se stalo například květnu 1919, když nějací
rolničtí povstalci z Novo-Uspenovky cestou na frontu z odpočinku
v zázemí objevili v blízkosti židovské kolonie dvě zohavěná
těla. Domnívali se, že se jedná o těla povstalců zabitých Židy
a vybili si svůj vztek na obyvatelích oné kolonie. Povraždili jich asi třicet.
Ve stejný den můj štáb vyslal do kolonie vyšetřovací komisi, která
objevila stopy původců tohoto masového vraždění. Ihned jsem
vyslal do jejich vesnice zvláštní oddíl a nechal je zatknout. Osoby zodpovědné
za útok na židovskou kolonii, jmenovitě šest lidí – mezi nimi i jeden
bolševický okresní komisař – byly zastřeleny 13. května
1919.
Podobný
případ se odehrál v červenci 1919, když jsem se octl v sevření
mezi Děnikinem a Trockým. Trocký tehdy řekl své Straně, že
„bude lépe, když celá Ukrajina padne do rukou Děnikinovi, než abychom
připustili rozšíření machnovščiny“ a já byl přinucen
přetáhnout na pravý břeh řeky Dněpru. Tehdy jsem se potkal
s pověstným Grigorijevem, atamanem chersonské oblasti. Grigorijev se
nechal svést přihlouplými pomluvami, kolujícími o mě a povstaleckém
hnutí a snažil se vyjednat se mnou a mým štábem spojenectví za účelem
jednotné kampaně proti Děnikinovi a bolševikům.
Začali
jsme rozhovory pod mnou vynucenou podmínkou, že během dvou týdnů
ataman Grigorijev předloží mému štábu a Sovětu (machnovské)
revoluční povstalecké armády Ukrajiny dokumenty, prokazující nepodloženost
zpráv obviňujících ho z provedení dvou nebo tří protižidovských
pogromů v Jelizavetgradu. Pokud tak v dané lhůtě neučiní,
budeme se od něj distancovat.
Grigorijev
o této podmínce chvíli přemýšlel a pak jako zkušený voják a stratég
souhlasil. Aby mi dokázal, že v žádném případě nemůže
být pogromistou, upozornil na skutečnost, že v jeho suitě je i
ukrajinský představitel Sociálně-revoluční strany. Pak mě
obvinil, že jsem proti němu jménem svého štábu zcela neprávem vydal nějakou
„Výzvu“ a v dobré víře mě představil několika
politickým představitelům, kteří ho doprovázeli: Nikolaji
Koprnickému z Ukrajinské socialistické revoluční strany a Selianskému
(alias Gorobecovi) a Koljužnému z Ukrajinské sociálně demokratické
strany.
Odehrálo
se to právě tehdy, když jsem se nacházel se svým hlavním bojovým oddílem
na předměstích Jelizavetgradu.
Pokládal jsem za svoji povinnost zachovat se jako revolucionář a využít
příležitosti k soukromému ověření, co ataman Grigorijev
skutečně prováděl během okupace města. Zároveň
mi někteří zadržení děnikinovští agenti vypověděli,
že Grigorijev se za zády pracujících chersonského regionu připravuje
zkoordinovat pohyby svých jednotek s děnikinským velitelstvím tak,
aby mohla být provedena soustředěná kampaň proti bolševikům.
Od
obyvatel Jelizavetgradu a sousedících vesnic i od některých partyzánů
z Grigorijevových jednotek jsem se dozvěděl, že po obsazení
jakéhokoli města došlo k masakru Židů. V jeho přítomnosti
a na základě jeho rozkazů Grigorijevovi muži v Jelizavetgradu
povraždili na dva tisíce Židů, včetně výkvětu židovské
mládeže a mnoha členů anarchistických, bolševických a
socialistických mládežnických organizací. Někteří z nich
byli dokonce vytažení z vězení, jen aby mohli být pobiti.
Na
tomto základě jsem okamžitě prohlásil „Grigorijeva, atamana
Chersonu a ´socialistického revolucionáře´“ za děnikinského
agenta a zločinného pogromistu, přímo zodpovědného za akce
jeho stoupenců proti Židům.
21.
července 1919 na našem setkání v Sentově byl Grigorijev obviněn
z výše jmenovaných zločinů a pro výstrahu všem na místě
zastřelen. Jeho popravu a důvody k ní vedoucí, jsme oznámili těmito
slovy: „Pogromista Grigorijev byl popraven machnovskými předáky Baťkou
Machnem, Semjonem Karetnikem a Alexisem Chubenkem. Machnovské hnutí přijímá
za tento čin plnou zodpovědnost před tváří Historie.“
Toto prohlášení schválili členové Sovětu povstalecké armády a přítomní
členové Socialistické revoluční strany včetně Nikolaje
Koprnického (poznámka: po sociálních demokratech Selijanském a Kolužném
se po Grigorijevově popravě slehla země).
Tak
jsme naložili se všemi, kteří prováděli pogromy nebo je připravovali.
Nešetřili jsme ani toho, kdo raboval, ať již patřil k Povstalecké
armádě či nikoli. Stalo se to například v srpnu 1920, kdy
jsme obklíčili dva petljurovské nacionalistické oddíly pod velením Levčenka
a Matjanaši. Vyslali vyjednavače a navrhli, že by se k nám mohli přidat.
Já i štáb jsme je přijali a souhlasili s jejich začleněním
do našich řad. Nicméně jsme se velmi brzy doslechli, že
nacionalistické elementy z těchto oddílů se zapojily do rabování
a projevily naprosto zřejmý antisemitismus. Na místě jsme je postříleli
ve vesnici Avreški, provincie Poltava. Několik dní nato byl zastřelen
za provokativní antisemitské chování ve městě Žinkov (rovněž
provincie Poltava) i jejich velitel Matjanaša. Jeho oddíl byl odzbrojen a většina
vojáků propuštěna ze služby.
V prosinci
1920 se celá situace zopakovala, ale tentokrát byly jejími aktéry jednotky
Rudé armády. Tehdy jsme úspěšně přestáli útok Buďonného
kavalerie a zcela rozprášili jeho XI. pěší divizi blízko vesnice
Petrovo v újezdu Alexandrovsk a poté i XIV. jízdní divizi a zajali celý
její velitelský sbor i štáb. Mnoho válečných zajatců z XI.
divize projevilo zájem o vstup do Povstalecké armády, aby mohli podle svých
vlastních slov bojovat proti autokratickým politickým komisařům. Na
svém pochodu přes Cherson se dostali k vesnici Dobroveličce,
polovinu jejíž obyvatel tvořili Židé a jistí bývalí Buďonného
nebo Petljurovi kavaleristé začali na základě pomluv, kolujících v jejich
bývalé armádě o tom, že machnovci se chovají nepřátelsky k Židům,
drancovat domy židovských vesničanů. Jakmile se o tom doslechli zkušení
machnovci, byli všichni pachatelé zatčeni a na místě zastřeleni.
Během
celé své existence se tak machnovščina chovala naprosto nekompromisně
k antisemitským pogromistům, protože byla skutečným revolučním
hnutím námezdně pracujících na Ukrajině.
„Dělo
Truda“ 30-31, listopad-prosinec 1927, str. 15-18
Return to The Nestor Makhno Archive