O
obraně revoluce
Nestor I. Machno
V kontextu
současné debaty mezi mnoha našimi soudruhy z nejrůznějších
zemí o „Předběžné platformě Všeobecného svazu anarchistů“,
vydané skupinou ruských anarchistů v emigraci, jsem byl z nejrůznějších
stran požádán, abych napsal článek specificky se věnující obraně
revoluce. Pokusím se o to co nejsnažněji, ale předtím musím podle
mne nutně upozornit zmíněné soudruhy, že obrana revoluce není ústředním
bodem Předběžné platformy: její podstatou je nezbytnost dosáhnout
co největší soudržnosti v řadách anarchokomunistů. Tato
část si žádá jen nepodstatné úpravy předtím, než bude moci být
uplatněna. Pokud ale nebudeme schopni shromáždit všechny své síly, naše
hnutí bude odsouzeno jednou provždy podřídit se vlivu liberálů a
oportunistů, zamořujících naše řady, pokud ne snad rovnou
vlivu bezostyšných spekulantů a politických dobrodruhů, schopných
pouze donekonečna žvanit a nikoli bojovat v reálném světě
za dosažení našich velkých cílů. Naše myšlenky můžeme uskutečnit
pouze tehdy, když okolo sebe shromáždíme všechny, kteří nejen
instinktivně věří ve správnost našeho boje, ale zároveň
hledají cesty k nejširší možné svobodě a nezávislosti prostřednictvím
revoluce, aby vybudovali nový život a novou společnost, ve které může
každý jednotlivec konečně volně uplatňovat svoje tvořivé
schopnosti ve prospěch obecného dobra.
Co
se týče samotné záležitosti obrany revoluce, spoléhám se na své přímé
zkušenosti z průběhu ruské revoluce na Ukrajině, z nerovného,
ale zarputilého boje revolučního hnutí ukrajinských námezdně
pracujících. Moje zkušenosti mě za prvé naučily, že obrana
revoluce přímo souvisí s ofenzívou proti kontrarevoluci. Za druhé,
že rozměr a úroveň revoluce je vždy podmíněn úrovní odporu
kontrarevolucionářů. Za třetí, že z výše uvedených
skutečností plyne především silná závislost revolučních akcí
na jejich politickém obsahu, struktuře a organizačních metodách přijatých
ozbrojenými revolučními oddíly, přinucenými postavit se pravidelným
kontrarevolučním armádám na dlouhé frontové linii.
Ruská
revoluce začala nejprve k boji proti svým nepřátelům
organizovat oddíly Rudých gard pod bolševickým velením. Velmi rychle se ukázalo,
že Rudé gardy se nemohou postavit v poli nepřátelským jednotkám,
jmenovitě německým a rakousko-uherským expedičním sborům,
a to z toho prostého důvodu, že operovaly bez všeobecného plánu.
Na jaře 1918 se proto bolševici rozhodli postavit Rudou armádu.
Právě
tehdy jsme my vydali výzvy k zakládání „svobodných praporů
ukrajinských námezdně pracujících". Rychle vyšlo najevo, že tato
struktura vojenské organizace není schopna přežít jakékoli interní
provokace, protože byla ochotna absorbovat všechny dobrovolníky pouze na základě
ochoty vzít do ruky zbraň. Na odpovídající politické nebo sociální
kvality se příliš nehledělo. Proto byly některé ozbrojené oddíly
tohoto typu například zrádně vydány bez boje do rukou nepřítele,
což jim zabránilo splnit svůj historický úkol v boji proti zahraniční
kontrarevoluci.
Po
tomto počátečním neúspěchu „svobodných praporů“ –
svého druhu prvosledových obranných revolučních jednotek – jsme ale
neztratili hlavu. Trochu jsme změnili strukturu naší vojenské
organizace, prapory byly doplněny lehkými smíšenými (pěchota i jízda)
partyzánskými oddíly, určenými k operacím za nepřátelskými
liniemi. Toto uspořádání prokázalo své kvality během operací
proti rakousko-uherským expedičním sborům a jejich spojenci hejtmanu
Skoropadskému na sklonku léta a začátku podzimu roku 1918.
Ukrajinští
námezdně pracující se přidrželi tohoto způsobu obrany
revoluce a byli schopni vyprostit revoluci na Ukrajině ze železného
stisku kontrarevoluce. Navíc se ale nespokojili pouze s obranou, ale rozšířili
revoluci všude, kde to bylo jen trochu možné.
Jak
se vnitřní kontrarevoluce začala šířit po zemi, dostávalo se
jí pomoci od cizích mocností, a to nikoli jen ve formě zbraní
a munice, ale i pravidelných jednotek. I přesto náš způsob
obrany revoluce expandoval co se týče prostoru, zároveň s nově
vyvstalými potřebami přijal novou strukturu a vhodnější metody
boje.
Je
nám známo, že nejnebezpečnější kontrarevoluční frontu té
doby držela armáda generála Děnikina. Naše povstalecké hnutí ji nicméně
zablokovalo na pět nebo šest měsíců. Mnoho z těch
nejlepších děnikinských velitelů si rozbilo hlavy o naše jednotky,
které neměly jiné zbraně, než ty ukořistěné od nepřítele.
Značně k tomu samozřejmě přispěla i naše nová
forma organizace: aniž bychom zrušili autonomii bojových oddílů,
reorganizovali jsme je do pluků a brigád, koordinovaných společným
operačním štábem. Je pravda, že jeho ustavení bylo možné jen díky
tomu, že masy revolučních námezdně pracujících, bojujících na
frontě i v zázemí, pochopily nezbytnost existence jednotného velení vojenského
typu. Námezdně pracující si dále na popud naší anarchokomunistické
rolnické skupiny z Guljaj Pole uvědomili, že každý jednotlivec má
rovnocenné právo zúčastnit se budování nové společnosti v každé
její sféře, s čímž je ale spojena i povinnost bránit její výdobytky.
Zatímco
tedy děnikinská fronta ohrožovala samotnou podstatu anarchistické
revoluce, o kterou se živě zajímala většina populace, revoluční
námezdně pracující se shodli na své vlastní základní organizační
koncepci obrany revoluce a zásobovali povstaleckou armádu pravidelným přísunem
nových bojovníků, kteří zaujali místa raněných a psychicky
opotřebených.
Praktické
požadavky boje přiměly naše hnutí ustavit operační a organizační
štáb, dohlížející na všechny bojové oddíly. Právě kvůli tomu
nejsem schopen připustit platnost názoru, že by revoluční anarchisté
měli odmítnout takový štáb, který by strategicky řídil ozbrojený
revoluční boj. Jsem přesvědčen, že každý revoluční
anarchista, ocitnuvší se v totožných podmínkách jako já během občanské
války na Ukrajině, by musel jednat stejně. Pokud by se ve chvíli,
kdy se blíží vypuknutí autentické sociální revoluce, našli anarchisté,
odmítající tyto organizační principy, pak se tedy naše hnutí promění
ve společnost zcela zbytečných žvanilů a pochybných elementů,
které námezdně pracující odmítnou brát vážně.
Anarchisté
zabývající se záležitostí obrany revoluce, musí mít neustále na paměti
sociální charakter anarchistického komunismu. Postaveni před masové
revoluční hnutí, museli jsme si uvědomit potřebu
organizovanosti a přijmout nezbytná opatření a pak se celým srdcem
vrhnout do práce. V opačném případě bychom vypadali jen jako
snílci a utopisté a snad bychom ani neměli právo zasahovat do boje námezdně
pracujících, dokonce i těch vedených státotvornými socialisty.
Anarchismus nepochybně je a zůstane revolučním sociálním hnutím,
a proto jsem vždy byl a stále budu stoupencem jasně vyjádřené
formy organizace a v případě revoluce vytváření praporů,
pluků, brigád a divizí předurčených ke spojení v pravý
čas ve společnou armádu pod jednotným regionálním velením v podobě
nadřízeného organizačního štábu. Jeho úkolem bude na základě
požadavků a podmínek vedení boje vypracovat federativní operační
plán, koordinující akce regionálních armád, a tak přivést boj na
frontách proti ozbrojené kontrarevoluci k úspěšnému konci.
Problém
obrany revoluce není v žádném případě snadnou záležitostí
a od revolučních mas vyžaduje velké organizační vypětí.
Anarchisté si to musí uvědomit a stát v pravou chvíli po jejich
boku.
„Dělo
truda“ 25, červen 1927, str. 13-14
Return to The Nestor Makhno Archive