O historii španělské revoluce z roku 1931 a roli, jakou v ní sehráli levicoví a pravicoví socialisté a anarchisté

  Nestor I. Machno

Kdykoli vypukne revoluce – bez ohledu na její charakter (nejdůležitější otázkou je, zda jsou do ní zapojeny široké masy dělníků a rolníků) a její vůdci, ať již pevně organizovaná skupina nebo síť jednotlivců, těšící se v očích námezdně pracujících obzvláštní autoritě, se vyšvihnou nad masy, nejdou s nimi ruku v ruce a nezískají si jejich důvěru, čekají, že samo od sebe se stane něco mimořádného nebo dokonce, co je ještě horší, snaží se je podřídit vnucením jedné jediné „správné“ politické linie, pak se tedy taková revoluce není schopna plně rozvinout a selhává v otázce vyřešení nebo jen pouhého zformulování naléhavých soudobých problémů. Nemůže pak odvodit nové a dodatečné metody sociální akce, aby zhatila plány svých nepřátel a uspokojila nepříjemně doléhající potřeby a namísto toho je přinucena vydat se do klidných vod a rozpustit se v zoufalém manévrování. Tehdy buď umírá pod údery těch, proti kterým byla namířena nebo mění orientaci, ustupuje a je paralyzována v souladu se zájmy svých vnitřních nepřátel.

Všechny podobné úvahy se ukázaly být často rozhodující během revolucí proběhlých v Evropě i kdekoli jinde. To samé se stalo ve Španělsku. Je pravda, že Španělská revoluce z roku 1931 se od mnoha jiných liší svými specifickými rysy. Nebyla rozpoutána revolučním vřením ve městech a na venkově, ale spíše volebním výsledkem. Postupně se díky levicovým elementům zbavila svého závaží a dostala se na práh rozsáhlé osvobozující sociální akce námezdně pracujících. Skončila však nicméně výhodně pouze pro autoritářské prvky a předznamenala tragický osud mnoha námezdně pracujících a revolucionářů i všeho, čeho dosáhli. Zodpovědnost padá většinou na hlavy španělských levicových politických stran. Nešťastnou výslednici revolučního procesu můžeme připsat jak autoritářským, tak i antiautoritářským socialistům, tj. našim anarchokomunistickým a anarchosyndikalistickým soudruhům.

Zodpovědnost státotvorných pravicových socialistů spočívá v tom, že byli již od počátku spojeni s buržoazní stranou Alcaly Zamory. Je pravda, že dokonce i řadoví militanti této strany, zvláště dělníci, nechtěli její politiku vůbec kriticky rozebírat, zejména proto, že nevěděli o tajných rozhovorech stranických předáků s buržoazií, zaměřených na společné uchopení moci dokonce i za cenu obětování revoluce. Došlo k tomu až tehdy, když se na hlavy socialistických dělníků snesla palba otázek ze strany jiných dělníků, dotazujících se na jejich stranickou politiku a socialisté nevěděli, jak odpovědět na to, že se jejich vůdci pokrytecky natřásají jako pávi před buržoazií, která z nich měla trochu strach, neboť prohlásili, že jsou připraveni se případně chopit moci jen s pomocí dělnické třídy. Tato dvojitá hra socialistických vůdců vzhledem k revoluci, vystupňovaná i přes vědomí existence dávných tužeb námezdně pracujících ze sociálně-revolučních organizací, v myslích pracujících vyvolala naprostý zmatek co se týče porozumění revolučnímu vývoji a v důsledku odsunula stranou nejlepší a nejbojovnější stránky jejich snažení, vše, co umožnilo dosáhnout úplného a skvělého vítězství nad monarchisty a králem.

Vina bolševiků-komunistů – těch, kteří jsou „dále nalevo než levé křídlo“ státotvorných socialistů – spočívá ve skutečnosti, že neučinili vůbec nic pro opravdovou emancipaci námezdně pracujících, ale jednali ve prospěch svých odporných a krátkozrakých zájmů. Pohlíželi na revoluci jako na prostředek, s jehož pomocí by mohli snadno zavalit proletáře těmi nejdemagogičtějšími sliby a poté, co je tak vtáhli do své autoritářské pavučiny, chtěli je zneužít, aby se po jejich hřbetech vyšvihli nahoru a zavedli v zemi svoji špinavou stranickou diktaturu. Když si uvědomili, že pracující nevěnují jejich demagogickým pletichám sebemenší pozornost, přiměli podvodem a zradou několik nezodpovědných elementů zorganizovat násilné demonstrace, do kterých vehnali neozbrojené námezdně pracující. Ani tyto jim nepřinesly žádný úspěch. Námezdně pracující byli poraženi a jejich krev tekla proudem kvůli lidem, kteří se drželi stranou. Vše výše zmíněné jen posílilo spojenectví pravicových socialistů s Alcalou Zamorou a buržoazií a přivedlo je na linii jdoucí nejen proti potenciálním levicovým diktátorům, ale rovněž obecně proti revoluci. Co se týče bolševických „komunistů“, příslušejí ke stejné marxisticko-leninské škole jako jejich ruské protějšky, nejsou ničím více než jezuity a zrádci všech, kteří bojují proti Kapitálu za emancipaci proletariátu a chtějí zůstat věrni svým principům. Během španělské revoluce z roku 1931 nebyli a ani dnes ještě nejsou natolik silní, aby se jejich zrádnost projevila otevřeně. I tak ale provedli několik úspěšných provokací a rozšířili různé pomluvy, většinou nikoli proti buržoazii, ale svým politickým nepřátelům na levici. Tato skutečnost částečně osvětluje jak obtížné bylo očistit revoluční proces od buržoazních myšlenek a buržoazních vůdců, protože musel být veden simultánní boj s demoralizací, způsobenou zmíněnými „levicovými“ zrádci. Ti jednali nikoli v zájmu dosažení skutečné sociální svobody, spojující v sobě solidaritu a rovnost názorů všech, kteří se důsledně odpoutali od tíživé minulosti plné vykořisťování a právě v přítomném okamžiku směřují k novému světu, ale v zájmu diktatury.

Španělští anarchokomunisté a anarchosyndikalisté nesou zvláště velký díl zodpovědnosti za to, jak události proběhly především proto, že ustoupili ze svých základních principů, nesehráli v revoluci aktivní roli, nevyrvali iniciativu z rukou liberální buržoazie a není pochyb o tom, že se pohybovali na jí vymezeném parazitickém sociálním podkladu. Zejména si vůbec nepovšimli, jaké na nás klade doba nároky a rovněž podcenili rozsah prostředků, které měla buržoazie po ruce, aby neutralizovala či zlikvidovala všechny, kteří by se jí postavili do cesty.

Co zabránilo anarchistům, aby uskutečnili své teorie v praxi a přeměnili buržoazně republikánskou revoluci v sociální revoluci?

Především absence vyhraněného a detailního programu anarchistům znemožnila dosáhnout akční jednoty, která předurčuje stupeň rozvoje hnutí během revolučního období a úroveň vlivu na jeho průběh.

Za druhé: naši španělští soudruzi podobně jako mnoho jiných soudruhů v jiných zemích, považují anarchismus za chiliastickou církev svobody… Tento přístup jim pravidelně brání založit v pravý čas a na pravém místě praktické struktury naprosto nezbytné pro organizaci ekonomiky a sociálního života, jejichž úkolem je sjednotit mnohostranné vztahy každodenního a globálního boje námezdně pracujících. Nyní nebyli schopni splnit historickou úlohu, jenž v revolučních časech padá na bedra anarchismu. I přesto, že v očích námezdně pracujících se jim dostávalo značné prestiže, španělští anarchokomunisté a anarchosyndikalisté neuspěli ve svém úkolu popostrčit směrem k revolučnímu myšlení mysli pracujících mas, kolísající mezi sympatiemi k revoluci a maloburžoazními názory. Tito lidé měli být přeměněni na aktivisty, jednající v zájmu rozšiřování a obrany revoluce. Obklopeni relativní svobodou, anarchisté se podobně jako mnoho příslušníků maloburžoazie utápěli v nekonečných diskusích. Slovem i písmem se vyjadřovali naprosto svobodně na všechna možná témata, uspořádali přemnoho shromáždění, na kterých odezněla dobrá vyjádření jejich myšlenek, ale přehlédli skutečnost, že lidé, kteří nahradili krále, celý tento čas využili k co nejusilovnějšímu upevňování své vlastní moci.

V tomto smyslu tak naneštěstí nebylo v pravý čas podniknuto vůbec nic, i když situace naléhala, příležitost byla ideální a okolnosti příznivé. V této chvíli se před španělskými anarchisty otevřely skutečné možnosti – daleko větší, než před ostatními revolučními uskupeními – v praxi začít uplatňovat strategii, jenž by je přivedla opět o krok blíže k revoluci. Počet členů CNT rostl závratnou rychlostí a konfederace se stala mluvčím všech námezdně pracujících a fórem, jehož prostřednictvím mohly najít svůj konečný výraz staleté tužby námezdně pracujících.

Aby naše hnutí mohlo sehrát ještě aktivnější roli, měla být buržoazie a její moc poražena a její vliv na revoluční hnutí úplně potlačen. Znamená to, že naši španělští soudruzi během revolučního roku 1931 v tomto ohledu nedosáhli vůbec ničeho? Jistě ne. Udělali vše, co bylo v jejich silách, aby přeměnili politickou revoluci v sociální revoluci. Hrdinsky nesli následky své práce a dokonce i nyní, když revoluce utichla, na mnohé z nich stále doléhá tíha represe. Všechny oběti však byly marné, neboť nebyly přineseny ve jménu odpovídajících cílů. Chtěl bych především ještě jednou zopakovat, že se tak stalo, protože anarchismus stále nemá soudržný a relevantní program, anarchistické aktivity se odehrávaly a stále odehrávají spíše uprostřed naprostého zmatku, než aby vyplývaly z taktické jednoty, předurčené a osvětlené jednotou teoretickou, společně sdíleným cílem. Právě kvůli těmto specifickým důvodům nebyli španělští soudruzi schopni sklidit plody své práce, což některé jedince s nejslabším přesvědčením přimělo vydat veleznámý „Manifest třiceti“ – mimochodem načasovaný docela špatně – ve jménu „zvýšeného smyslu pro zodpovědnost“ autorů. Nejodhodlanějšími a nejaktivnějšími militanty jsou však ti, kteří své ideje pouze nerozšiřují, ale jdou do důsledků a jsou za ně ochotni položit život, ti kteří živoří ve špinavých kobkách a v podpalubí lodí, deportujících je až ke vzdáleným horizontům cizích zemí.

Takové jsou tedy v obecném přehledu nedostatky, chyby a opomenutí, osudové pro revoluční práci a spáchané španělskými levicovými uskupeními v rozhodné chvíli, jaká se v historii objevuje jen velmi zřídka a které přivedly španělskou revoluci do jejich současných obtíží. Všechny podobné skupiny nesou svůj díl odpovědnosti za nastalou situaci.

Jaké závěry z ní vyvodí státotvorní socialisté, kteří neumí být ničím jiným, než lokaji buržoazie, zatímco se snaží učinit z revolucionářů své vlastní sluhy, neumím říci. Co se týče revolučních anarchistů, věřím, že pokud chtějí v budoucnu ve Španělsku či kdekoli jinde zůstat ušetřeni opakování starých chyb – toho, že se ocitli v prvních liniích revoluce, aniž by měli přístup k prostředkům nezbytným k obraně revolučních výdobytků pracujících mas před zarputilými útoky buržoazie a nepřátel z řad autoritářských socialistů – mají skutečně mnoho podnětů k zamyšlení.

Revoluční anarchisté se samozřejmě nesmí uchýlit k bolševickým metodám, v jejichž pokušení se čas od času někteří octnou, a to dokonce do té míry, že nás pobízejí k navázání „úzkých styků“ s bolševickým státem (jak v pozdější fázi tvrdil „novátor“ Aršinov). Revoluční anarchisté nemohou najít v bolševismu vůbec nic: mají svoji vlastní revoluční teorii, která je již dnes velmi bohatá a zadává nám vzhledem k životě a boji pracujících mas úkoly zcela odlišné od bolševismu. Ten se snaží hrubou silou, rublem a bajonetem, proniknout do života námezdně pracujících v Sovětském svazu, přičemž úmyslně ignoruje jejich práva a dělá z nich poslušné otroky, neschopné nezávislého uvažování nebo jen pouhého pomyšlení na to, jaká je vlastně jejich situace a postavení jiných námezdně pracujících po celém světě.

Bez ohledu na stupeň oddanosti věci našeho hnutí nemůže žádný anarchista nebo anarchistická skupina uskutečnit výše zmíněné úkoly bez pomoci zvenčí. Všechny dosud proběhlé pokusy to potvrzují. Proč se tak děje, je pochopitelné: žádný jednotlivec ani skupina nemohou sami o sobě sjednotit naše hnutí ani v národním ani v mezinárodním měřítku. Tento mamutí a klíčový úkol může splnit pouze mezinárodní anarchistické myšlenkové fórum. Řekl jsem to již takřka před sedmi lety v Berlíně Rudolfu Rockerovi a Alexandru Berkmanovi. Dnes za svými slovy stojím ještě pevněji, právě dnes, kdy mnoho anarchistů otevřeně přiznává, že po celé řadě neúspěšných pokusů jak vytvořit něco praktického není jiná cesta, než konečně dospět k programu, který je v souladu se současnou dobou a našimi možnostmi, následně svolat přípravnou konferenci a zapojit do ní nejaktivnější militanty, oddané teoretické a praktické práci. Úkolem konference bude zformulovat teze, odpovídající na naléhavé otázky anarchistického hnutí a vyřčené v očekávání mezinárodního anarchistického kongresu. Ten by je dále rozvinul a dovršil. V době před konáním zmíněného kongresu by tyto teze představovaly konkrétní program a solidní startovní čáru pro naše hnutí, něco, nač můžeme odkazovat v každé zemi. Zachránili bychom tak naše hnutí před reformisty a hloupými úchylkami a vdechli mu sílu stát se předvojem současných revolucí.

Je pravda, že se v žádném případě nejedná o snadný úkol. Doufejme však, že se za něj zásadně postaví odhodlání a solidarita těch, kteří ho chtějí splnit. Kéž se tak stane, protože naše hnutí by tím jen získalo!

Ať žijí bratrské sdílené naděje všech anarchistických militantů na uskutečnění tohoto velkého podniku – poslání našeho hnutí a sociální revoluce, za kterou bojujeme!

Francie 1931

„Probuždenije“ 30-31/leden-únor 1933, str. 19-23

Next Section

Index

Return to The Nestor Makhno Archive