Boj
proti státu
Nestor I. Machno
Fakt,
že moderní stát je organizovanou formou nadvlády, založené na svévoli a násilí
proti sociálnímu prostředí námezdně pracujících, je nezávislý
na tom, zda se jedná o stát „buržoazní“ či „proletářský“.
Stát spočívá na represivním centralismu, povstávajícím z přímého
násilí menšiny vůči většině. Aby posílil a vynutil
legitimitu svého systému, stát se neuchyluje pouze k otevřenému násilí
a korupci, ale rovněž i k mocné zbrani psychologického nátlaku. S pomocí
obdobných prostředků je nepočetná skupina politiků schopna
psychologicky utlačovat celou společnost a zvláště masy námezdně
pracujících, jejichž jednání modeluje tak, aby se vyhýbalo přemýšlení
o státu jako institucionalizovanému otroctví.
Musí
tedy být dostatečně jasné, že pokud chceme bojovat proti
organizovanému násilí moderního státu, musíme třímat v rukou
mocné zbraně, odpovídající velikosti našeho úkolu.
Dosud
byly metody sociální akce, přijaté revoluční třídou námezdně
pracujících v boji proti svým utlačovatelům a vykořisťovatelům
– Státu a Kapitálu – sice v souladu s anarchistickými myšlenkami,
ale nepostačily k dosažení úplného vítězství.
V Historii
se již stalo, že námezdně pracující porazili Kapitál, ale jejich vítězství
jim proklouzlo mezi prsty, protože se objevila nová státní moc a sloučila
zájmy soukromého kapitálu a státního kapitalismu ve prospěch porážky
námezdně pracujících.
Zkušenost
z Ruské revoluce jasně odhalila naše nedostatky ve vztahu k výše
zmíněné skutečnosti. Nesmíme na ně zapomenout, ale naopak
bychom se měli odhodlat k jejich zřetelnému pojmenování.
Můžeme
klidně připustit, že náš boj proti Státu během Ruské
revoluce byl pozoruhodný, i přesto, že naše řady byly zachváceny
dezorganizací – pozoruhodný především kvůli zničení oné
nechvalně proslulé instituce.
Náš
boj byl naopak bezvýznamný ve vztahu k vybudování svobodného zřízení
námezdně pracujících a navazujících sociálních struktur, které
mohly zajistit jeho rozkvět mimo dosah státní moci a jejích represivních
institucí.
Skutečnost,
že jsme my, anarchokomunisté nebo anarchosyndikalisté, nebyli schopni předvídat
následný průběh Ruské revoluce a nezdařilo se nám včas a
rychle vytvořit nové formy společenského života, vedla mnoho našich
skupin a organizací ke staré známé nerozhodnosti v otázkách politické
a sociální strategie revolučního boje.
Pokud
se chceme v budoucnu vyvarovat stejných chyb tváří v tvář
revoluční situaci a pokud si chceme udržet myšlenkovou a praktickou
soudržnost naší organizační linie, musíme především nejprve
sloučit všechny naše síly do jednoho aktivního kolektivu a bez váhání
definovat konstruktivní koncepci ekonomických, sociálních, lokálních a
teritoriálních prvků naší teorie (svobodných sovětů) a zvláště
široce vylíčit jejich základní revoluční úkoly v boji proti
státu. Současný život a Ruská revoluce si to žádá.
Ti,
kteří se vrhli do práce jako řadoví členové mas dělníků
a rolníků a na vlastní kůži zažili jejich vítězství i porážky,
musí bezpochyby dojít ke stejnému závěru a především ke
zhodnocení, že náš boj proti státu musí pokračovat, dokud stát
nebude bezezbytku zlikvidován. Uvědomí si také, že nejtěžší břemeno
v tomto boji ponesou na svých bedrech revoluční ozbrojené síly.
Je
klíčové, aby akce revolučních ozbrojených sil byly provázány se
sociální a ekonomickou základnou, v jejímž rámci se budou pracující lidé organizovat již
od prvních dnů revoluce, aby tak mohla být mimo dosah jakýchkoli státních
struktur uvedena v život jejich naprostá samospráva.
Od
této chvíle musí anarchisté zaměřit svoji pozornost na zmíněný
aspekt revoluce. Anarchisté musí dojít k přesvědčení, že
hodnostáři a stoupenci státní moci nemohou být svrženi jinak, než
pomocí velké revoluční armády nebo značného počtu lokálních
partyzánských oddílů. Tímto způsobem nastolíme podmínky, aby
mohli námezdně pracující, stojící za revolucí, za sebou spálit všechny
mosty a zaměřit se na konečný proces vybudování nové sociálně-ekonomické
základny.
Stát
se přesto bude schopen udržet v několika malých enklávách a všemožně
zkomplikovat námezdně pracujícím jejich cestu k novému životu,
zpomalit tempo růstu a harmonického rozvoje nových mezilidských vztahů,
založených na úplné emancipaci.
Konečná
a naprostá likvidace Státu se může uskutečnit pouze tehdy, pokud se
boj námezdně pracujících bude odehrávat pokud možno co nejvíce podle
anarchistických zásad a námezdně pracující sami určí způsoby
své sociální akce. Tyto způsoby by na sebe měly vzít podobu orgánů
sociální a ekonomické samosprávy, formu „antiautoritářských sovětů“.
Revoluční námezdně pracující a jejich předvoj – anarchisté
– musí analyzovat podstatu a strukturu těchto sovětů a předem
určit jejich revoluční funkce. Především na tom závisí, zda
dojde k pozitivnímu vývoji a rozvoji anarchistických myšlenek v řadách
těch, kteří sami dokončí likvidaci státu, aby mohli vybudovat
svobodnou společnost.
„Dělo
truda“ 17, říjen 1926, str. 5-6
Return to The Nestor Makhno Archive