Organizační platforma světového svazu anarchistů
Historický úvod
Nick Heath
V roce 1926 vydala skupina ruských anarchistů ve francouzském exilu "Dělo Truda" tento text, který byl tehdy publikován ve formě brožurky. Text nevznikl z nějakých akademických výzkumů, ale z jejich zkušenosti z ruské říjnové revoluce. Zúčastnili se svržení staré vládnoucí třídy, stali se součástí rozvíjející se dělnické a rolnické samosprávy, sdíleli všeobecně rozšířené názory o novém světě socialismu a svobody...a viděli namísto toho jeho nahrazení státním kapitalismem a diktaturou bolševické strany.
Ruské anarchistické hnutí hrálo v revoluci nezanedbatelnou roli. V oné době bylo v Rusku něco okolo deseti tisíc aktivních anarchistů, nepočítaje machnovské hnutí na Ukrajině. V bolševiky ovládaném Vojensko-revolučním sovětu, který řídil uchopení moci v říjnu, byli nejméně čtyři anarchisté. Co však bylo důležitější - anarchisté byli zapojeni do továrních sovětů, které vyrostly po únorové revoluci. Byly založeny na pracovištích, zvoleny na masových shromážděních pracujících a obdařeny úlohou kontrolovat provoz továrny a koordinovat ji s jinými pracovišti ve stejném průmyslovém odvětví nebo regionu. Anarchisté měli obzvláště silný vliv mezi horníky, dokaři, zaměstnanci pošt a pekaři a hráli významnou roli ve Všeruské konferenci továrních výborů, která se sešla v Petrohradě v době vypuknutí revoluce. Byly to právě tyto výbory, na které anarchisté pohlíželi jako na základnu pro novou samosprávu, která by byla uvedena v život po revoluci.
Revoluční říjnový duch a jednota nicméně netrval dlouho. Záměrem bolševiků bylo potlačit všechny levicové síly, na které pohlíželi jako na překážku, stojící v cestě dosažení neomezené moci jejich strany. Anarchisté a některé další levicové síly věřily, že třída námezdně pracujících je schopná vykonávat moc prostřednictvím svých vlastních výborů a sovětů (rad volených delegátů). Bolševici nikoli. Ti upřednostňovali myšlenku, že pracující ještě nejsou schopni vzít svůj osud do svých rukou, a proto chtěli sami uchopit moc jako "přechodné opatření" během "přechodného období". Nedostatek důvěry ke schopnostem obyčejných lidí a autoritářská uzurpace moci vedla ke zradě zájmů třídy námezdně pracujících, jejích nadějí a snů.
V roce 1918 bolševici zaútočili na anarchistická centra v Moskvě, uvěznili 600 anarchistů a desítky jich povraždili. "Důvodem" bylo to, že anarchisté jsou "nekontrolovatelní" a ať už toto slovo znamená cokoli, bylo jasné, že anarchisté prostě odmítli být poslušní k bolševickým vůdcům. Skutečným důvodem bylo vytváření tzv. "Černých gard", které byly postaveny proto, aby bránily pracující proti brutálním provokacím a excesům Čeky. Anarchisté se museli rozhodnout, kde je jejich místo. Jedna část pracovala společně s bolševiky a později se k nim připojila, vedena obavami o úspěšnost revoluce a jednotu proti reakci. Další část tvrdě bojovala, aby ubránila revoluční výdobytky proti těm, kteří se podle nich - a byl to prozíravý názor - vyvinuli v novou vládnoucí třídu. Machnovské hnutí a kronštadtské povstání byly posledními rozhodujícími bitvami. Koncem roku 1921 byla antiautoritářská revoluce mrtvá. Tato porážka měla hluboké a trvalé důsledky pro mezinárodní dělnické hnutí.
Autoři Platformy věřili v to, že se tato katastrofa již nikdy nebude opakovat. Jako svůj příspěvek sepsali to, co později vešlo ve známost jako Platforma. Ta se zabývá poučeními, které plynou z úlohy ruského anarchistického hnutí v revoluci, jeho neschopností vybudovat uvnitř námezdně pracujících dostatečně velké a efektivní hnutí, které by se mohlo postavit bolševickým tendencím a tendencím jiných politických uskupení dosadit sebe na místo třídy námezdně pracujících v novém společenském uspořádání. Platforma rýsuje přibližný návod, navrhující, jak by se anarchisté měli organizovat - řečeno ve zkratce - to, jak bychom mohli být úspěšní.Platforma uváděla velice jednoduché pravdy – například to, že je směšné mít organizaci, která obsahuje skupiny s navzájem antagonistickými a protichůdnými definicemi anarchismu. Vyzdvihovala to, že se potřebujeme shodnout na formálních strukturách, jako jsou například psané zásady, volení delegáti, členské příspěvky atd. - na takovém druhu struktur, který nám umožní postavit velkou, efektivní a demokratickou organizaci.
Když byla Platforma poprvé publikována, zaútočily na ní některé z nejvýznamnějších soudobých anarchistických osobností, jako například Enrico Malatesta nebo Alexandr Berkman. Obvinili Platformu z toho, že se nachází "pouze jeden jediný krok od bolševismu" a pokouší se o "bolševický anarchismus". Tato reakce byla jasně přehnaná, ale mohla částečně pramenit z toho, že v Platformě je obsažen požadavek na založení "Všeobecného svazu anarchistů". Autoři totiž dostatečně nevysvětlili vztahy této organizace s jinými skupinami, existujícími mimo ní. Je přitom samozřejmé, že by nebyl žádný problém s odděleně existujícími anarchistickými organizacemi, které by pracovaly společně na otázkách, na které mají stejný strategický pohled.Platforma není ani program na "posun od anarchismu směrem ke svobodnému komunismu", jak o ní tvrdili jak její odpůrci, tak i její někteří pozdější zastánci. Tyto dva pojmy jsou totiž naprosto zaměnitelné. Platforma byla napsána, aby zdůraznila krach ruského anarchistického hnutí, s jeho teoretickým zmatkem a tudíž neexistující celostátní koordinací, desorganizací a politickou nejistotou. Jinými slovy: neefektivností. Byla napsána, aby zahájila uvnitř anarchistického hnutí diskusi. Nezaměřuje se na kompromis s autoritářskou politikou, ale na životní nutnost vytvořit organizaci, spojující účinnou revoluční aktivitu se základními anarchistickými principy.Platforma není ani v roce 1926 ani dnes dokonalým programem. Má svoje slabiny. Některé myšlenky nevysvětluje do dostatečné hloubky a mohli bychom spekulovat o tom, že některých důležitých otázek se nedotýká vůbec. Musíme mít ale na paměti, že je to malá brožurka a nikoli dvacetisvazková encyklopedie. Autoři se sami v předmluvě výslovně zmínili o tom, že se nejedná o nějakou novou "bibli". Není to dokonalá analýza nebo dokonalý program. Je to příspěvek k nutné diskusi - a řekněme si, že to je dobrý zahajovací příspěvek.
Kdokoli může dnes pochybovat o tom, jestli je Platforma stále aktuální, ale musí být řečeno, že její základní ideje jsou dnes stále o několik délek před myšlenkami, které převládají v mezinárodním anarchistickém hnutí. Anarchisté hledají cesty, jak změnit svět k lepšímu a Platforma obrací naši pozornost k některých nástrojům, které potřebujeme ke splnění tohoto úkolu.
V roce 1925 zahájil Nestor Machno a Petr Aršinov
společně s dalšími ruskými anarchisty v pařížském exilu vydávání vynikajícího
dvouměsíčníku "Dělo Truda". Představu o vydávání takového časopisu načrtli
společně již před lety, když byli oba uvězněni v moskevských Butyrkách. Nyní ji
uskutečnili. Pod dobu tří let psal Machno takřka do každého čísla časopisu
nějaký článek. V roce 1926 se k vydavatelské skupině připojila Ida
Mettová, která nedávno uprchla z Ruska, autorka "Kronštatdského povstání",
knihy, odhalující bolševickou politiku. Stejný rok také spatřila světlo světa
Platforma.
Zveřejnění Platformy vyvolalo zuřivou a pobouřenou reakci ve většině mezinárodního anarchistického hnutí. První na ní zaútočil ruský anarchista Volin, nyní dlící rovněž ve Francii, který společně se Sebastianem Faurem vytvořil "Syntézu", která se pokoušela ospravedlnit směs anarcho-komunismu, anarcho-syndikalismu a individualistického anarchismu. Společně s Molly Steinerovou, Flešinem a dalšími napsal odpověď, ve které uvádí, že "zastávat názor, že anarchismus sestává pouze z teorie tříd, znamená redukovat jej na omezenou doktrínu". Skupina "Dělo Truda" se nenechala odradit a 5. února 1927 vydala pozvánku na "mezinárodní konferenci", před níž se ještě 12. dne téhož měsíce mělo konat předběžné setkání. Na něm byli kromě zástupců vydavatel přítomni Odeon, delegát francouzské anarchistické mládeže, individuální zástupce Pavel z Bulharska, Ranko, delegát jedné polské anarchistické skupiny, několik španělských veteránů, mezi nimi Orobon Fernandez, Carbo a Gibanel, Ital Ugo Fedelli, Číňan Chen a Francouz Dauphlin-Meunier - všichni jako individuální delegáti. První setkání se konalo v zadní místnosti jedné pařížské kavárny.
Byla vytvořena prozatímní komise, sestávající z Machna, Chena a Ranka. 22. února byl všem anarchistickým skupinám zaslán oběžník. Mezinárodní konference byla svolána na 20. dubna 1927 do Hay-Les-Roses nedaleko Paříže do kina Les Roses.
Mezi těmi, kteří se zúčastnili prvního setkání, byl jeden italský delegát, který podporoval Platformu - Bifolchi - a další italská delegace z časopisu "Pensiero e Volonta" - Luigi Fabri, Camillo Berneri a Ugo Fedelli. Byly přítomny dvě francouzské delegace, jedna s Odeonem - a ta stranila Platformě - a druhá se Severinem Fernandelem.
Bylo navrženo, aby
Po dlouhé diskusi byly předloženy některé úpravy původních návrhů, ale nebylo nicméně dosaženo ničeho, protože policie provedla náhlou razii, rozbila setkání a zatkla všechny přítomné. Machnovi hrozila deportace, kterou zastavila pouze kampaň francouzských anarchistů. Návrh na založení "Mezinárodní federace revolučních anarcho-komunistů" byl zmařen a někteří z účastníků se odmítli nadále podílet na celém projektu. Následovaly další útoky na Platformu ze strany Luigi Fabriho, Berneriho, anarchistického historika Maxe Nettlaua a známého italského anarchisty Enrica Malatesty. Skupina "Dělo Truda" zareagovala textem "Odpověď těm, kteří působí zmatek v anarchismu" a dalším Aršinovovým prohlášením v roce 1929. Aršinov sám v reakci na kritiku proti Platformě zahořkl a v roce 1933 se vrátil do SSSR. Byl obviněn z "pokusu o obnovení anarchismu v Rusku" a popraven během stalinských čistek v roce 1937.
Platforma selhala ve svém pokusu materializovat
se na mezinárodní úrovni, ale přesto znatelně ovlivnila několik anarchistických
hnutí. V samotné Francii byla situace charakterizována sledem rozkolů a
znovusjednocení. Proti Platformě se totiž ihned ostře postavil Sebastian Faure,
známý a vlivný dlouholetý veterán anarchistického hnutí. Poté, co poznal, že
stoupenci Platformy získávají navrch, stal se jedním z těch, kteří iniciovali
rozpad v té době jedné celostátní organizace “Union Anarchiste“ a o rok později
stál u zrodu “Association des Federalistes
Anarchistes“, která začala vydávat časopis “Le Vox Libertaire“ (1928-39). K
smíření a opětovnému sloučení s Union Anarchiste došlo až v roce 1934.
Dlužno dodat, že Faure byl pro změnu exponentem druhého směru - spoluautorem tzv. “Syntézy“ - pokusu sloučit anarcho-komunismus, individualismus a anarcho-syndikalismus. Této tradici zůstala dodnes věrná většina francouzského anarchistického hnutí.
V Itálii stoupenci Platformy založili malý "Svaz
italských anarcho-komunistů", který brzy zanikl. V Bulharsku existovala již od
roku 1919 silná “Federacijata na Anarchistite - Komunisti v Bulgarija (FAKB)“,
která byla orientována na militantní revoluční anarchokomunismus. Po fašistickém
převratu a neúspěšném anarchistickém povstání roku 1923 pracovala v ilegalitě,
mnoho aktivistů bylo v exilu, hlavně ve Francii. Zde se někteří připojili k
platformistům. Většina emigrantů ale pracovala na vlastním pojetí programu
organizace. Tato skupina působící v Toulouse (např. Alexandre Sapoudžajev, Kosta
Daskalov, Christo Manolov, Vasil Dentčev, Georges Chadžiev - Balkanski aj.)
vypracovala v roce 1928 koncepci, kterou označili jako „jednotnou platformu
programu FAKB“. Termín platfroma pak ale použili zcela nezávisle na této
“Platfromě“, šlo jen o náhodnou shodu názvu. Po uvolnění režimu v Bulharsku a
obnovení legální činnosti FAKB přijala tento návrh konference federace v
Loveči roku 1932 a v upravené podobě potvrdil i kongres roku 1933 v Magliči.
Anarchisté v Bulharsku se tak měli opírat o jednotnou a bojovou federaci s
anarchokomunistickou ideologií (tedy FAKB) ve spolupráci s dělnickými odborovými
organizacemi (politicky neutrální revoluční syndikalismus), profesními
organizace rolníků a družstevní kooperativy. Tuto strategii pak obhajovaly listy
FAKB - deník “Rabotničeska Misal“
a měsíčník “Svobodno Obšestvo“.
Menšinové křídlo FAKB však bylo z Paříže ovlivněno přímo Platformou a kritizovalo přijatou strategii jako nedostatečnou. V letech 1931 - 34 pak v Sofii vydávalo vlastní deník “Probudzaně“. Po novém fašistickém puči roku 1934 se opět bulharští anarchokomunisté a platformisté stáhli do ilegálního odboje a emigrace. Podobně v Polsku "Polská anarchistická federace" uznala potřebu svržení státu a kapitalismu prostřednictvím třídního boje a sociální revoluce a vytvoření nové společnosti založené na dělnických a rolnických sovětech a založení samostatné organizace, spočívající na teoretické jednotě, ale odmítla Platformu s tvrzením, že má autoritářské tendence.
Jaká byla situace ve Španělsku ? Juan Gomez Casas
ve své knize "Anarchistická organizace - historie FAI" uvádí: "Španělský
anarchismus se staral o to, jak umocnit svůj vliv, který měl od prvního příchodu
Internacionály." Španělští anarchisté se v té době nemuseli obávat o to, jak by
se dostali z izolace, protože bolševický vliv v jejich zemi byl stále mizivý.
Platforma španělské anarchistické hnutí takřka neovlivnila. Když byla v roce
1927 založena "Iberská anarchistická federace (FAI)", tak Platforma nemohla být
předmětem diskuse, protože ještě nebyla k dispozici ve španělském jazyce. Jak
později napsal J. Manuel Molinas, který byl v té době sekretářem španělských
anarchistických skupin ve Francii v dopise Gomez-Casasovi:"Platforma Petra
Aršinova a jiných ruských anarchistů měla na naše hnutí v exilu i doma jen velmi
malý vliv... Platforma
byla pokusem obnovit mezinárodní anarchistické hnutí a dát mu jasnější charakter
a možnosti ve světle ruské revoluce. Dnes se mi na základě svých vlastních
zkušeností zdá, že jejich úsilí nebylo nikdy plně doceněno."Platforma sice
neměla na hnutí na iberském poloostrově přímý vliv, ale je nezbytné zdůraznit
existenci, teorii a praxi skupiny “Los Amigos de Durruti“ (Přátelé Durrutiho),
která se v roce 1937 velice výrazně projevila svou kritikou tehdejšího vedení
CNT a FAI reformisticky kolaborujícího účastí v levicové vládě.
Členové Los Amigos (např. Jaime Balius, Pablo Ruiz, Domingo Paniagua, Francisco Carreno, J. S. Calero aj.) se rekrutovali z těch militantních anarchistů z CNT, FAI a FIJL, kteří se postavili naprosto zásadně a nekompromisně proti vstupu CNT do Caballerova kabinetu. Důsledkem tohoto odklonu od tradičních zásad bylo i odstranění Liberta Callejase, šéfredaktora největšího deníku CNT “Soliaridad Obrera“, se kterým odešla i valná část redaktorů , kteří se rovněž ostře stavěli proti kolaboraci. Někteří z těchto anarchistů pak vytvořili první “jádro“ Los Amigos. V tu samou dobu probíhala militarizace anarchistických milicí, které byly nuceny zapojit se do nové Lidové Armády, kontrolované komunisty a GPU. Řada anarchistů se s tímto krokem nikdy nesmířila a raději rozpustila svoje oddíly a odešla do zázemí. Velký počet milicionářů z Durrutiho kolony a Železné kolony, kteří se nehodlali podřídit stalinskému modelu ozbrojených sil, se tak v únoru 1937 ihned připojil ke skupině kolem bývalých redaktorů “Soli“, mezi nimiž vyčnívala zejména postava Jaima Baliuse. Začali vydávat časopisy “Ideas“ a “La Noche“ a veřejně kritizovat čelné představitele CNT, kteří zradili věc sociální revoluce a měli více důvěry v parlamentní levici, než v revoluční potenciál námezdně pracujících.
17. března 1937 z obou zmíněných skupin oficiálně vznikli “Los Amigos de Durruti“ a začali vydávat časopis “El Amigo del Pueblo“ (Přítel lidu). Na počátku května měli Los Amigos okolo 5000 členů. Prosluli nekompromisním postojem v Májových dnech 1937 v Barceloně, ale to už je jiná kapitola. (o “Maydays“ v Barceloně je rozsáhlý materiál v desátém čísle tohoto časopisu, pozn. aut.)
Teoretické a strategické zásady Los Amigos pak byly takřka naprosto identické s Platformou, ačkoli to byla pravděpodobně pouze náhodná shoda okolností. Pozdější a současní platformisté se tak mnohdy hlásí k teoretické tradici odvíjející se nejen od Platformy, ale také od programového manifestu “Směrem k nové revoluci“ od Los Amigos.
Druhá světová válka přervala vývoj anarchistických organizací, ale rozpory ohledně Platformy se znovu objevily společně se založením "Fédération Communiste Libertaire" ve Francii a "Gruppi Anarchici di Azione Proletaria" v Itálii na počátku 50. let. Obě organizace odkazovaly na Platformu a vedle nich existovala rovněž malá "Federación Comunista Libertaria", složená ze španělských emigrantů. Na konci 60. a na počátku 70. let následovalo založení takových skupin jako "Organisation of Revolutionary Anarchists" ve Velké Británii a "Organisation Revolutionnaire Anarchiste" ve Francii. Na konci 80. let pak znovu v Británii vznikla “Anarchist Workers Group“, o které pojednává další samostatný článek v tomto čísle na stranách 31-35.
Dnes existuje rovnou několik organizací, které se tím, či oním způsobem hlásí k Platformě. O nich pojednáváme v samostatném článku, který následuje za překladem Platformy.
Platforma zůstává i nadále cenným historickým materiálem, který autentickým - to jest revolučním anarchistům pomáhá dosahovat větší efektivity v činnosti a nalézat cestu ven z politické izolace, stagnace a zmatku a odpovědi na otázky, kterým jsou nuceni čelit. Začtěme se proto to tohoto veledůležitého textu, který nás může v mnohém inspirovat. Odmítnout nějaké myšlenky jenom proto, že jsou kontraverzní a momentálně osobně nevyhovují velké části lidí, hlásících se k anarchismu, by bylo velice krátkozraké.
Nick Heath, 1989
On to Organizační platforma světového svazu anarchistů: Úvod
Back to Index
Return to The Nestor Makhno Archive