Na
památku kronštadtské vzpoury
Nestor I. Machno
Sedmý
březen je pochmurným dnem po všechny námezdně pracující „Svazu
sovětských socialistických republik,“ kteří se ať již přímo
či nepřímo zúčastnili událostí proběhnuvších onoho dne
v Kronštadtu. Připomínka tohoto výročí je stejně bolestná
i pro námezdně pracující všech ostatních zemí, protože vyvolává
vzpomínky na to, co svobodní pracující a námořníci z Kronštadtu
požadovali po svém Rudém vrahovi, „Ruské komunistické straně“ a
její loutce, „sovětské“ vládě, zcela zaneprázdněné rdoušením
ruské revoluce.
Kronštadt
požadoval, aby tito nájemní zabijáci ve službách státu vrátili pracujícím
měst i venkova vše, co jim právem patří, neboť právě
pracující provedli revoluci. Povstalci z Kronštadtu trvali na praktickém
uplatnění základů Říjnové revoluce.
„Svobodně
volené sověty, svobodu slova pro dělníky i rolníky, anarchisty a
levé esery.“
Ruská
komunistická strana pohlížela na Kronštadt jako na jasné ohrožení svého
mocenského monopolu v zemi a skrývaje svoji zbabělou tvář
vraha pod maskou revolucionáře a přítele lidu, prohlásila svobodné
námořníky a dělníky z Kronštadtu za kontrarevolucionáře
a vyslala na ně desítky tisíc svých poslušných žalářníků
a otroků: Čekisty, Kursanty (důstojnické kadety Rudé armády
– pozn. Alexandre Skirda), členy Strany… aby zmasakrovali povstalce z Kronštadtu,
statečné bojovníky a revolucionáře, jejichž jedinou vinou bylo
pobouření nad lhaním a zbabělostí Ruské komunistické strany, která
zadupala do země práva námezdně pracujících a revoluci.
V
6 hodin 45 minut ráno sedmého března 1921 byl na Kronštadt vypuštěn
uragán dělostřelecké palby. Kronštadt se přirozeně a
nevyhnutelně bránil. Bránil se nikoli jen ve jménu svých požadavků,
ale i jménem ostatních námezdně pracujících, bojujících za svá
revoluční práva, svévolně pošlapaná bolševickou vládou.
Ozvěna
výstřelů z Kronštadtu se rozlehla celým zotročeným
Ruskem, které bylo připraveno podpořit tento spravedlivý a hrdinský
boj, ale naneštěstí již nebylo schopno tak učinit. Bylo odzbrojeno,
neustále vykořisťováno a spoutáno trestnými oddíly Rudé armády
a Čeky, speciálně vytvářenými, aby zlomily svobodného ducha a
svobodnou vůli země.
Je
těžké odhadnout ztráty kronštadtských povstalců a tupých mas vojáků
Rudé armády, ale můžeme si být jisti, že dohromady se jednalo o více
než deset tisíc mrtvých. Většinou to byli dělníci a rolníci, ti
samí lidé, které Lžistrana zneužila k uchopení moci poté, co je
podvedla příslibem lepší budoucnosti. Použila je výlučně ve
prospěch svých stranických zájmů, aby rozšířila a upevnila
svoji všemocnou nadvládu nad ekonomickým a politickým životem země.
Kronštadt
bránil proti bolševické oligarchii to nejlepší z boje dělníků
a rolníků za Ruskou revoluci. Z tohoto důvodu se oligarchové
rozhodli lidi z Kronštadtu zlikvidovat, některé ihned po svém vítězství
a zbytek v kobkách a kriminálech zděděných po carském a buržoazním
režimu. Pokud pochopíte tato slova, 7. březen budete pokládat za vskutku
nesmírně bolestné výročí pro námezdně pracující celého světa.
Památka kronštadtských revolucionářů padlých v boji, i těch,
kteří shnili zaživa v bolševických žalářích, tak sedmého
března neožívá pouze pro ruské námezdně pracující. Nechci však
zakončit tento článek v plačtivém tónu: kromě vzpomínkových
akcí na sedmého března by námezdně pracující všech zemí měli
pořádat na všech místech protestní shromáždění proti zvěrstvům
páchaným Ruskou komunistickou stranou na revolučních dělnících a
námořnících v Kronštadtu a požadovat propuštění těch,
kteří do dnešního dne živoří v bolševických vězeních
a jsou internováni v koncentračních táborech ve Finsku.
„Dělo
truda“ 10, březen 1926, str. 3-4
Return to The Nestor Makhno Archive