Organizační platforma světového svazu anarchistů
Všeobecná část
Podobně jako všechny společnosti, které ji předcházely, nepředstavuje ani dnešní buržoazně kapitalistická společnost "jedno lidstvo". Je rozdělena do dvou velice odlišných táborů, rozlišených svým sociálním postavením a svými funkcemi - proletariát (v širším smyslu slova) a buržoazii.
Údělem proletariátu je stejně jako po minulá staletí nést břemeno tvrdé fyzické práce, ze které nesklízí plody on, ale jiná, privilegovaná třída, která ovládá vlastnictví, vládu a výdobytky kultury (vědu, vzdělání a umění). Základnou, na níž stojí moderní společnost a bez které by nemohla existovat, je společenské zotročení a vykořisťování pracujících mas.
To vyvolalo třídní boj, který na sebe bere v jednu chvíli otevřenou a násilnou podobu, jindy zase tvářnost pomalého a nezřetelného procesu, odrážejícího potřeby pracujících a jejich představu o spravedlnosti.V sociální oblasti představuje celá lidská historie nepřerušený řetěz bojů, vedených pracujícími masami za svoje práva, svobodu a lepší život - tento třídní boj byl v historii lidské společnosti vždy primárním faktorem, určujícím formu a strukturu společnosti.
Sociální a politický režim všech států je především výsledkem třídního boje. Základní struktura každé společnosti nám ukazuje, do jaké míry se rozvinul třídní boj a v jaké fázi se nalézá. I ta nejmenší změna v průběhu boje tříd, v relativním rozložení sil v třídním boji, způsobuje neustálé proměny v jemném předivu společenské struktury.Takový je obecný a univerzální rozměr a smysl třídního boje v životě třídně rozdělených společností.
Princip násilného zotročení a vykořisťování mas představuje základnu moderní společnosti. Všechny projevy její existence: ekonomie, politika, sociální vztahy - jsou postaveny na třídním násilí, jehož služebnými nástroji jsou vláda, policie, armáda a justice. Vše v této společnosti, každé odvětví zvlášť, stejně jako celý státní systém, není nic jiného, než ochranný val kapitalismu, ze kterého se neustále dohlíží na pracující a za nímž stojí pohotovostní síly, určené k potlačení všech hnutí pracujících, které ohrožují základy nebo jen stabilitu této společnosti.
Zároveň tento společenský systém záměrně udržuje pracující masy ve stavu nevědomosti a mentální stagnace, zabraňuje silou pozdvižení jejich morální a intelektuální úrovně, aby jim neumožnil se rozvinout.
Pokrok moderní společnosti - technologická evoluce kapitálu a zdokonalování jeho politického systému upevňuje moc vládnoucí třídy a činí boj proti ní složitější, a tak oddaluje rozhodující moment osvobození práce.
Analýza moderní společnosti nás vede k závěru, že jediným způsobem přeměny kapitalistické společnosti na společnost svobodných pracujících je cesta násilné sociální revoluce.
Třídní boj, vyvolaný zotročením pracujících a jejich aspiracemi na svobodu,
zrodil jako důsledek útlaku myšlenku anarchismu: ideu naprosté negace sociálního
systému, založeného na principech tříd a státu a jeho nahrazení svobodnou
bezstátní samosprávnou společností pracujících. Anarchismus se tedy neodvozuje
od abstraktních reflexí intelektuála nebo filosofa, ale z otevřeného boje
pracujících proti kapitalismu, z potřeb a
nouze pracujících, z jejich aspirací na svobodu a rovnost, aspirací, kterým byl
v nejhrdinštějších úsecích historie života a boje pracujících mas vdechnut
život.
Vynikající anarchističtí myslitelé - Bakunin, Kropotkin a jiní, nevynalezli myšlenku anarchismu, ale poté, co jí objevili v masách, jednoduše ji silou svých myšlenek a znalostí přispěchali na pomoc, aby ji vyjasnili a rozšířili.
Anarchismus není výsledek osobního úsilí nebo objekt individuálního bádání.
Podobně anarchismus není produktem humanitárních aspirací. Jednolité lidstvo neexistuje. Jakýkoli pokus učinit z anarchismu atribut celého dnešního lidstva a připisovat mu všeobecně humanitární charakter, by byla historická a sociální lež, nevyhnutelně vedoucí k ospravedlnění statu quo a nového vykořisťování.
Anarchismus je všeobecně lidský pouze v tom smyslu, že myšlenky mas směřují ke zlepšení života všech lidí, a také proto, že osud současného, nebo budoucího lidstva je neoddělitelný od toho, co se stane s vykořisťováním práce. Jestliže pracující masy zvítězí, celé lidstvo se znovu narodí, jestliže nikoli, bude násilí, vykořisťování, otroctví a útlak vládnout světem tak, jako doposud.
Zrození, rozkvět a uskutečnění anarchistických myšlenek má své kořeny v životě a život a boj pracujících mas jsou k nim neoddělitelně připoutány.
Anarchismus chce přeměnit současnou buržoazně kapitalistickou společnost na společnost, která zaručuje pracujícím plody jejich práce, jejich svobodu, nezávislost a sociální a politickou rovnost. Touto odlišnou společností bude svobodný komunismus, ve kterém najde svoje vyjádření solidarita a svobodná individualita a ve kterém se tyto dvě myšlenky rozvinou v dokonalém souladu.
Svobodný komunismus věří, že jediným tvůrcem společenských hodnot je práce, ať už fyzická nebo intelektuální a pouze práce má tedy právo spravovat sociální a ekonomický život. Kvůli tomu v žádném případě neobhajuje nebo nepovoluje existenci nepracujících tříd.
Dokud budou tyto třídy existovat společně se svobodným komunismem, ten k nim nebude cítit žádnou povinnost. To přestane až tehdy, když se nepracující třídy rozhodnout stát se produktivními a budou chtít žít v komunistické společnosti za stejných podmínek jako kdokoli jiný, požívaje stejná práva a povinnosti jako všichni ostatní její produktivní členové.
Svobodný komunismus chce skoncovat se vším vykořisťováním a násilím, ať už proti jedincům nebo masám lidí. K tomuto účelu vytvoří ekonomickou a sociální základnu, která sjednotí všechny části společenství a umožní každému maximální možný blahobyt. Základem je společné vlastnictví všech prostředků a nástrojů produkce (průmysl, doprava, půda, zdroje surovin atd.) a vybudování ekonomických organizací na základě principů rovnosti a samosprávy pracující třídy.
V rámci této samosprávné společnosti pracujících svobodný komunismus zavede princip rovnosti hodnoty a práv každého jedince (nikoli obecné "individuality" nebo "mystické individuality", nikoli představu individuality, ale každého skutečného, živoucího jedince).
Demokracie je jednou z forem buržoazní kapitalistické společnosti.
Základem zastupitelské demokracie je udržování dvou antagonistických tříd moderní společnosti: pracující třídy a kapitalistické třídy a jejich spolupráce na základě soukromého kapitalistického vlastnictví. Vyjádřením této spolupráce je parlament a vláda.
Demokracie formálně vyhlašuje svobodu slova, tisku, shromažďování a spolčování a rovnost všech před zákonem.
Ve skutečnosti mají všechny tyto svobody velice relativní charakter. Jsou tolerovány pouze dotud, dokud se nestaví proti zájmům vládnoucí třídy - buržoazie. Demokracie zachovává netknutý princip soukromého kapitalistického vlastnictví. Demokracie tak dává buržoazii právo kontrolovat celou ekonomiku země, tisk, výchovu, vědu, umění - což ve skutečnosti dělá z buržoazie naprostého pána ekonomiky na celostátní úrovni. Tím, že drží monopol v ekonomické oblasti, může buržoazie rovněž dosáhnout naprosté moci v politické oblasti, důsledkem čehož je to, že parlament a vláda v demokracii nejsou nic jiného, než výkonné orgány buržoazie.
Demokracie tak je pouze jedním z aspektů buržoazní diktatury, skrytých za zrádnými formulkami o politických svobodách a fiktivními demokratickými zárukami.
Buržoazní ideologie definují stát jako nástroj, který upravuje komplexní politické, občanské a sociální vztahy mezi lidmi v moderní společnosti a chrání jejich řád a zákony. Anarchisté s touto definicí naprosto souhlasí, ale doplňují ji o ujištění, že základem tohoto pořádku a těchto zákonů je zotročení velké většiny lidí nepočetnou menšinou, což je přesně účel, jemuž slouží stát.
Stát je zároveň organizovaným násilím buržoazie vůči pracujícím a systémem jejích výkonných orgánů.
Eseři a zvláště bolševici rovněž považují buržoazní stát a vládu za služebníky kapitálu. Domnívají se ale, že se vláda a stát mohou v rukou socialistických politických stran stát mocnou zbraní v boji za osvobození proletariátu. Z tohoto důvodu jsou tyto strany pro socialistickou vládu a proletářský stát. Někteří chtějí uchopit moc pokojnou parlamentní cestou (sociální demokraté), jiná revolučními prostředky (bolševici a leví Eseři).
Anarchisté považují tyto dva přístupy za zásadně špatné a katastrofické pro hnutí za osvobození práce.
Vláda je vždy závislá na vykořisťování a zotročení lidových mas. Rodí se z tohoto vykořisťování, nebo je vytvořena v jeho zájmu. Vláda bez násilí a vykořisťování ztrácí jakýkoli důvod pro svoji existenci.
Stát a vláda berou masám veškerou iniciativu, zabíjí v nich tvořivého ducha a svobodnou aktivitu a vštěpuje jim servilní psychologii podřízenosti, očekávání a naděje na postup po společenském žebříčku, slepé víry ve vůdce a iluze podílení se na vládě. Osvobození práce je tak možné pouze prostřednictvím přímého revolučního boje širokým mas námezdně pracujících a jejich třídních organizací proti kapitalistickému systému.
Uchopení moci sociálně demokratickými stranami pomocí pokojných prostředků za respektování současného řádu, nepodnikne ani jeden krok směrem k osvobození práce z toho prostého důvodu, že skutečnou moc a tedy i skutečnou vládu si podrží buržoazie, která kontroluje ekonomiku i politiku země. Role socialistické vlády je omezena v tomto případě na provádění reforem na vylepšování starého režimu. (příklady: Ramsay McDonald, sociálně demokratické strany Německa, Švédska a Belgie, které uchopily moc v kapitalistických zemích.)
Dále: uchopení moci prostřednictvím vyvolání sociálních nepokojů a vytvoření takzvaného proletářského státu nemůže sloužit skutečnému osvobození práce. Stát, bezprostředně vytvořený údajně na obranu revoluce, nevyhnutelně skončí destabilizován svými vlastními vrozenými potřebami a vlastnostmi a stává se samoúčelným a vytváří specifické privilegované vrstvy a následně obnovuje základnu kapitalistické autority a státu, obvyklé násilné zotročení a vykořisťování mas. (Příklad: bolševický "dělnicko-rolnický stát")
Hlavními silami sociální revoluce jsou městská třída námezdně pracujících, masy rolníků a část pracující inteligence.
Stojí za zmínku, že ačkoli je pracující inteligence stejně tak vykořisťovanou a utlačovanou třídou jako městský a venkovský proletariát, je v porovnání s dělníky a rolníky relativně roztříštěna, díky ekonomickým privilegiím, které buržoazie přepouští některým jejím prvkům. To je vysvětlením pro to, proč se v prvních dnech revoluce do ní aktivně zapojila pouze ta chudší část inteligence.
Anarchistická koncepce role mas v sociální revoluci a vytvoření socialismu se zásadně liší od přístupu státotvorných stran. Zatímco bolševismus a s ním spojené tendence mají za to, že masy mají pouze destruktivní revoluční instinkt a jsou neschopné tvořivých a konstruktivních aktivit, což je zásadním důvodem pro to, aby druhá aktivita byla koncentrována v rukou lidí, ze kterých se skládá vláda nebo ústřední výbor strany - anarchisté si naopak myslí, že pracující masy mají vrozené nesmírné tvořivé a konstruktivní schopnosti a anarchisté si kladou za cíl odstranit překážky bránící projevení těchto možností.
Anarchisté považují stát za principiální překážku, zadržující práva pracujících mas a odnímající jim všechny funkce ekonomického a sociálního života. Stát musí zmizet, nikoli "až někdy zítra" v budoucí společnosti, ale ihned. Musí být zničen námezdně pracujícími v první den jejich vítězství a nesmí být pod žádnou záminkou obnoven. Bude nahrazen federalistickým systémem výrobních a spotřebních organizací námezdně pracujících, federativně a samosprávně sjednocených. Tento systém zcela vylučuje autoritářské struktury, jako například diktaturu jedné strany, nebo cokoli podobného.
Ruská revoluce roku 1917 ukazuje přesně tuto orientaci procesu sociálního osvobození pomocí vytvoření systému dělnicko-rolnických sovětů a továrních výborů. Jeho osudovou chybou bylo to, že v pravou chvíli nezlikvidoval státní moc: nejprve prozatímní vládu a následně bolševickou moc. Bolševici těžili z důvěry dělníků a rolníků a zreorganizovali buržoazní stát podle momentálních okolností a následně umrtvili tvořivou aktivitu mas tím, že podporovali a udržovali stát, čímž zadusili svobodné uspořádání sovětů a továrních výborů, které představovaly první krok směrem k vybudování nestátní socialistické společnosti.
Roli anarchistů je možné rozdělit do dvou částí: před revolucí a po revoluci. V obou mohou anarchisté splnit svoji roli jako organizovaná síla pouze tehdy, když budou mít jasnou koncepci cílů svého boje a cest, vedoucích k jeho dosažení.
Hlavním úkolem Všeobecného svazu anarchistů v předrevolučním období musí být příprava dělníků a rolníků na sociální revoluci. Anarchismus vyjadřuje zásadní principy třídního boje popíráním formální (buržoazní) demokracie, vlády a státu a propagací naprostého osvobození práce. Střeží a rozvíjí třídní uvědomění mas námezdně pracujících a revolučně-třídní nesmlouvavost.
Libertinská výchova mas musí být zaměřena právě směrem k této třídní nekompromisnosti, anti-demokratismu a protistátním myšlenkám anarcho-komunismu. Vzdělávání samo o sobě ale nestačí, je rovněž nezbytné mít masovou anarchistickou organizaci. Abychom toto uskutečnili, musíme pracovat dvojím způsobem: na jedné straně směrem k vyčleňování a sdružování skupin revolučních dělnických a rolnických sil na bázi svobodného komunismu (zvláštní svobodně-komunistické organizace) a na druhé straně směrem k přeskupení revolučních dělníků a rolníků na ekonomické výrobně-spotřební základě (revoluční dělníci a rolníci organizovaní podle výroby v dělnicko-rolnických svobodných družstvech). Třída dělníků-rolníků, zorganizovaná jako základna výroby a spotřeby, prodchnutá revolučními anarcho-komunistickými názory, bude nejpevnějším prvkem sociální revoluce.
Čím více budou tyto organizace uvědomělejší a uspořádanější v anarchistickém duchu již dnes, tím více předvídavosti a tvořivé vůle projeví ve chvíli revoluce.
Co se týče třídy námezdně pracujících v Rusku, je jasné, že po osmi letech bolševické diktatury, která ujařmila přirozenou potřebu svobodné aktivity mas, se pravá povaha jakékoli moci projevila více, než kdy jindy. Třída námezdně pracujících v sobě ukrývá ohromné možnosti pro vytvoření masového anarchistického hnutí. Organizovaní anarchističtí veteráni by měli ihned dát k dispozici všechny svoje síly, aby splnili tyto potřeby a možnosti a aby nezdegenerovali do reformismu (menševismu).
Se stejnou naléhavostí by se měli anarchisté vrhnout do organizování chudého rolnictva, které drceno státní mocí, hledá cestu ven a představuje enormní revoluční potenciál.
Role anarchistů v období revoluce nemůže být omezena pouze na propagaci základních libertinských myšlenek. Život není pouze prostorem na propagaci té či oné koncepce, ale rovněž také arénou pro boj, strategii a aspirací zmíněných koncepcí na spravování ekonomického a sociálního života.
Anarchismus by se měl mnohem více, nežli cokoli jiného stát vůdčím konceptem revoluce, protože pouze na teoretické bázi anarchismus může sociální revoluce uspět v naprostém osvobození práce.
Vedoucí pozice anarchistických myšlenek v revoluci znamená strukturování událostí podle anarchistické teorie. Tato teoretická hybná síla by nicméně neměla být směšování s politickým vůdcovstvím státotvorných stran, které v důsledku vede ke státní moci.
Anarchismus neaspiruje ani na politickou moc, ani na diktaturu. Jeho principiálními předsevzetími je pomoci masám najít anarchistickou cestu k sociální revoluci a budování socialismu. Nestačí ale, když se masy seznámí s cestou k sociální revoluci, Je rovněž nutné udržovat tuto linii během revoluce a ve vztahu k jejím cílům: potlačení kapitalistické společnosti ve jménu svobodné společnosti námezdně pracujících. Jak nám ukázala zkušenost z ruské revoluce roku 1917, ten poslední úkol má daleko k jednoduchosti, především díky existenci množství politických stran, které se budou snažit nasměrovat hnutí do opozice proti sociální revoluci.
Přestože se masy projevují v sociálním hnutí jasně ve smyslu anarchistických tendencí a kořenů, tak přesto zůstávají roztříštěné, nekoordinované a následně nesměrují k zorganizování hnací síly libertinských myšlenek, což je nezbytné k udržení anarchistické orientace a cílů sociální revoluce. Tato teoretická hnací síla musí být vyjádřena jedině prostřednictvím kolektivu, pro tento účel speciálně vytvořeného masami. Organizované anarchistické síly představují právě takový druh kolektivu.
Během revoluce jsou teoretické i praktické povinnosti kolektivu nesmírné.
Kolektiv musí vyjádřit svoji iniciativu a prokazovat naprostou účast ve všech oblastech sociálního hnutí, v orientaci a všeobecném charakteru revoluce, v pozitivních úkolech revoluce, v nové výrobě, spotřebě, v agrární otázce atd.
Na všechny tyto otázky a na množství dalších požadují masy námezdně pracujících od anarchistů jasnou a přesnou odpověď. Od chvíle, kdy anarchisté vysloví svoji koncepci revoluce a uspořádání společnosti, mají povinnost poskytnout na všechny tyto otázky jasnou odpověď, dát řešení těchto problémů do souvislosti s obecnou koncepcí svobodného komunismu a zasvětit všechny svoje síly jeho uskutečnění. Pouze takto může Všeobecný svaz anarchistů a anarchistické hnutí naprosto zajistit svoji funkci jako teoretické hnací síly sociální revoluce.
Výrazem "přechodné období" rozumí socialistické politické strany určité období v
životě lidu, jehož charakteristickými znaky je odtržení se od starého řádu věcí
a nastolení nového ekonomického a sociálního systému - který nicméně ještě
nepředstavuje naprosté osvobození pracujících. V tomto smyslu jsou všechny
minimální programy (minimální program je ten, jehož cílem není naprostá přeměna
kapitalismu, ale vyřešení
některých okamžitých problémů, kterým třída námezdně pracujících čelí za
kapitalismu) socialistických politických stran - například
demokratický program socialistických oportunistů nebo komunistický
program "diktatury proletariátu", jsou programy pro přechodné období. Ve všech
těchto programech je však háček: považují totiž za nemožné v dané chvíli
uskutečnit ideály námezdně pracujících: jejich nezávislost,
jejich svobodu a rovnost - a následně udržují celou řadu institucí
kapitalistického systému: princip státního donucování, soukromé vlastnictví
výrobních nástrojů a prostředků, byrokracii a některé další, podle cílů toho
kterého programu politické strany.
Anarchisté jsou principiálními odpůrci takových programů a mají za to, že udržování principů vykořisťování a donucování mas vede nevyhnutelně k novému nárůstu otroctví.
Namísto sepisování minimálních politických programů anarchisté vždy obhajovali myšlenku okamžité sociální revoluce, která zbaví kapitalistickou třídu jejích ekonomických a sociálních privilegií a vloží výrobní nástroje a prostředky a všechny funkce ekonomického a sociálního života do rukou námezdně pracujících.Až do dnešního dne to byli právě anarchisté, kdo zastával tuto pozici.
Myšlenka přechodného období, podle níž sociální revoluce nepovede ke komunistické společnosti, ale k jakémusi systému X, ponechávajícímu v chodu prvky starého systému, je ve své podstatě anti-sociální. Obsahuje v sobě hrozbu znovuposílení a rozvinutí těchto prvků do jejich původních rozměrů a obrácení chodu událostí. Učebnicovým příkladem je režim "diktatury proletariátu", zavedený bolševiky v Rusku. Podle nich měl být tento režim pouze přechodným obdobím na cestě k naprostému komunismu. Ve skutečnosti tento krok vyústil v obnovení staré třídní společnosti, na jejímž dně se nacházejí stejně jako předtím dělníci a rolníci.
Základy budování komunistické společnosti nespočívají v možnosti zajistit každému neohraničenou svobodu uspokojovat svoje potřeby od prvního dne revoluce, ale v převzetí sociální základny této společnosti a zavedení principů rovnoprávných a rovnostářských vztahů mezi jedinci - a otázka blahobytu - ať už většího nebo menšího, není postavena jako otázka principu, ale technického problému.
Základní princip, na kterém musí být postavena nová společnosti, a na kterému musí spočívat a který nesmí být žádným způsobem omezován, je princip rovnosti ve vztazích, svobody a nezávislosti námezdně pracujících. Tento princip představuje první a základní požadavek mas, kvůli kterému povstaly v sociální revoluci.Buď sociální revoluce skončí porážkou námezdně pracujících, v tomto případě se musíme začít znovu připravovat k boji, nové ofenzívě proti kapitalistickému systému, nebo povede k vítězství námezdně pracujících a v tomto případě poté, co uchopili prostředky, umožňující samosprávu - půdu, výrobu, sociální funkce - námezdně pracující zahájí výstavbu svobodné společnosti. Tato značí počátek budování komunistické společnosti, která, když začne fungovat, pak bude nepřetržitě bez přestávek pokračovat ve svém vývoji a postupně se bude posilovat a zdokonalovat.
Tímto způsobem převzetí výrobních a sociálních funkcí námezdně pracujícími vyznačí jasnou demarkační čáru mezi státním a bezstátním obdobím.
Pokud se chce anarchismu stát mluvčím bojujících mas, pokud chce nést prapor po celé období sociální revoluce, nesmí do svého programu přijmout ani stopu starého pořádku - oportunistické tendence přechodných systémů a období, ani skrývat svoje zásadní principy, ale naopak je maximálně rozvinout a uplatnit.
Považujeme tendenci stavět svobodný komunismus proti syndikalismu a opačně za
umělou a postrádající jakýkoli základ, opodstatnění a smysl. Myšlenky anarchismu
a syndikalismu přísluší k dvěma odlišným rovinám. zatímco komunismus je
jednoduše řečeno společnost svobodných námezdně pracujících - cíl
anarchistického boje - syndikalismus je hnutím revolučních pracujících na jejich
pracovištích a je pouze jednou z forem
revolučního třídního boje. Revoluční syndikalismus sjednocuje pracující na
základě výroby a jako všechny skupiny, organizované podle profesí, nemá žádnou
určující tendenci, nemá představu o světě, který odpovídá na všechny složité
sociální a politické otázky současné reality. Vždy odráží ideologie různých
politických uskupení, zvláště těch, které pracují nejintenzivněji v řadách
pracujících.
Náš přístup k revolučnímu syndikalismu se odvozuje od toho, o co se konkrétně jedná. I bez toho, abychom se zde pokusili dopředu odpovědět na otázku, jaká bude role revolučních syndikátů po revoluci, jestli budou organizátory nové výroby, nebo jestli ponechají tuto roli sovětům pracujících a továrním výborům - máme za to, že anarchisté se musí zapojit do revolučního syndikalismu jako jedné z forem revolučního boje pracujících. Otázka, před kterou dnes stojíme, není nicméně položena tak, jestli se mají anarchisté zapojovat do syndikalistického hnutí, ale jak a na jaké úrovni se musí zapojovat.
Považujeme období až do dnešních dnů, kdy se anarchisté zapojovali do syndikalistického hnutí jako jednotlivci a propagátoři, za období nepřirozených vztahů k odborovému hnutí námezdně pracujících.
Anarcho-syndikalismus, který se snaží razantně prosadit libertinské myšlenky v levém křídle revolučního syndikalismu jako prostředek k vytvoření odborů anarchistického typu, představuje krok vpřed, ale dosud se nedostal dále, protože nepokládá za nutné "anarchizovat" odborářské hnutí jeho propojením s anarchisty, organizovanými ve hnutí. Pouze sloučením na takové bázi by mohly být revoluční odbory "anarchizovány" a uchráněny před posunem k oportunismu a reformismu.
Pokud považujeme syndikalismus pouze za profesionální uskupení pracujících bez
soudržné sociální a politické teorie a následně neschopné samostatně vyřešit
sociální otázku, myslíme si, že úkoly anarchistů ve hnutí spočívají v rozvíjení
libertinské teorie, jeho posouvání směrem k libertinskému pohledu, za účelem
jeho přeměny v aktivní paži sociální revoluce. Nesmíme nikdy zapomenout na to,
že pokud v příhodný čas
nenajde odborové hnutí v anarchistické teorii pomocnou ruku, promění se, ať se
nám to líbí, či nikoli, v souladu s ideologií některé státotvorné politické
strany.
Úloha anarchistů v revolučním hnutí pracujících může být splněna pouze za toho předpokladu, že jejich práce bude těsně svázána a propojena s aktivitou anarchistických organizací vně odborů. Jinými slovy, musíme do revolučních odborů vstoupit jako organizovaná síla, odpovědná za vykonání práce uvnitř odborů všeobecné anarchistické organizaci, která jí dává orientaci.
Bez toho, abychom se omezili na vytvoření anarchistických odborů, musíme teoreticky ovlivňovat všechny odbory jakýmkoli způsobem (IWW, ruské TU). Můžeme toho dosáhnout pouze prací v jasně organizovaných anarchistických kolektivech - nikdy v malých lokálních skupinách, které nejsou organizačně propojeny a neshodly se na společné strategii.
Anarchistické skupiny v továrnách, na závodech a v dílnách, zabývající se vytvořením anarchistických odborů, vedoucí v revolučních odborech za převládnutí libertinských myšlenek v odborovém hnutí a skupiny organizované ve své činnosti ve všeobecné anarchistické organizaci – toto jsou cesty a prostředky anarchistické strategie vůči odborovému hnutí.
On to Konstruktivní sekce
Back to Index
Return to The Nestor Makhno Archive