Idea rovnosti a bolševici

Nestor I. Machno

XIV. sjezd Ruské komunistické strany ostře odsoudil koncepci rovnosti. Před jeho začátkem se o myšlence rovnosti zmínil Zinověv během své polemiky proti Ustraljevovi a Bucharinovi. Prohlásil, že celá současná filosofie je udržitelná pouze prostřednictvím ideje rovnosti. Kalinin se proti tomuto tvrzení zásadně postavil právě na XIV. sjezdu a přidržel se výkladu, že jakákoli zmínka o rovnosti může mít pouze negativní dopad a  nesmí být tolerována. Svoje tvrzení odůvodnil následujícím způsobem:

„Můžeme s rolníky hovořit o rovnosti? Nikoli, v žádném případě, protože by začali požadovat stejná práva jako dělníci, což by bylo v naprostém rozporu s diktaturou proletariátu. Můžeme podobně hovořit o rovnosti s dělníky? Rovněž nikoli, protože řekněme si, jestliže například komunista a nestraník vykonávají stejné zaměstnání, rozdíl spočívá v tom, že první z nich pobírá dvojnásobnou mzdu. Připustit mezi nimi rovnost by znamenalo připustit, aby se nestraníci domáhali stejných platů jako komunisté. Soudruzi, je to přijatelné? Ne, není. Můžeme tedy volat po zavedení rovnosti mezi komunisty? Ne, ani to není možné, neboť i oni zastávají různé pozice ve smyslu práv a materiálních požitků.“

Na základě podobných úvah došel Kalinin k závěru, že Zinověvův způsob používání termínu „rovnost“ je demagogický a škodlivý. Ve své odpovědi Zinověv sjezdu řekl, že pokud hovořil o rovnosti, pak tedy v úplně jiném smyslu. Měl na mysli „socialistickou rovnost“, což znamená rovnost, která nastane až jednoho dne ve více či méně vzdálené budoucnosti. V současnosti, kdy ještě neproběhla světová revoluce a nikdo neví, kdy přijde, nemůže být o rovnosti ani řeči. Zvláště nemůže existovat žádná rovnost práv, neboť ta by nás odklonila směrem k velmi nebezpečným „demokratickým“ úchylkám.

Tato koncepce rovnosti nebyla zmíněna ve sjezdové rezoluci. V základě se ale dva soupeřící tábory na sjezdu shodly, že ideu rovnosti není možné tolerovat.

Před nějakým časem – a není to tak docela dávno – mluvili bolševici úplně jinak. Během velké Ruské revoluce bojovali pod praporem rovnosti za svržení buržoazie, tehdy ještě ve shodě s dělníky a rolníky, po jejichž zádech se vyšplhali k politické moci. Po osmi letech, kdy drželi ve svých rukou životy i svobodu námezdně pracujících bývalého Ruska – dnes známého jako „Svaz sovětských socialistických republik“ – se bolševický car snaží přesvědčit pracující onoho „Svazu“ i pracující dalších zemí, které dosud nemá ve své moci, že pokud je perzekvoval, nechával shnít ve vězení nebo deportoval a vraždil své politické protivníky, vše se dělo výlučně ve jménu revoluce a jejích rovnostářských základů (údajně též bolševického původu), které chtěli její nepřátelé zničit.

Už tomu brzy bude osm let, co začala proudem téci krev anarchistů, protože se odmítli servilně pokořit před násilím a bezostyšností těch, kteří uchopili moc. Anarchisté se nesklonili ani před jejich neskutečně prolhanou ideologií a naprostou nezodpovědností.

Během páchání tohoto zločinu, jenž nemůžeme vysvětlit jinak, než pomocí krvežíznivosti bolševických polobohů, zmizel z povrchu zemského nejlepší výkvět revoluce, protože se vždy nejvěrněji stavěl k revolučním myšlenkám, nikdy je nezradil a nenechal se uplatit. Děti revoluce čestně bránily její základní východiska, snažily se odsunout stranou šílené bolševické potentáty a najít cestu ven ze slepé uličky, aby našly způsob, jak dosáhnout skutečné svobody a opravdové rovnosti mezi námezdně pracujícími.

Bolševičtí mocipáni si rychle uvědomili, že aspirace těchto dětí revoluce jsou předzvěstí konce jejich privilegií, nejprve bezohledně převzatých od svržené buržoazie a poté zrádcovsky posílených k jejich užitku. Proto posílali revolucionáře na smrt. Pomáhali jim v tom lidé s duší otroka a tekly potoky krve. Krev se jimi valí již po celých dlouhých osm let a my se ptáme: ve jménu čeho? Bolševici odpovídají: ve jménu svobody a rovnosti pracujících a pokračují v likvidaci dalších tisíců bezejmenných revolucionářů, bojovníků za sociální revoluci, označených za „bandity“ a „kontrarevolucionáře“.

Bolševici pomocí svého obvyklého bezostyšného lhaní skryli před očima námezdně pracujících celého světa pravý stav věcí v Rusku a zvláště pak svůj naprostý bankrot ve výstavbě socialismu. Každý, kdo má ale oči k vidění, tak vidí.

Anarchisté včas upozorňovali námezdně pracující v každičké zemi na zločiny spáchané bolševiky během Ruské revoluce. Bolševismus, zosobnění ideálu centralizovaného státu, se ukázal být smrtelnou hrozbou pro svobodného ducha revolučních námezdně pracujících. Uchýlil se k naprosto bezprecedentním opatřením, sabotoval vývoj revoluce a pošpinil její pověst. Úspěšně se vydával za něco, čím není, skryl svoji pravou tvář před zraky námezdně pracujících a vydával se za ochránce jejich zájmů. Teprve nyní po osmi letech jeho panování začíná stále intenzivněji flirtovat s mezinárodní buržoazií, pomalu odkládá svoji revoluční masku a vystavuje na odiv světu práce svoji podobu krutého vykořisťovatele.

Bolševici hodili přes palubu myšlenku rovnosti nejen v praktické, ale i teoretické rovině, protože i její pouhá definice pro ně dnes představuje velké nebezpečí. Je to snadno pochopitelné, neboť jejich vláda jako taková spočívá na diametrálně odlišné koncepci: křiklavé nerovnosti. Tíhu jejího zla a veškeré hrůzy nejsou na svých bedrech pracující. Doufejme, že z toho námezdně pracující celého světa vyvodí nezbytné závěry a na oplátku skoncují s bolševiky, těmito stoupenci ideje otroctví a útlaku Práce.

„Dělo truda“ 9, únor 1926, str. 9-10

Next Section

Index

Return to The Nestor Makhno Archive